Liběna Séquardtová: Streaming ani televize nemůže nahradit živý kontakt

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dvě životní jubilea – jedno u orchestru a druhé životní, zažívá v roce 2020 první hobojistka FOKu, paní Liběna Séquardtová. Sešly jsme se několikrát, protože doba je složitá. Na konci srpna jsme se radovaly nad tím, jak se uvolňují přísná omezení a než jsme doladily všechny nuance našeho rozhovoru, byl znovu zaveden nouzový stav.

Liběna Séquardtová (foto Petra Hajská)

Naštěstí si v mezičase naše jubilantka stihla zahrát krásné koncerty s několika hudebními seskupeními, ať už to byl její domovský Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK nebo okteto Česká dechová harmonie či jiné. V dnešní těžké době se ukazuje, že muzikanti musí být připraveni na mnoho změn. Nic není jisté, vše se mění ze dne na den, je třeba být flexibilní a umět se přizpůsobit – a to naštěstí první dáma českého hoboje zvládá na jedničku. Nyní s napětím čekáme, zda a za jakých podmínek se uskuteční koncert „Dvořák/ Krček/ Brahms“ v Obecním domě, kde se paní Liběna předvede jako sólohobojistka a pod taktovkou Petra Altrichtera uvede mimo jiné světovou premiéru skladby Jaroslava Krčka Koncert pro hoboj a orchestr op. 161.

Jak jste prožila první covidové období? Co jste musela oželet a co naopak milého jste zažila, co byste v běžném muzikantském kalupu nestíhala?
Zastihlo mě to nepřipravenou, jako všechny ostatní lidi. Období kolem nouzového stavu bylo poučné. Znamenalo pro mě návrat k rodinným povinnostem. V době, kdy jsme nikdo nevěděli, co se bude dít dál a kdy jsem cvičila takzvaně „do šuplíku“, jsem si uvědomila, jaká by to byla škoda, kdybych už nikdy nemohla vystupovat na pódiu před publikem. Proto jsem byla ráda za každé uvolnění. Publikum jsem si užila například v srpnu v Sukově síni Rudolfina s oktetem Česká dechová harmonie, kde působíme s mým manželem, který je také hobojista (Ivan Séquardt, první hobojista České filharmonie – poznámka redakce). Další koncert jsme měli v rámci festivalu Praha Klasika ve Dvořákově síni Rudolfina, kde s námi vystupovali mimo jiné i Pražský komorní balet a Pavel Šporcl.

Máte před sebou jubileum – stala jste se „první hobojistkou“ FOK v roce 1985 – můžete pro nás shrnout v několika bodech tu dlouhou cestu? Byla jste tam první jako žena – hobojistka nebo jste měla u FOK nějakou předchůdkyni?
Do dechové sekce FOKu jsem nastoupila jako první žena na trvalé angažmá. Někteří lidé mě dokonce odrazovali, ať se ani nehlásím ke konkurzu, že ženu si tam „nenasadí“. To byla ještě doba, kdy např. v České filharmonii nebyly kromě harfenistky žádné ženy. Ve FOKu už v té době několik žen působilo i ve smyčcích. Můj učitel na HAMU, pan profesor Mihule, mě naopak podporoval a věřil, že na to mám – a vidíte, vyhrála jsem. Ráda vzpomínám na kolegy hobojisty Pavla Vernera a Jordana Sebčeva, kteří mi pomáhali v mých orchestrálních začátcích. Užila jsem si s nimi i spoustu legrace. Dnes je FOK pro mě druhou rodinou.

Zmínila jste manžela Ivana Séquardta, který je sólohobojistou v České filharmonii a zároveň spolu hrajete v komorním souboru Česká dechová harmonie. Nemáte pocit, že někdy hrajete doma „druhý hoboj“? Poměřujete se nějak?
Manžela jsem poznala již na konzervatoři, byl o tři roky výše než já a chodili jsme ke stejnému profesorovi F. X. Thurimu. Byl pro mě, a vlastně stále je, velkým vzorem. V době, kdy jsem se potýkala s elementárními problémy, on už hrál těžké a náročné skladby. Myslím si, že jsme vyrovnaní partneři. Což je patrné i v našem dalším souboru Ars Instrumentalis Pragensis (dva hoboje, fagot, kontrabas, cembalo), kde se střídáme na prvním a druhém hoboji. S tímto souborem jsme prožili víc než třicet let společného koncertování. S ansámblem jsme natočili řadu CD, a kolikrát při poslechu nahrávky ani my s manželem už nerozeznáme, kdo kdy hraje první hoboj.

Liběna Séquardtová (foto Pavla Hartmanová)

A hoboj? Jak jste se k němu dostala? Promiňte, ale nedokážu si představit malou holčičku, jejímž snem by bylo hrát na hoboj…
Vždycky jsem milovala klavír, ovšem bylo mi doporučeno, že pokud se chci dostat na konzervatoř, abych si vybrala dechový nástroj, protože v klavíru je velká konkurence. V hudební škole v Pardubicích byla mladá krásná učitelka, která učila hoboj, Marie Jírů – a to rozhodlo. Vzápětí si mě převzala paní Libuška Voráčová z Pardubické filharmonie, která mě připravila na konzervatoř do Prahy. Potom na HAMU mé kroky vedl profesor Jiří Mihule, legendární člen České filharmonie a „dvorní hobojista“ Václava Neumanna.

Slyšela jsem, že zájemci o tento nástroj jsou mnohdy odrazování zkušenějšími, že hoboj je komplikovaný kvůli takzvaným strojkům. Můžete přiblížit, o co se jedná a jak jste se se strojky popasovala vy? Z čeho se vyrábějí?
Strojek je vlastně nejdůležitější součástí hoboje, plní funkci jakýchsi „hlasivek“ – bez něj nástroj nehraje. Materiál, z kterého se vyrábí, se dováží z Francie, kde se pěstuje na speciálních plantážích. Samozřejmě může růst i jinde ve světě, kde je na to příhodné podnebí. My s manželem jsme takovouto třtinu objevili na dovolené v Chorvatsku, odkud jsme si ji coby suvenýr přivezli. A k překvapení mých kolegů, jsme na ni i hráli. Jedná se o speciální dřevo, respektive travinu, která se latinsky jmenuje Arundo donax a česky trsť rákosovitá, mezi hobojisty jí říkáme provensálská třtina. Není to bambus, jak se mnozí mylně domnívají – strojek z bambusu by rozhodně nehrál. Rostlina je spíše podobná českému rákosu.

Vyrábí si hobojisté strojky sami? Pokud je kupují, koho byste doporučila?
Ideální je, aby si každý hobojista uměl vyrobit svoje strojky, takhle jsme byli vychováváni na škole. Ovšem ne každý má potřebnou manuální zručnost nebo tím nechce ztrácet čas. Běžná praxe je, že si hobojisté strojky kupují u jiného hobojisty, který je známý tím, že je dobrý strojkař. Například v Pardubicích je proslulý pan Jiří Křenek, tady v Praze vše, co hobojisté potřebují, zajišťuje firma Oboissimo, kterou vede můj kolega Jan Hoďánek.

5 1 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments