Páteř programu nazvaného poeticky Proměny tvořila hudba pro smyčce, kterou předneslo renomované Wallingerovo kvarteto. K němu se pak během večera přidaly dvě další instrumentalistky: harfistka Ivana Švestková a hobojistka Jaroslava Čiháková Tajanovská. Hlavní náplní večera byly dvě rozsáhlejší skladby dvacátého století dvou českých autorů – Bohuslava Martinů a Otomara Kvěcha. Ty byly doplněny kratšími a staršími díly Clauda Debussyho a Antonia Rosettiho.
Poslední jmenovaný autor se narodil v dnešních severních Čechách (o konkrétním datu a místě se zdroje rozcházejí) jako František Antonín Rössler, italskou verzi svého jména používal jako umělecký pseudonym. Byl nejen současníkem Haydna a Mozarta, ale ve své době také velmi uznávaným a často hraným autorem. Jeho tvorba bohužel, tak jako u celé řady významných klasicistních skladatelů, upadla po jeho smrti v zapomnění. O tom, že si Rosettiho hudba takový osud nezasloužila, se posluchače rozhodla přesvědčit Ivana Švestková, která na úvod koncertu přednesla jeho Sonátu pro harfu B dur.
Kromě harfistky ovšem nastoupili na pódium i členové Wallingerova kvarteta (Pavel Wallinger, Jan Vašta, Miroslav Kovář, Lukáš Svoboda), jelikož nešlo o Rosettiho původní verzi, nýbrž o aranži pro harfu a smyčce z pera dirigentky Lucie Možné. Díky kombinaci harfy a smyčců tak skladba dostala pro posluchače atraktivnější podobu, více než sonátu však připomínala koncert pro harfu a orchestr. Pánové z kvarteta jako by si byli vědomi toho, že “pouze” doprovází sólistku, dynamicky i výrazově se drželi dost zpátky, aby vynikl subtilní zvuk harfy. Nejorganičtěji působila tato kombinace instrumentů v místech druhé a třetí věty, kde kvarteto hrálo pizzicato. Ač se Švestková svým spontánně muzikálním přednesem snažila seč mohla, určitá omezení plynoucí z ne zcela “harfově” napsaného partu překonat nemohla. Však také byla skladba napsána pro “harfu nebo cembalo nebo klavír”, jak uvádí autorův rukopis. Nebylo tedy možné, aby interpreti v plném rozsahu předvedli své přednosti, na to si museli počkat v dalších skladbách.
Po klasicistním úvodu vstoupilo na pódium všech šest účinkujících, aby přednesli sextet pro hoboj, harfu a smyčce nedávno zesnulého Otomara Kvěcha s názvem Hrubínovské proměny. Tento čtyřvětý cyklus inspirovaný lyrismem poezie Františka Hrubína vznikl v roce 1999 a vyžaduje velmi citlivou i citovou interpretaci. Že je hudba ve správných rukou ukázal hned se svým úvodním sólem violista Miroslav Kovář. V následujícím proudu hudby v první větě s názvem Je v nás prostá touha žít (konkrétní Hrubínovy verše byly k jednotlivým větám přiřazeny až ex post) se postupně přidávaly ostatní nástroje a i přes občasné intonační či rytmické nejistoty (ale u tak náročné a málo hrané skladby se není co divit) bylo jasné, že opatrnost v dynamice i ve výrazu z první skladby večera všichni opustili. Jako poslední z nástrojů nastoupil hoboj v překrásné kantiléně Jaroslavy Čihákové Tajanovské a jeho zlatavý zvuk tak propojil všechny barvy souboru do jednoho kompaktního celku, kde spolu všechny barevné odstíny skvěle ladily.
Druhá věta scherzového charakteru (Mají v hlavě starostí jako much) přišla s velmi hybnou a rytmicky komplikovanou fakturou, kde pokud by se nehrálo se stoprocentní koncentrací a zápalem, hudba by se rozpadla. Naštěstí se tak nestalo a všichni muzikanti jako by konečně odhodili i poslední zbytky zábran. Jejich naprosté nasazení se podepsalo na strhujícím dojmu z věty. Následovala pomalá a temná část Copak je možné, že smrt zevšední?, kterou psal Kvěch v době těžké nemoci své paní. Truchlivá nálada sálala z každého taktu. Věta skvělou gradací vyústila v krátkou harfovou kadenci, kde mohla Ivana Švestková naplno předvést svůj um, a bez přestávky se pak navázala finální věta s výmluvným názvem Neboť kdyby zašel chlapec v muži, nic by nezbylo z lásky, nic by nezbylo z poezie (propojení třetí a čtvrté věty, stejně jako u Debussyho ve druhé půlce večera, nebylo poznačeno v programu, což mohlo některé se skladbou neobeznámené posluchače zmást). Zde se vrátilo hlavní téma z první věty a soubor závěrečnou katarzi a gradaci vystavěl jako jeden hráč – zde se již nedá mluvit o jednotlivých muzikantech. Po něžném závěru celé skladby si nešlo nepovšimnout, že zatímco první věta zněla komorně, na konci jako by dohrál orchestr. Jistě za to může Kvěchova znamenitá instrumentace a pestrá a nápaditá práce s velkou časovou plochou, ale nebylo by fér upírat zásluhy všem výborným interpretům.
Po přestávce následoval skok skoro o sto let zpět, do roku 1904. V něm vznikly dva tance pro harfu a smyčce z pera francouzského impresionisty Clauda Debussyho. Skladba vznikla na objednávku firmy Pleyel pro propagaci jejich bezpedálové chromatické harfy, nicméně jak Ivana Švestková ukázala, part je možné hrát i na běžně dostupný nástroj. Zároveň dostala harfenistka v rámci celého večera největší prostor, aby prokázala své umění. V ostrém kontrastu s opatrným a subtilním Rosettim z první půle zde svůj nástroj rozezněla nejen s bohatým a expresivním výrazem, ale také v široké dynamické škále. A to tak, že členové Wallingerova kvarteta se nemuseli vůbec držet zkrátka, aby sólistku náhodou nepřehlušili (velkou zásluhu na tom samozřejmě má i Debussy, který moc dobře ovládal umění instrumentace).
Zasněný Danse sacrée (Tanec posvátný) mohl svou mystickou aurou i harmonickými postupy připomenout skladby Erika Satieho (však Debussy měl k němu blízko, například dvě z jeho slavných klavírních Gymnopédií zaranžoval pro orchestr). Harfový chorál se nesl celým Besedním domem a jako by vystupoval z mlžného oparu smyčců. Švestková mohla svou muzikálnost spolu s technickou brilancí naposledy ukázat ve druhém Danse profane (Tanci světském). V rytmu něžně nostalgického valčíku se ohromně barevně napsaná a hlavně interpretovaná skladba dostala do velkolepého finále a uzavřela tak večerní harfovou odyseu napříč staletími.
Smyčce své poslední slovo ovšem ještě neřekli. Někdo by mohl namítnout, že až doposud hráli v rámci pestrého programu pouze “druhé housle”. Byli to tedy právě členové kvarteta, kteří měli na starosti finální momenty večera. Provedli sedmý smyčcový kvartet Bohuslava Martinů s názvem Concerto da camera (Komorní koncert), jeden z vrcholů autorova komorního odkazu. Skladba vznikla ve Spojených státech v roce 1947, tedy po napsání všech pěti symfonií i krátce po osudném úrazu, který vážně poznamenal skladatelovo zdraví. Přesto je to dílo plné čiré radosti a optimismu. Svůj poslední kvartet věnoval Martinů své ženě Charlottě, možná tím chtěl “vyžehlit” to, že pátý a šestý kvartet dedikoval jiným svým ženským múzám.
Skladatel si pro interprety připravil technickou výzvu. S virtuozním charakterem první věty (Poco allegro) si však páni smyčcaři poradili na výbornou, bylo vidět, že jsou ve svém živlu. Perfektně mezi sebou komunikovali, odlišovali jemné odstíny dynamiky i nálad a složité pasáže s komplementárním rytmem zvládali přesvědčivě a s jistotou. Po noblesním Rosettim, niterném Kvěchovi a mystickém Debussym přišel Martinů ve druhé větě kvartetu Andante s jiným druhem lyriky – takové, v níž se zračí prostota české a moravské lidové písně a upřímná vroucnost, prvky charakteristické pro řadu skladatelových skladeb z období emigrace, v nichž láskyplně vzpomínal na svůj domov. Kvartetu se povedlo přesně takovou náladu přenést na obecenstvo. Navíc se jim ještě dařilo srozumitelně vynášet vždy ty nejdůležitější melodie z čtyřhlasého proudu hudby. Závěrečné Allegro vivo pak bylo energickou smrští vedoucí do velkého finiše celého koncertu. Asi nejklasičtěji pojatá věta z celé skladby tak symbolicky uzavřela celý mimořádně pestrý a interpretačně přesvědčivý program.
Filharmonie Brno: Proměny
1. února 2023, 19:00 hodin
Besední dům
Program
František Antonín Rössler: Sonáta pro harfu B dur (úprava pro harfu a smyčce: Lucie Možná)
Otomar Kvěch: Hrubínovské proměny, sextet pro hoboj, harfu a smyčcové kvarteto
Claude Debussy: Tance pro harfu a smyčce (Tance posvátný a světský) pro harfu a smyčce
Bohuslav Martinů: Smyčcový kvartet č. 7 „Concerto da camera“ H 314
Účinkující
Jaroslava Čiháková Tajanovská – hoboj
Ivana Švestková – harfa
Wallingerovo kvarteto:
Pavel Wallinger – 1. housle
Jan Vašta – 2. housle
Miroslav Kovář – viola
Lukáš Svoboda – violoncello
