Luciano Berio byl překvapen naší žádostí, aby pro nás něco napsal, říkají Katia a Marielle Labèque

Na samém začátku bych vám rád položil poměrně specifickou otázku ohledně vašich hudebních začátků. Mezi sourozenci často bývá běžná určitá rivalita. Když však tvoříte duo, musíte jedna druhou vnímat a souznívat spolu. Byla harmonie mezi vámi automatická nebo jste se k tomu musely nějak dopracovat?
KL+ML: Vždycky jsme spolu byly v dokonalé harmonii a žádná rivalita se mezi námi nevyskytla. Na Pařížské konzervatoři jsme studovaly každá zvlášť a obě jsme zakončily studium první cenou. Poté jsme rozhodly, že chceme hudbu dělat spolu. Shodly jsme se, že nechceme pracovat odděleně, taková byla naše volba.

Na vašem pražském koncertě přednesete překrásný Mozartův Desátý koncert pro dva klavíry Es dur, který patří v repertoáru pro dva klavíry k velmi oblíbeným. Máte nějaké oblíbené období či styl? Shodujete se jako sestry svým hudebním vkusem, nebo máte odlišný vkus a odlišné preference?
KL+ML: Když tvoříte klavírní duo, tak je samozřejmě lepší se na repertoáru shodnout. Nebylo by dost dobře možné spolu hrát, kdybychom se neshodly, že budeme hrát Mozarta, Bartókovu Sonátu či Schubertovu Fantasii… Ani jedna nemáme oblíbenou hudbu. Bylo by vlastně velmi těžké a asi dokonce nemožné vybrat si určité období. Rády repertoár měníme a objevujeme nové věci. Navíc je to vždycky výzva, přejít třeba od Bryce Dessnera k Bachovým koncertům s doprovodem Il Giardino Armonico, kteří hrají na historické nástroje! Potřebujeme neustálé výzvy. To je asi důvod, proč spolu stále děláme hudbu a stále nás baví i po více než 50 letech.

Milovníci hudby 20. století mohou znát vaši dnes již ikonickou nahrávku Messiaenových Visions de l’Amen, na které jste spolupracovali přímo s autorem. Jak na tuto práci vzpomínáte?
KL+ML: Bylo to úžasné. Byly jsme tehdy opravdu šťastné, že naše první nahrávka byla pod uměleckým vedením Oliviera Messiaena. Byl velmi laskavý, ale také velmi pečlivý. Celé to začalo s klavírisou Michelem Béroffem, který v té době vytvořil úžasnou nahrávku Messiaenových 20 Regards sur l’Enfant Jesus (20 pohledů na Ježíška). Řekly jsme tehdy Michelovi, jak moc nás ta hudba oslovuje a brzy poté nám dal noty na Visions de l’Amen. Hrály jsme to pak spolu na Pařížské konzervatoři a Olivier Messiaen nás slyšel, když šel zrovna po chodbě. Vstoupil do místnosti, aby zjistil, kdo to hraje. Ihned nás oslovil s myšlenkou, abychom toto dílo nahrály. Jeho manželka Yvonne Loriod by dílo tehdy ještě zahrála, ale Messiaen sám se na to už necítil, a tak požádal nás dvě. Samozřejmě jsme byly poctěny a rády jsme jeho nabídku přijaly a nahrály album v jeho režii. Bylo nám tehdy 18 a 20 let.

Často se věnujete dílům soudobých autorů. Jak vnímáte nová díla a jak se k nim staví publikum? Připravujete v současnosti nějakou novou skladbu pro klavírní duet?
KL+ML: Soudobé hudbě se rády věnujeme a stále oslovujeme autory, aby pro nás tvořili nová díla. Nedávno pro nás již zmíněný Bryce Dessner a Nico Muhly zkomponovali dva překrásné koncerty pro dva klavíry. Nedávno nám také vyšlo album Sonic Wires s hudbou pro 2 klavíry a 2 kytary, které jsme natočily společně s Brycem Dessnerem a Davidem Chalminem, kteří jsou oba skladatelé a kytaristé. Tohle album také obsahuje skladby Anny Thorvaldsdóttir, Davida Langa, Caroliny Shaw a dalších. A pokud jde o publikum, tak reakce jsou veskrze pozitivní. Věříme, že to hlavní je milovat a věřit hudbě, kterou hrajete. Když hudba nenadchne interpreta, tak jen těžko můžete čekat, že nadchnete publikum…

Připravily jste několik zajímavých projektů, jako např. Trilogii Glass: Cocteau nebo projekt Electric Fields s hudbou Hildegardy z Bingenu, označené jako imerzivní koncerty. Tyto projekty jdou daleko za koncept koncertu klasické hudby svou komplexností a filozofickým přesahem. Kde nacházíte inspiraci pro takové projekty?
KL+ML: Inspirace k nám přichází od všech hudebníků a skladatelů, se kterými se setkáváme a se kterými jsme se v našich životech setkaly. Krátce poté, co jsme se poznaly s Olivierem Messiaenem, jsme vyslechly Sinfonii Luciana Beria, dodnes si to pamatujeme. Po koncertě jsme šly za ním a požádaly ho, aby pro nás něco napsal. Byl tehdy skutečně překvapen. Hrály jsme pak jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr ve francouzské premiéře na festivalu v Royan. Tento koncert je extrémně obtížný a jsme rády, že jsme ho mnohokrát mohly hrát přímo s Lucianem. Další mimořádné a mimořádně náročné dílo byly Struktury Pierra Bouleze. Hrály jsme i Ligetiho skladby pro dva klavíry.

V 80. letech jsme se ve Spojených státech potkaly s Leonardem Bernsteinem. Chtěly jsme, aby pro nás upravil Symfonické tance z West Side Story. Jeho napadlo požádat o to Irwina Kostala, který původní West Side Story (spolu se Sidem Raminem) orchestroval. Opět to pro nás byla skvělá zkušenost a inspirující setkání. V době méně vzdálené jsme potkaly Pilipa Glasse, když jsme v Los Angeles premiérovaly jeho koncert pod vedením Gustava Dudamela. Předtím nás slyšel v Amsterdamu, když jsme hrály jeho Four Movements for Two Pianos, krátce poté pro nás napsal koncert pro dva klavíry. Stali se z nás záhy přátelé a on sám nám později navrhnul, abychom hrály úpravu z jeho opery Les Enfants Terribles. Upravil partituru pro dva klavíry a byl to pro nás krásný dárek během pandemie covidu. Potom přišel nápad na celou trilogii Glass: Cocteau s úpravami z oper Les Enfants Terrbiles, La belle et le Bete a Orpheus. Další velkou inspirací pro nás byl spolupráce se zpěváky Thomem Yorkem nebo Barbarou Hannigan. Katia dlouhé roky poslouchala hudbu Thoma Yorka a jednou se ho zeptala, zda by pro nás nechtěl něco napsat – a on souhlasil. Práce s umělci, které máte rádi a obdivujete je vždycky splněný sen.

Jak vnímáte rozdíl mezi hrou na dva klavíry a čtyřruční hrou? Máte pevně určené, která z vás hraje primo a která secondo, případně první nebo druhý klavír? Nebo se to liší skladbu od skladby?
KL+ML: Čtyřruční hudba je více intimní, hudba pro dva klavíry má většinou orchestrálnější charakter. U hudby pro dva klavíry nikdy neuvažujeme o prvním a druhém klavíru, mnohem zajímavější je uvažovat, kdo hraje klarinet, cello nebo flétnu. U čtyřručního repertoáru se nám osvědčilo, když Marielle hraje nižší polohu (tedy secondo) a Katia vyšší (čili primo).

Narodily jste se obě v Bayonne, ale vaše kariéra vás vodí doslova po celém světě. Manželem Marielle je Semyon Bychkov, který v současnosti vede Českou filharmonii. Nabízí se tedy otázka – kde se cítíte doma? A jak se cítíte v Praze?
ML: Kdo by neměl rád Prahu? Je to magické místo, plné krásy a dějin. Nikdy nezapomeneme, jak jsme se procházely Starým městem, kolem orloje a začal padat sníh, bylo to kouzelné. Stejně jako procházky podél Vltavy a na Pražský hrad. A co teprve ztratit se ve městě? To je vlastně úplně nejlepší – kdykoliv se v Praze ztratíme, tak ji poznáme o trochu lépe. A v Praze je Česká filharmonie, která teď patří mezi nejlepší orchestry světa, a ještě k tomu hrají v jedinečném Rudolfinu. Možnost dělat hudbu v Praze je zkrátka jedinečná, ještě když si představíte, že v tomto městě i poprvé zazněl Mozartův Don Giovanni. Ale abychom odpověděly – cestujeme hodně a máme tendenci cítit se doma kdekoliv, obzvlášť když jsme obklopeny lidmi, které milujeme. Rády trávíme čas na jihozápadě Francie, odkud pocházíme, ale naším hlavním domovem je Řím.
Děkujeme za rozhovor!