Kutnohorský festival vzpomínal na Corinne Chapelle

  1. 1
  2. 2
Letošní 14. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora (MFKH) se konal vzhledem k vládním opatřením v posunutém termínu koncem srpna. Dramaturgie koncertů byla částečně připravena už pro předchozí ročník – například mimořádný cyklus 32 klavírních sonát Ludwiga van Beethovena v podání Konstantina Lifschitze k výročí skladatele.

Koncert Agnus Dei, Terezie Fialová (zdroj Mezinárodní hudební festival Kutná Hora)
Koncert Agnus Dei, Terezie Fialová (zdroj Mezinárodní hudební festival Kutná Hora)

Umělecký ředitel MFKH, violoncellista Jiří Bárta, soustředil kolem komorního festivalu okruh kvalitních domácích i zahraničních umělců, kteří na koncertech realizovaných většinou v chrámových prostorách historicky atraktivního města spoluvytvářejí sváteční, a přitom intimní přátelskou atmosféru. Dramaturgie koncertů je soustředěnější, než bývá obvyklé, ať už tématicky nebo autorsky. Vychází z kmenového, suverénně podaného repertoáru angažovaných umělců, který vždy obsahuje i pečlivě vybraná současná díla.

Sám Bárta na letošním festivalu vystoupil sólově na Zahajovacím koncertu v Kapli Božího těla (s programem věnovaným preludiím ve zvláštní kombinaci soudobého autora Mieczyslawa Weinberga a Johanna Sebastiana Bacha), na stylovém koncertu barokní hudby 24. srpna a také na koncertu Agnus Dei 26. srpna v barokním kostele sv. Jana Nepomuckého.

Tento desátý koncert festivalu byl věnován památce vynikající americko-francouzské houslistce Corinne Chapelle, která patřila ke komunitě umělců festivalu – a podle spontánních dojemných slov uměleckého ředitele Bárty i k rodinným přátelům. Zemřela předčasně v březnu 2021 na agresivní typ rakoviny. Na její léčení, které v přepočtu mělo stát skoro 9 milionů Kč, přispívali její umělečtí kolegové z různých zemí.

Jiří Bárta vybral dříve připravený program, který korespondoval převažující náladou s touto vzpomínkou. Podtitul koncertu Agnus Dei (Beránek Boží, jinak také část mešního ordinária) bylo možné vztáhnout k pomalé větě uvedeného Smyčcového kvartetu h moll, op. 11 Samuela Barbera (1910–1981) Molto Adagio, které později skladatel upravil pod tímto názvem do vokální formy, jež je často používána k funerálním obřadům. Charakter poslední skladby programu lotyšského skladatele Peterise Vaskse (*1946) The Fruit of Silence pak svým meditativním smířlivým charakterem citlivě uzavřel emoční ladění koncertu.

Dvě zahajující skladby domácích autorů – Jana Klusáka (*1934) a Miloslava Kabeláče (1908–1979) spadají do repertoáru hobojisty Viléma Veverky, který je nahrál na albu Tribute to a Lost GenerationPocta ztracené generaci (se skladbami Karla Boleslava Jiráka, Miroslava Kabeláče, Jana Hanuše, Klementa Slavického a Jana Klusáka).

Klusákova Priápeia per oboe z roku 1986 je krátkou skladbou satyrského charakteru (Priapos byl řeckým bohem hojnosti a mužských genitálií, synem Dionýsa a Afrodity), která může posloužit jako vstupní, nebo závěrečná (na nahrávce) skladba programu. Kdo zná Jana Klusáka ví, že se díky své vícedomé osobnosti „neztratil“ v generaci ani pro sebe, ani pro publikum, i když se ho snažil režim omezit. Skladba, ač tématem vzdálená (či dokonce zapovězená) prostředí chrámu, využila dozvuku. Přivítala bych, kdyby zazněla rovnou „ze tmy“, kam se hobojista uchýlil až po vstupní úkloně na pódiu. Na druhou stranu, známe Klusákův smysl pro humor, a tak jsem si představila, že by se i pousmál nad situací, kdy netušící publikum zatleská interpretovi, který se ukloní a zmizí ve tmě s delší odmlkou. Osobně jsem měla trochu problém jak se spojením chrámu s významem skladby, tak i s drsností forte zvuku (jehož smysl chápu). Měkčí, vábivé tóny zněly v prostorové akustice lépe.

Kabeláčova Sonatina pro hoboj a klavír op. 24 z roku 1955 pochází ze stejného období jako jeho známé Mysterium času op. 31 (1953–57). Na tomto koncertě doprovodila Viléma Veverku klavíristka Terezie Fialová, která je také dlouhodobě spjata s festivalem. Trochu jsem se obávala zvuku otevřeného křídla a skutečně mi v úvodním Grave přišel místy příliš drsný a robustní. Druhá věta Adagia už vyzněla s přitlumeným klavírem skvěle a v závěrečnému výrazově vypjatém Prestissimu se zvuk obou nástrojů nakonec velmi dobře spojil. Skladba na mě působila v porovnání s jinými provedeními spontánněji.

Následný Smyčcový kvartet h moll op. 11 z roku 1936 amerického skladatele Samuela Barbera obsahuje slavnou druhou větu Molto Adagio, kterou na popud Artura Toscaniniho skladatel přepracoval také pro smyčcový orchestr. Skladba byla v této verzi provedena v roce 1938 NBC Symphony Orchestra pod vedení jmenovaného slavného dirigenta a přenášena rozhlasem, takže se stala rychle mimořádně populární. Zazněla také na pohřbu Alberta Einsteina a byla vybrána i jako hudební téma slavného filmu oceněného Oskarem Četa (Platoon) režiséra Olivera Stona (1986). Do vokální podoby s názvem Agnus Dei (viz zmíněný podtitul koncertu) jej Barber zaranžoval v roce 1967. Zejména v této podobě patří k nejkouzelnějším melancholickým skladbám dvacátého století, na Youtube má na jedenáct milionů shlédnutí.

Koncert Agnus Dei (zdroj Mezinárodní hudební festival Kutná Hora)
Koncert Agnus Dei (zdroj Mezinárodní hudební festival Kutná Hora)

Je pozoruhodné, jak dokázal tehdy pouze šestadvacetiletý autor složit tak kompozičně vyzrálé a výrazově silné dílo, protože formát smyčcových kvartetů bývá považován za náročný a mistrovský. Spolupůsobícím faktorem byly zřejmě i duchovní aspirace autora (skladatel dokonce přemýšlel o životě v klášteře), které později vyústily například do jeho námětově ojedinělé kantáty Modlitby Kierkegaardovy (1954), u nichž autor poukazoval na osobní soulad s Kierkegaardovým pojetím významu osobního vztahu k Bohu pro pochopení vlastní existence a etické zodpovědnosti.

Po úvodních dvou skladbách koncertu si posluchač také uvědomí, jak je zvuk smyčcového kvarteta dokonale vyvážený, protože zní plně a srozumitelně takřka v jakýchkoliv akustických podmínkách. Nevím, jestli je to z mé strany projektivní, ale slyšela jsem z kompozice i autorovu obeznámenost s českou kvartetní tvorbou, která patřila v daném žánru k stylotvorným.

Skladba zněla v provedení Heleny Jiříkovské, Petra Zdvihala, Karla Untermüllera a Jiřího Bárty vyzrále se skvělými legáty, plasticitou zvuku i výrazovou naléhavostí.

K úspěšným skladbám koncertu patřil také dynamický Koncert pro cembalo (nebo klavír) a smyčce op. 40 z roku 1980 polského skladatele Henryka Góreckého (1933–2010) v minimalistickém stylu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments