Koncert za svobodu a demokracii v podání České filharmonie

V předvečer státního svátku 17. listopadu 2022 připravila Česká filharmonie v pražském Rudolfinu slavnostní Koncert pro svobodu a demokracii, na kterém mohli posluchači přivítat rezidenční umělce této sezóny: mezzosopranistku Magdalenu Koženou a dirigenta Simona Rattla. Jejich vrcholné umělecké kreace, stejně jako promyšlená dramaturgie a výtečná realizace orchestrem se staly skutečnou ozdobou svátečních dní, neboť koncert přebírala také ČT1 i některé zahraniční televizní stanice. V první polovině koncertu zaznělo Pět řeckých lidových písní pro mezzosoprán a orchestr Maurice Ravela a pro stejné obsazení též Pět maďarských lidových písní, Sz 101, BB 108 Bély Bartóka. Do druhé poloviny pak dramaturgie vložila humanisticky naladěnou Symfonii č. 9 D dur Gustava Mahlera, jeho poslední dokončený symfonický opus.

Magdalena Kožená (zdroj Česká filharmonie)
Magdalena Kožená (zdroj Česká filharmonie)

Volba dramaturgie sledovaného koncertu seskupila autory, jejichž národnost vznikla za účasti několika států. Béla Bartók (1881–1945) se narodil v rumunském Nagyszentmiklós/Velký sv. Mikuláš (dnes se toto městečko jmenuje Sânnicolau Mare), ale celý život se hlásil k maďarské národnosti. Maurice Ravel (1875–1937) byl Francouz, pocházel však ze švýcarsko-španělské rodiny. Gustav Mahler (1860–1911) byl občanem Rakousko-Uherska, narodil se v Kališti u Jihlavy, mládí prožil ve Vídni. Pro skladatele i jejich rodiče, kteří se často stěhovali, nebyly tedy „svoboda“ a „demokracie“ jen prázdnými hesly. Na základě uvedených skutečností lze také chápat dramaturgický záměr koncertu.

Lidově zabarvené kompozice Maurice Ravela a Bély Bartóka přinesly do první poloviny večera vůni řeckých ostrovů i maďarských pust. Texty řeckých lidových písní z ostrova Chios, které nově zhudebnil mladý Maurice Ravel pro zpěv a klavír a teprve ve třicátých letech 20. století instrumentoval jejich klavírní part pro orchestr, do francouzštiny přeložil Michel-Dimitri Calvocoressi. Skladatel ponechal písním ve vedení melodické linky poetiku řecké lidové ornamentiky i názvuky regionální modality frygického nebo lydického typu, což plně vyhovovalo jeho impresionistickým i neoklasickým nasměrováním. Vznikla tak okouzlující milostná dostaveníčka, která s neopakovatelným espritem a citem pro charakter hudby provedla Magdalena Kožená. Béla Bartók ve svých Pěti maďarských lidových písních využil svých adaptací lidových nápěvů a vsadil je do závažného moderního symfonického prostředí. Cyklus obsahuje náladově temné písně (Ve vězení, Staré nářky a Žalostná) i serenády (Serenáda pro námluvy nebo Veselá serenáda pro námluvy). Vždy však autor zpěvní hlas samostatně komentuje orchestrem. Mnohdy velmi odvážně vede jeho vlastní linii, aniž by ji s tónovým výběrem vázal na mezzosopránový part. Bartókova skladba je závažný písňový cyklus, kde Magdalena Kožená využila svůj obdivuhodný rozsah s vyrovnanými rejstříky ve všech polohách i své schopnosti výrazového dramatismu. V tanečních písních pak podpořila též maďarský lidový tón. Za svůj umělecký výkon sklidila bouřlivé ovace.

Dramaturgickým vrcholem večera se stala poslední Mahlerova symfonie s číslem devět. Její vznik datujeme především rokem 1909. Je to pro nás velmi zajímavé pro to, že v předcházejícím roce 1908 dirigoval skladatel premiéru své Sedmé symfonie v Praze – (viz nedávnou recenzi Mahlerova Sedmá ve slavnostním podání České filharmonie). Sedmou symfonii upravil Mahler v době svých pražských zkoušek ve prospěch vystižení přátelské společenské atmosféry oslavy výdobytků lidského ducha na výstavě Obchodní a živnostenské komory. Návaznost mezi Symfonií č. 7 a Symfonií č. 9 lze tedy hledat v aspektu humanismu začátku 20. století. Tato návaznost je vtělena do kompoziční metody, a potažmo k tomu i do obsahové stránky obou skladeb. Symfonie č. 9 přináší v prvních třech větách obrovskou koláž ze symbolů a hudebních archetypů, které zachycují s dechberoucí kompaktností atmosféru Rakousko-Uherska a prostředí, ve kterých autor žil – jejich ideové klady i zápory. Uvedené symboly či ohlasy známých hudebních idiomů jsou ukryty v jednotlivých nástrojových skupinách, sekcích, sólech, ale především ve vztazích mezi nimi. Instrumentální linie i významové vrstvy se překrývají, aby se tu a tam obnažily do samostatného vyznění – stane se to však málokdy, snad nejvíce ve druhé větě In Tempo einem gemächlichen Ländlers, kterou naplňuje především lidové taneční prostředí. Strukturu i obsahové aspekty této partitury musíme členit mnoha řezy, abychom poznali vše, co Mahler do tohoto obdivuhodného díla vložil. Potom také pochopíme, proč se autor v poslední větě Adagio. Sehr langsam und noch zurückhaltend, za přítomnosti pokřivených posmutnělých melodií obává smutného, ba hořkého konce svého života.

Kompoziční metody, které jsou v 9. symfonii Gustava Mahlera využity, poukazují nejenom k tvorbě symfonických koláží jeho amerického generačního druha Charlese Ivese, duchovním zaujetím směřují vizionářsky ještě dále, konkrétně k Sinfonii Luciana Beria z roku 1969, jedné ze zakladatelských kompozic hudební postmoderny (viz dále stať Jaromíra Havlíka, Živá hudba). Premiéry své Symfonie č. 9 se Gustav Mahler již nedožil, konala se až rok po jeho smrti – v roce 1912. Její umělecký odkaz však objevili již představitelé 2. vídeňské školy, která se v době prvních repríz skladby teprve rodila. Její ideový vůdce a učitel Arnold Schönberg v té době napsal, že „přináší takříkajíc objektivní konstatování, téměř oproštěné vášně, a takové krásy, že je postřehne pouze ten, kdo se dovede vzdát živočišného tepla, a kdo se cítí dobře v duchovním chladu“. Tímto je také naznačen důvod vysoké posluchačské náročnosti této skladby. Velké ovace, kterými byli dirigent Simon Rettle a Česká filharmonie po provedení odměněni, svědčily o velmi transparentním přenosu skrytých ideí posluchačům. Dirigent dokázal ve své koncepci dílo pevně sjednotit a dát mu takovou plasticitu, která umožnila vyznít nejdůležitějším zvukovým konstelacím. Jedním z nosných pilířů provedení se stal sólový hornista Jan Vobořil, dále lze uvést skvělý výkon první flétnistky Andrey Rysové či fagotisty Ondřeje Roskovce. Svůj velký obdiv si však zaslouží celý orchestr.

Koncert České filharmonie opět přispěl zásadní měrou k slavnostnímu naladění státního svátku Demokracie a svobody.

Česká filharmonie: Koncert pro svobodu a demokracii
16. listopadu 2022, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Maurice Ravel: Pět řeckých lidových písní
Béla Bartók: pět maďarských lidových písní, Sz 101, BB 108
Gustav Mahler: Symfonie č. 9 D dur

Účinkující:
Magdalena Kožená – mezzosoprán
Česká filharmonie
Simon Rattle – dirigent

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments