Kohoutky štěstí puštěné naplno. Collegium Marianum slaví 20 let barokní loutkovou operou

Snaha o největší možnou autentičnost staré hudby šla tentokrát stranou. Prostory divadla ABC sice nepřenesou diváky automaticky o několik století nazpět, zato je ale scénografie od prvního rozhrnutí opony přenesla do světa krásy, humoru a nespoutané fantazie, což je mnohem důležitější.

Hudební stránka jako obvykle aspirovala na dokonalost. Je až neuvěřitelné, jaké energie a jakých efektů byl schopen soubor o pouhých deseti členech. Umělecká vedoucí Jana Semerádová stanula ten večer u dirigentského pultíku, od nějž interpretovala i flétnový part v některých částech opery. Členové souboru se podělili i o různé zvukomalebné nástroje, takže jsme si v jedné scéně mohli vychutnat zvuky lesní fauny za noci a posléze ranní kuropění.

Loutková scéna byla postavena ve středu jeviště, takže už dopředu prozrazovala princip „divadla na divadle“, neprozradila ale, v kolika různých plánech dojde ke vzájemnému prolínání. Konstrukce sestávala z centrálního rámu s oponou, vršku představujícího oblohu a jakýchsi postranních bloků, které se rozhrnovaly a vyklápěly mnoha nečekanými způsoby. Co se týče loutek, bylo využito množství loutkářských technik, marionety, javajky, stínové i černé divadlo, běžná zmenšená, reálná i nadživotní velikost loutky, dřevěné kloubové postavy, masky, umělé květiny, ptáci a další zvířata, skaliska a vodní zřídla. V tomto svébytném fantazijním světě se bez problémů mísily různé materiály a formy (tradiční dřevo, papír a textil se sklem či plastem). Stíraly se rozdíly mezi dekorací a kostýmem, například když ze sněhobílé dámské paruky vzniklo nadýchané hnízdečko pro ptáčky nebo když pánská paruka ožila a stala se animovanou ovečkou.

Herci, respektive zpěváci, vystupovali jak uvnitř rámu v interakci s loutkami, tak mimo něj, někdy ze zákulisí či z balkónu. Po právu lze tentokrát říci herci: protože k tomu, že výborně zpívali, byli také všichni rovnoprávnými partnery loutkám a loutkohercům. Někteří by se patrně uplatnili i bez svého hlasového daru v čistě hereckém prostředí. Zde bych chtěla vyzvednout především výkon barytonisty Tomáše Krále. Neznám sice jeho osobní divácký vkus, ale jeho poněkud přestárlý amorek v bílé říze s načerveněnými tvářičkami, plnovousem a věnečkem růží na hlavě, stojící na jedné noze a vyzpěvující koloratury, jako by vypadl ze zdařilého skeče od Monty Pythonů. Jako obr Polyfemos ve druhém dějství se zase blýskl pantomimickou etudou s rozehráváním kamenné Panovy flétny.

Zpěváci používali hojně barokní gestiku, která tentokrát nepůsobila nijak uměle ani jako prvek pro zasvěcené. Zásluhou režie Víta Bruknera dostala gesta i pózy nový smysl, když se jejich součástí stala náhle vyrostlá květina nebo okolo poletující pták. Režie hýřila nápady až marnotratně a rozesmávala publikum mnohem častěji, než je v opeře zvykem. Využívala jak osvědčené, ale stále působivé prvky jako bouře s hromy a blesky, tak originální nápady, jako když se ovíněnému pastýři zjeví dva exempláře pečené drůbeže jako důkaz jeho stavu. Barokní mašinérie se též dostala ke slovu, ale ve zmenšené, komorní podobě. Jak také jinak, když se utrhne kus skály na jevišti, ale pak zavalí – už jako pouhý kámen – nikoli zpěváka sólistu, ale malou loutku, představující tutéž postavu na vnitřní malé scéně.

Po vokální stránce nelze říci, že by tato opera měla hlavní a vedlejší role pro větší a menší hlasy. Všichni představitelé vládli hlasy srovnatelnými, vzájemně kompatibilními, a přitom lehce odlišnými. Obtížné árie zvládli technicky – pokud ne dokonale – tak minimálně obdivuhodně při té permanentní náročné jevištní akci (náročné nikoli na kondici, ale na koordinaci, na schopnost rychlé reakce, na detailní prostorovou orientaci a choreografickou paměť). Tenoristé Tomáš Lajtkep a Patrick Grahl (Německo) mě přesvědčili spíše lyrickou polohou svého hlasu a svým smyslem pro komiku. Patricia Janečková jako nymfa Galatea byla patřičně hlasově i vizuálně líbezná, jak jí to určilo libreto, a hudebně velmi přesvědčivá, tak jako ostatní. Acis v podání Benedikta Kristjánssona mě nadchl árií Love in her eyes / Lásku tvé zraky loudí, jejíž část da capo zpíval téměř celou v pp.

O kvalitách orchestru jsem se už zmiňovala, koneckonců je znám pro svou standardně vysokou laťku. Objevem pro mě bylo cembalo pod prsty Marka Čermáka, které doslova vyšperkovalo basso continuo a dovedlo k dokonalosti každý efekt.