Kouzlo nízkorozpočtového hororu aneb Mrtvé město v Drážďanech

Odbornou literaturou byl zatím opomíjen fakt, že sedm let před premiérou Korngoldovy opery Mrtvé město byla na scéně pařížské Opery uvedena jiná hudebně-dramatická práce podle Rodenbachova námětu. Nedlouho před vypuknutím světového válečného konfliktu francouzský skladatel Xavier Henry Napoléon Leroux (1863–1919) zkomponoval operu Le carillonneur (Hráč na zvonkohru) podle stejnojmenného Rodenbachova posledního velkého prozaického díla. Ač premiéra (20. března 1913) byla relativně úspěšná, následné válečné události neumožnily další rozšíření díla. Hvězdou představení byla francouzská sopranistka Marguerite Carré, které skladatel dílo věnoval a která zastávala postavení primadony v tomto prestižním souboru, podporované nejen uměleckými schopnostmi, ale také manželstvím s ředitelem Opery, o osmadvacet let starším Albertem Carrém.

Lerouxovy práce byly známy i na českých jevištích. Národní divadlo v Praze nastudovalo v roce 1907 jeho fantaskně-pohádkovou operu Královna Fiammetta (šest představení) a v roce 1909 operu Tulák (devět představení). Autorem textu k Lerouxově tříaktové opeře Le carillonneur byl úspěšný básník a dramatik Jean Richepin. Děj opery zjednodušuje původní románovou zápletku, ale vcelku věrně kopíruje děj Rodenbachovy prózy. Najdeme zde styčné body se zápletkou Mrtvého města, když hlavní hrdina Joris (tenor), žijící v Bruggách, také musí volit mezi dvěma zcela rozdílnými ženami, sestrami Godelieve (soprán) a Barbarou (mezzosoprán). Ženy jsou povahově zcela odlišné a zároveň symbolicky zastupují dvě města, asketické a ponuré Bruggy a na druhé straně požitkářské Antverpy, plné zábavy a pokušení. Partitura k opeře Le carillonneur byla vydána ještě roku 1913, ale zda Korngold měl možnost se s dílem jakýmkoliv způsobem seznámit, zatím nebylo zkoumáno.

Současná drážďanská inscenace (režie David Bösch) je důkazem toho, jak je obtížné najít dva hlavní představitele pro role Paula (tenor) a Marietty (soprán) pro obsazení Korngoldova Mrtvého města. Bez adekvátních představitelů operu asi nemá smysl uvádět. Oba party jsou nejen velmi rozsáhlé, náročné na srozumitelnost slova v mnoha konverzačních scénách, ale také kladou značné požadavky na herecké schopnosti pěvců. Obě role žádají přímo činoherní připravenost představitelů, aby byla zajištěna alespoň určitá uvěřitelnost bizarní zápletky. Oba představitelé musí navíc disponovat určitým charismatem a také musí působit vzájemná interakce mezi nimi, která osciluje mezi láskou, pohrdáním a nenávistí. Bohužel menší charisma a minimální „chemie“ mezi oběma představiteli v drážďanské inscenaci limitují vyznění celého, jinak velmi zdařilého, večera. Navíc profily postav poněkud oslabují některé herecké akce, které spějí do monotónnosti nebo posouvají charaktery až k infantilitě (diblíkovské taneční poskakování Marietty nebo až komicky působící tahanice o cop mrtvé manželky). Přesto jsou obě titulní kreace v mnoha směrech hodné respektu.

Burkhard Fritz (Paul), tenorista narozený v Hamburku, vytváří Paula v plné hlasové intenzitě, ve většině pasáží s krásným tónem a schopností bohaté kantilény (Korngold, žijící ve Vídni, byl na mnoha místech ovlivněn klasickou vídeňskou operetou). Herecky poněkud limitován se představitel Paula soustředí na vytvoření postavy zejména vokálními prostředky, což se mu až na výjimky (několik ostřejších vysokých tónů ve vypjatých scénách ve snaze se dostat přes barvitou a místy velmi masivní mohutnou orchestraci) daří.

Německá sopranistka Manuela Uhl (Marietta/přelud Marie) naopak přesvědčuje více fyzicky a představitelsky. Po řadě wagnerovských a straussovských rolích v posledním období zní její hlas v nejvyšší poloze místy ostře a některým vysokým tónům prostě chybí zvuková krása. Obdivuhodný je ale stálý objem i průraznost hlasu, který se velmi dobře dostává k divákům přes orchestr. Nádherně ovšem působí její amplifikovaný (a patrně ze záznamu) výkon ve scéně přeludu Marie, zemřelé Paulovy manželky. Svůdnická role ji evidentně na jevišti baví, stálo by ovšem za úvahu více propracovat hereckou drobnokresbu podstavy.

Tak se vítězem při posuzování o nejkomplexnějšího představitele večera stal barytonista Christoph Pohl v dvojroli Paulova přítele Franka a Fritze, jednoho z Mariettiných divadelních kolegů. Pohlův hladký baryton doslova exceloval v Pierrotově písni, jež je jedním z nejoblíbenějších čísel opery. Režisér umístil postavu Franka do kolečkového křesla, což zpočátku působí spíše jako běžný režisérský exces bez významu, ale postupně divák tento záměr pochopí nejen jako kontrast k profesi Fritze, který je tanečníkem. Americká mezzosopranistka Tichina Vaughn spolehlivě interpretuje nepříliš rozsáhlý part Brigitty, Paulovy hospodyně.