KoresponDance 2024 (2): Miluj umění v sobě, ne sebe v umění
Velkým překvapením festivalu byla tvorba portugalského umělce João Paula Santose (který zde sice již hostoval v roce 2015, ale nyní se představil ne jako oslnivý artista, ale jako zralý přemýšlivý umělec). Jeho sólo Une partie de soi je cestou do nitra, k sobě i k divákům (je i obtížně přeložitelné, současně jako „část sebe sama“, ale i „jednou částí vás“). Jsme svědky pozoruhodné podívané, inscenace, kterou je možné hrát pod širým nebem za denního světla i za tmy, stejně jako uvádět v divadelním prostředí. Na festivalu začala pátečního večera kvůli počasí s jistým zpožděním až ve čtvrt na devět, právě v okamžiky, kdy začal soumrak, a skončila do naprosté tmy. Tak se i příroda postarala o další část světelného designu a sehrála působivé stínové divadlo. Subjektem, objektem i hybatelem byl artista, který celou půlhodinu tančil svou vzdušnou choreografii na čínské tyči.
Zdráhám se použít vlastně slov nový cirkus či akrobacie, protože dílo Une partie de soi nemělo naprosto nic společného s artistickou exhibicí, s vystavováním techniky a výkonu na odiv, daleko spíše se podobalo právě taneční choreografii, nebo spíše pohybové meditaci. João Paulo Santos své sólo počíná vleže na zemi a do výchozího stavu se na konci vystoupení znovu pomalu navrací. Jádrem jeho nenarativního, ale přitom velmi promlouvajícího opusu je nelehká pouť vzhůru, kterou můžeme číst na mnoho způsobů. On sám nabízí jako vysvětlení pouť celého lidského života, která směřuje ke klimaxu a znovu k přirozenému návratu do země, odkud všechen život vzešel. Zároveň by ji bylo lze chápat i jako dílčí obraz cesty krůček po krůčku k vytyčenému osobnímu či profesnímu cíli – jako dlouhou cestu plnou pečlivého vyměřování, pozastavování, krůčků dopředu i zpět, když je člověk okolnostmi či nezkušeností nucen opakovat jednu trasu vícekrát, až ke spočinutí na vrcholku, z něhož není jiná cesta než směrem dolů. Jsou to zákonitosti a nevyhnutelnosti, podle kterých běží všechen vývoj.
Umělcovo tělo je po celou dobu v samozřejmém napětí, z principu techniky samotné, ale je v něm ještě jiná silnější tenze, směřující soustředěně dovnitř do jeho těla. Je to víc než pozornost, která má zabránit smeknutí, je to introspekce a energie nabízená jako návod divákovi. Akrobat dokonale ovládá techniku, a proto si může dovolit ji neukazovat, být stejně samozřejmým jako balerína stojící dlouhé vteřiny v aplombu. Jeho měkké kroky, pevný úchop, napětí svalů, vše je podřízeno hlavnímu cíli, soustředění na detail, na přítomný okamžik, na prožitek chvíle. Nebojíme se o něj, prudký pohyb použije jen několikrát, zato se můžeme soustředit na pečlivé kladení kroků na vertikálu, na opatrné vychylování těžiště, paže volně protažené a prsty v prodloužení jakoby tanečního gesta. Kruhový pohyb kolem vertikály téměř nepostřehnutelný, který dokládá skryté mistrovství (jako když si při arabesce nebo attitude en tournement nevšimneme pohybu paty). Je možné, že někdo z diváků může při pohledu na tuto choreografii pocítit zklamání, protože neviděl žádné na pohled efektní číslo, ale pokud přistoupí na pravidla hry, prožije půlhodinu naprostého klidu a soustředění až ozdravného charakteru. Což je jedna ze vzácných věcí, kterou nám nabízí katarze, pokud nás k ní umělec dokáže přivést.
V souladu s pohybovou stránkou je i reprodukovaná hudba, někdy minimalisticky složená z jednotlivých pomalu variovaných motivů, především elektronického či elektroakustického charakteru, ale i podprahově znějící zvuk, jen jakási rezonance či šum, který splývá s okolím a ztrácí se ve zvucích, které doprovázejí příchod noci. Zpočátku hlasitější, spolu s energií života ožívajíc perkusemi, činely, elektrickou kytarou, postupně se vyvíjející a zrající k melodičnosti až do onoho elektronického zklidnění. Je však třeba vnímat inscenaci velmi pozorně a o každé složce uvažovat samostatně, aby člověk pochopil jejich vzájemný vztah, vývoj. Synergie všech složek je dokonalá a výsledný efekt není efektem, ale prožitkem. A závěr je zvláštním způsobem uklidňující, poslední sestup umělce je odevzdaný, poslední pohled vzhůru, bez odporu se odevzdává, poddává nevyhnutelné gravitaci, nebojuje, ale ani není strháván, není to předčasný pád, jen jakoby pomalé usínání, až zklouzne téměř nepozorvaně na zem. Člověk by řekl, metafora takového konce, jaký by si přál i on sám…
A tak je vlastně dramaturgicky neprozřetelné zařazovat za tento emociální i duchovní vrchol další performanci, jako je Vento francouzské skupiny ZUR. Ta se také pokouší o pohybovou báseň, ale rozvinutou spíš v kaleidoskop scén a situací a končící zběsilým manifestem. Opěvují vítr a zkoumají vzájemnou interakci filmu a různých objektů vlajících v umělém proudění, ve spojení se světlem. Začátek čerpá z triku několikanásobné expozice filmového pásu a stínohry, ale i další části jsou spíš jen kombinací známých metod a ani nejsou položeny do zvlášť překvapivých souvislostí, působí náhodně. Performeři si s objekty a vzduchem hrají, ale hra je trošku málo na uskupení skutečně zralých lidí, jež si zakládá na čtyřicetileté historii, slušela by spíše dvacetiletým umělcům ve fázi objevování odkazu minulých generací, kam mnoho z prostředků patří, černobílým filmem počínaje, manipulací s igelitem a jeho útržky (byť bio a degradibilním, jak se umělci dušují), či používání semitransparentních látek vlajek ke světelné projekci konče. U manipulace s objektem, ať už jde o větší množství tkaniny, nebo o snahu „vodit“ vzpouzející se materiál ve větru jako loutku, chybí právě zkušenost objektového divadla, v němž se interpret stává s materiálem jedním tělem a přebírá imaginárně jeho charakter. Jsou-li neobratnost a přiznané trhliny v látce „zcizováky“ si nejsem jistá, protože na to se umělci zdáli být až příliš nadšení sami sebou.
A stejně nadšené rozehrávali i elektronickou hudbu, naddimenzované perkuse nebo strunný nástroj podobný sitáru. Právě kontrast mezi tímto opojením z vlastní performance či happeningu, který jako by opravdu otevřel časové okno do doby počínající postmoderny, a mezi niterným prožitkem, který s publikem sdílel João Paulo Santos, tuto skupinu značně znevýhodnilo. Navíc minulý rok jsme viděli vynikajícího, přitom velmi mladého Andreu Salustriho, který rovněž manipuloval se vzduchem a s umělým materiálem, v poryvech nevyzpytatelným a křehkým. Jeho prostě poetická, ale přitom meditativně hluboká hra, která nebyla hrou, ale žitou pohybovou poezií, zkrátka také nastavila až příliš vysokou laťku, přinejmenším pro ty diváky, kteří se na festival opakovaně vracejí a kteří v umění hledají poezii, ne náhodou exhibici (možná podobnou akčnímu umění, nicméně to všechno už tu bylo a ne jednou). Leitmotivem Venta tedy není ani tak vítr, jako spíš motiv umělcova sebeuspokojení a také motiv recyklace, především umělecké. Ano, existují hlasy, které razí tezi, že umění již nebude objevovat nové, že jeho nová síla už bude převážně ve znovuvyužívání již existujícího. Přeci jen ale doufám, že i při recyklaci bude docházet alespoň k objevování nových souvislostí.
V kontextu těchto performancí, které vynášejí na povrch mnoho otázek ohledně zralosti, vyzrálosti, věku, zkušenostech a vzájemnými souvztažnostmi mezi těmito veličinami, se objevil další kus, a to dokonce prvotina: prvotina Martina Říčana, tvůrce mladého, leč ambiciózního, který byl dosud v rámci KoresponDance a tvorby Centra choreografického rozvoje SE.S.TA zapojen jako divák a později do produkce – součástí festivalu je tak už 11 let a letos poprvé přispěl jako tvůrce. Za finanční podpory Erasmus+ vytvořil své první multižánrové a multimediální dílo s filosofickým názvem Panta Rhei, tedy Vše plyne, kterýžto výrok je připisované starořeckému filosofu Herakleitovi. Do přípravy a performance je zapojeno 40 mladých lidí z Česka, Slovenka, Rakouska a Polska a stmelujícím prvkem je láska k barokní hudbě a láska k baroknímu divadlu.
Performance začíná na rudě nasvíceném schodišti s částí pěveckého sboru, který diváky uvítá zpěvem části jedné z liturgických skladeb Jana Dismase Zelenky. Vedle nejprve harmonicky znějícího sboru se postupně do zvuku prolínají housle a violoncello. Hudby se jako materiálu chopil mladý skladatel a aranžér Jan Drábek, který postupně její motivy z původního díla vybírá a klade přes sebe, v instrumentaci pak i ve hlasech, takže se charakter hudebního doprovodu postupně proměňuje, jednotlivé části na sebe pomyslně narážejí a střetávají se v disharmonii. Tímto přechodem se zároveň publikum dostává do jednoho ze sálů, s překrásnou freskovou výzdobou, kde je čeká promítací plátno. V tomto případě je experiment s filmem funkčnější. Jednak je obsahově propojen s tématem, protože zahrnuje (do ticha) projekci krátkých různorodých záběrů na zámek a jeho okolí, ale především v detailu a polocelku, trochu jako krátké videopohlednice sekvenované za sebou, jako když si na staré promítačce pouštíme diapozitivy, ale filmové, i zrnitost naznačuje použití média analogového filmu (ačkoli jsem uvažovala o tom, že jde spíš o digitální iluzi, skutečně se jedná o 8mm film). Zároveň je klasické médium kombinované s digitálním, kdy je zachycena cesta chodbami zámku, a samozřejmě projekce je odbavovaná digitálně. Do prostoru za promítací plátno postupně přichází sbor, střed sálu naopak zaujme pět performerů, kteří na malé ploše rozehrávají současnou choreografii (Matěj Pour a Natalie Tun). Jde o přirozené tvarování ze současného tance vycházející především z gest, z impulzů, kterými paže vedou tělo do prostoru, do spirály nebo i na zem.
Postupně se ale promísí performeři a sbor, který nyní v plné síle objevuje Zelenkovo Credo. Již se nedostane do absolutní disonance, ale přesto opět nastává okamžik manipulace s partiturou a překrývání hlasů v jiných místech, než kde souzvuk určuje barokní hudba. (Zpěv chvílemi zní jako filmové sbory z výpravných pohádek 50. let, kdy například podbarvovaly hororové scény z nočního lesa, to je ovšem ryze subjektivní dojem.) Tanečníci jsou chvíli zpěváky až obklíčeni, ale nakonec se v interakci opět dostává harmonie a poslední okamžik patří naopak dvojici hudebníků. V projekci sledujeme pohyb všech performerů v reálném čase, ale není zřejmé, odkud je skupina vůbec snímána. V závěrečné části se objevuje znovu film, tentokrát v monochromatické podobě, záběry jsou klady v dvojexpozici a ve dvojicích barev, jako ve „starých“ experimentálních filmech 60. let. Pro mládí se ovšem patří takto experimentovat a učit se od předchozích generací, je to spíše stadium, jímž je zdravé procházet. Také vlastně tak trochu dokládá, jak pokroková byla éra 60. let se svými nadčasovými postupy. (Filmu se chopili pod Martinovým vedením Jonathan Momčev a Šimon Lovecký.) Z projektu je cítit opravdové zaujetí pro materii, ať už je jí hudba, prostor, detaily architektury a zákoutí zámku zachycené na plátně, včetně zašlého podkroví, které skrývá minulost zámku. Složky jsou kombinovány s citem pro míru a rámovány skvělými akustickými podmínkami, které nabízí samotný prostor. Projekt je skutečně site-specific a zapadá do dramaturgie festivalu, který vytváří zázemí pro ty, kteří z jeho prostředí vycházejí a mají zájem si vyzkoušet i tvorbu.
Na prvním nádvoří měli diváci možnost v sobotu vidět taneční duet Paysage, který by ovšem mohl být považován i za trio. Jeho autorkami jsou tanečnice a choreografka Camilla Monga a hudebnice Federica Furlani, druhou tanečnicí je Chiara Montalbani. Outdoorové vystoupení se začíná hrou na housle v moderní melodice, která navozuje stav vybuzení, očekávání. Federica Furlani pak zapojuje počítač s připravenými elektronickými pasážemi a looperem, který se postará o rytmus. Choreografie je hrou dvou ženských temperamentů, svou charakterů, které se v prostoru setkávají a vedou spolu svého druhu taneční dialog. První z interpretek (Chiara) vede pohyb především z impulzů ramen a horních končetin, je plynulejší a tvárnější, gesto měkčí a v celkovém charakteru pohybu lyričtější. Později se k ní přidává Federica, která naopak ke gestu přistupuje s rázností až švihem, a ačkoliv v některých okamžicích ztvárňují téměř shodný choreografický materiál, je velmi rozdílný právě charakter pohybu. Energičtější z tanečnic do něj dává větší sílu, důraz, více prožívá emoce, je i jakoby více fyzicky přítomná ve svém těle, zatímco její protějšek se pohybuje s mírně náměsíčným výrazem ve svém vlastním světě. Z hlediska choreografického není tvarosloví nijak překvapivé, jde také o ryze abstraktní materiál, gesta nenaznačují žádný konkrétní význam. Obě tanečnice kolem sebe krouží a proplouvají, jen v několika momentech dochází k jejich interakci, k reálnému fyzickému dotyku. Duet proplyne hladce a lehce, jako když se potkají dvě mořské vlny.
A – a pokračování a dokončení si necháme ještě na další díl!
O Último Momento: Une partie de soi
Režisér a účinkující: João Paulo Santos
Umělecký společník: Nathan Israël
Podpora v oblasti kreativního psaní: Elsa Caillat
Podpora pro rešerše a kvalitu pohybu: Marie-Anne Michel Music Tiago Cerqueira Světelný design/Lighting design Enzo Giordana Distribution Laurine Francois
Administrace: Chloé Jolly
Tvůrčí tým Groupe ZUR:
Christophe Auger, Evelyne Caillet, Nicolas Gallard, Bertrand Groisard, Olivier Guillemain, Gwen Labarta, Jérôme Lubin, Soraya Sanhaji, Mohamed Guellati, Falila Taïrou
Panta Rhei
Umělecký režisér: Martin Říčan (CZ)
Produkce: Lola Madyarova (KZ)
Koordinace: Gabriela Veselá (CZ), Kateřina Hamerníková (CZ)
Sbor: Cantu Gaudemus (CZ) – Pavla Jírková, Karolína Křečková, Barbora Hrnčířová, Kristýna Růžičková, Hana Svobodová, Sára Šindelářová, Barbora Cočevová, Barbora Říčanová, Kateřina Čtveráková, Magdalena Cempírková, Maxim Augusta, Jan Hrnčíř; Landesjugendchor NÖ (AT) – Mara-Maria Hautzinger, Lea Dluhos, Hannah Leonardelli, Johanna Lipp, Tabea Kletzer, Leon Feichter, Michael Schröpfer, Cristian Heimel, Daniel Holmes, Benjamin Dluhos, Bastian Borovnyak, Enrico Azucena
Hudba: J. D. Zelenka, hudební aranžmá: Jan Drábek (CZ), konzultace: Daniel Erazo (AT)
Film/projekce: kamera Jonathan Momčev (CZ), dramaturgie/režie: Šimon Lovecký (CZ), konzultace – Petr Kačírek (CZ)
Tanec: choreografie/performance – Matěj Pour (CZ), Natalie Tun (CZ), performance – Agata Skucińska (PL), Ema Poliaková (SK), Metoděj Vykydal (CZ); konzultace – Roman Zotov-Mikshin (CZ)
Konzultace konceptu: Yan Raballand (FR), Marika Smreková (SK)
Teoretická podpora: Barbara Maria Willi (CZ/DE), Katarína Brestovanská (SK)
Produkováno: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA & Vokalakademie NÖ
Financováno Evropskou unií (Erasmus+).
Paysage
Projekt: Camilla Monga & Federica Furlani
Účinkující: Chiara Montalbani a Camilla Monga
Hudba: Federica Furlani
Světelný design: Marco Amedani
Produkce: VAN / koprodukce: TCV – URBS PICTA
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
