Kdo pozve kvarteta? A o loučení s Colinem Davisem

Zápisník Jindřicha Bálka (3) 

Uplynulý týden jinak znovu připomněl známou věc – jak málo často u nás hrají nejlepší česká a už vůbec ne světová kvarteta. V pondělí koncertovalo v Rudolfinu Pražákovo kvarteto, které nedávno ustálo vynucenou výměnu na postu koncertního mistra. Je to pravděpodobně soubor, který má dnes nejrozsáhlejší diskografii na labelu Praga Digitals. Od Haydna před Mozarta, kompletního Beethovena, samozřejmě Dvořáka i Janáčka, ale i Schönberga a Berga. A jejich cestovní kalendář tvoří dlouhodobě jedno turné za druhým…V úterý hrálo v Clam Galassově paláci Talichovo kvarteto, které tu hraje snad ještě méně. A jeho primária Jana Talicha zažijeme častěji jako dirigenta Talichova komorního orchestru nebo Jihočeské komorní filharmonie. Přitom i jejich diskografie stojí za pozornost. A tento koncert ani nebyl pod záštitou nějakého zavedeného pořadatele a měl charakter společenské akce pro pozvané hosty.A pokud jde o nejlepší světová kvarteta, ty jaksi nemá kdo zvát. Kmenoví pořadatelé komorních koncertů na ně nemají peníze a stálé publikum. A pro festivaly je komorní hudba poslední v pořadí důležitosti. A tak jsme rádi, pokud se o něco pokouší alespoň malý festival EuroArt Praha, který tento týden hostil Amaryllis Quartett. Hudební metropole ovšem pravidelně hostí Emerson String Quartet, Hagen Quartet, z mladší generace Artemis nebo Eben Quartet. Jejich sláva k nám doputuje po nějakém čase až přes nahrávky. A ani na to se nedá spoléhat.

Pražské jaro před časem dalo jasně najevo, že se musí starat o zvaní orchestrů, pěvců, houslistů, či klavíristů a dirigentských hvězd. A na komorní hudbu už jaksi nezbývá prostor. Dvořákova Praha naopak před časem deklarovala, že se na světová kvarteta zaměří. Pak ale měla oprávněný strach, že ani na ta nejlepší nevyprodá Rudolfinum. Uvidíme, jakým směrem zamíří nové vedení podzimního festivalu.

Druhým tématem týdne samozřejmě musí být vzpomínka na Sira Colina Davise. Zemřel v pětaosmdesáti letech minulou neděli.Byla to zřejmě svérázná osobnost, ovšem s úctyhodnou kariérou. Při pohledu do jeho diskografii zaujmou tři jména: Mozart, Berlioz a Sibelius. Díky angažmá v Covent Garden ve zlaté éře nahrávání mohl spolupracovat a nahrávat s tolika skvělými pěvci najednou, že se tak luxusní obsazení na nahrávku snad ani nedostane. A v průlomové edici k 200. výročí Mozartovy smrti v roce 1991 sáhlo vydavatelství Philips v operní ředě právě po snímcích Sira Colina Davise. Velmi zajímavý klíč ovšem našel k Berliozovi, jehož zapomenuté operní dílo kompletně nahrál. Mám dojem, že jako dirigent dokázal zajímavě pracovat s jednotlivými hlasy v orchestrálních partiturách. Jeho ideálem jakoby nebyl homogenní velký zvuk, jak to známe z německé, ruské nebo české tradice. Davis je naopak mistrem toho, jak originálně dovede nacházet v partituře jednotlivé zvukové vrstvy.

Vzpomínám na jeho poslední tři pražské návštěvy. V největším lesku to bylo v roce 2005, když s Londýnským symfonickým orchestrem zahajoval se Smetanovou Mou vlastí. Ne všechno znělo českému posluchači úplně srozumitelně. Bylo také poznat, že orchestr má před obtížemi Mé vlasti velký respekt a že velmi pečlivě studoval každý detail. „Nejraději mám Šárku, protože je divoká,“ řekl tehdy v rozhovoru. Přesto jeho provedení znělo spíše neoklasicky a džentlmensky…

A dvakrát ještě přijel dirigovat Českou filharmonii. Na jednom programu měl Haydnovu symfonii a pak velkou Symfonii č. 1 Edwarda Elgara – komplikovaného díla, které je ale tím nejzásadnějším, co může Anglie v oblasti velké symfonické hudby nabídnout. A jeho vůbec poslední koncert měl před víc jak rokem, tehdy už bylo zřejmé, že pravděpodobně poslední. V únoru 2012 provedl s Českou filharmonií Dvořákovy Symfonické variace a Sibeliovu Sedmou. Orchestr měl obrovskou trému, protože jeho už nebylo možné podle dirigentových gest opravdu sledovat. Koncert dopadl jen tak tak a plánovaný přímý rozhlasový přenos byl na přání orchestru zrušen. Při této návštěvě vzpomínal Davis živě na Rafaela Kubelíka, kterému by příští rok bylo už sto let. Davis byl Kubelíkovým nástupcem u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, ale znal ho už z Covent Garden, kde jako první uvedl Berliozovy Trojany. „Byl to velký emocionální zážitek,“ vzpomínal Davis a Kubelík měl na jeho životní zájem o Berlioze velký vliv.

Je několik dirigentů v jeho generaci, kteří tu stále jsou jako živí svědkové dvou tří velkých epoch interpretačního umění. Nejvýraznější a nejúžasnější je určitě Bernard Haitink, stále ještě velmi aktivní. A je tu stále ještě Kurt Masur – máme-li zmínit dvě největší legendy. Svět interpretačního umění je pomíjivý, ale o to víc je potřeba držet tyto staré pány trochu v paměti. Vždycky je to zajímavé zrcadlo dnešnímu koncertnímu provozu.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na