Maďarská Jenůfa na Žofíně

  1. 1
  2. 2
"Standing ovation" těch, kteří přišli 28. září 2018 na Žofín a koš podzimních květů se stuhou v českých národních barvách, zakončily provedení Janáčkovy Její pastorkyně, kterého se na český státní svátek ve velkém žofínském sále zhostila Maďarská státní opera z Budapešti v plném obsazení sboru i orchestru.
Maďarská státní opera na Žofíně (foto Szilvia Csibi / archiv Magyar Állami Operaház)

Nebývá častým jevem, aby do Čech zavítalo obsazení hned celého operního domu z Pešti, a už vůbec ne, aby tu provedlo náročného Janáčka, nadto s převahou maďarsky rodilých pěvců, víceméně koncertně a ještě nikoliv na jevišti, ale na taneční ploše Žofína.

Maďarská státní opera renovuje svou budovu, která patří v Evropě mezi nejkrásnější operní domy, a tak se v mezičase, kdy neúčinkuje náhradně v Erkelově divadle (Erkel Színház), vydává na turné. To turné, které v těchto dnech směřovala na Slovensko, do Polska a do Čech, se nese v duchu Viszegrádské 4ky (pod názvem V4 Operaturné). Programovou koncepcí je proto záměrně jakýsi višegrádský patchwork: z hudby, umělců, tvůrců (česká Janáčkova opera a maďarské Kodályovo dílo Székely fonó (Sikulské přástky), maďarští, polští pěvci a hudebníci…).

V Praze se konala jen dvě představení: 28. září 2018 Její pastorkyňa a 29. září 2018 a Kodályova jednoaktová operou Sikulské přástky. Obě na Žofíně.

Maďarská státní opera na Žofíně (foto Szilvia Csibi / archiv Magyar Állami Operaház)

Jak je známo, právě oba jazyky, čeština a maďarština, patří v Evropě mezi ty nejobtížnější. A platí to i recipročně: maďarština je velice obtížná pro Čecha a – jak jsme  slyšeli – i čeština je pro většinu Maďarů nepřekonatelný oříšek. Nicméně je třeba tuto ctižádost, která patří mezi základní regule především Vídeňské státní opery, kde se všechny opery zpívají v originále, i u Maďarské státní opery ocenit. Bohužel ale právě velmi často zahraniční opery vybírají z českého repertoáru Janáčka, a Janáček vždy pohoří. Jako před časem ve Vídni, tak i nyní na Žofíně. Rozbít naprosto nerozlučnou jednotu slovní melodie a hudby u Janáčka je smutné. Pěvci nejsou schopni vyzpívat/vyslovit řádně text, čímž nevyzpívají řádně ani notový zápis a proto se nesejdou ani s orchestrem, hudba ztrácí svůj hudební záměr. Výsledkem je provedení Její pastorkyně jdoucí zcela mimo daný hudební styl, který se, jak bylo na slyšet, nabíjí doslova zromantizovanou melodikou, která zcela stírá Janáčkovu jedinečnost a výjimečnost a kde se naprosto ztrácí a zaniká pro Janáčka tak příznačná hudební dikce včetně právě oněch spodních žalostně trýznivých tónů jeho překrásné jímavé hudby. Tragiku doháněli tedy pěvci, jak jinak, než uši trhajícími fortissimy a neslyšnými piany doutlučenými vervou orchestru. Většina pěvců včetně orchestru s dirigentem (Balázs Kocsár) vůbec Janáčkovu hudbu nepochopila. A snad ani libreto. A přece právě v maďarské literatuře je mnoho velmi podobných syžetů, a to nejen od klasika stejných námětů a hlavního představitele tzv. lidových spisovatelů Zsigmonda Móricze. Byla to stejná doba, byly tu stejné problémy, stejná etika, stejná témata, která se žila a velice stejně „řešila“ a literárně i hudebně stejně zpracovávala.

Maďarská státní opera na Žofíně (foto Szilvia Csibi / archiv Magyar Állami Operaház)

Na Žofíně se ale zpívalo a hrálo nadlehčeně, operetně (v posledním aktu si dupnul pár rychtář-rychtářka malý čárdášek). Jenůfě, pěveckým ztvárněním role bližšímu spíše Traviatě, v podání Szilvie Rálik nebylo rozumět ani jednoho slova, vyjma snad několika „vět“ v závěru opery. Její hlas, který má sice dobrý potenciál, nikoliv však na Janáčka, zněl nevyrovnaně, nevyváženě a neodrážel meritum role. Nejinak tomu bylo i u ostatních ženských rolí, jejichž základním pěveckým projevem bylo tremolo. Zatímco role Karolky (Krisztina Simon), stařenka Buryjovka Éva Balatoni), Barena (Mária Farkasréti) a jiné zpívali rodilí maďarští pěvci, byla role kostelničky přenechána polské pěvkyni Heleně Zubanovich. Dalo se tudíž předpokládat, že jako Slovance, jí čeština nebude dělat problémy. Opak byl tragickou pravdou. Její přednes (rovněž často s nevhodným tremolem, násilnými až ukřičenými fortissimy, nástupy mimo hudbu, přestože v první divácké řadě seděla sbormistryně a pěvcům dávala nástupy) byl zcela mimo pojetí Janáčkovy hudebnosti.

Výjimku v celé žofínské produkci tvořili pouze dva muži, Maďaři István Kovácsházi a Atilla B. Kiss, představitelé Laca a Števy. Oba podali mimořádně kvalitní výkony, a to jak po pěvecké stránce, tak co do výborného hereckého uchopení role, kde vynikl zejména Števa. Jejich pěvecký výkon plně odpovídal Janáčkově hudebnosti, a ačkoliv je orchestr nemilosrdně stále strhával do líbivé melodičnosti salónních operet, drželi jako jediní správné nástupy, výslovnost, dikci. A nebylo to jistě jen proto, že např. Atilla B. Kiss studoval zpěv také v Praze a mohl se zde tedy jak s českým pěveckým projevem, tak s Janáčkovou hudbou dobře obeznámit a zúročnit to posléze v četných provedeních jak Števy v Barceloně, tak Laca v Monte Carlu.

Maďarská státní opera na Žofíně (foto Szilvia Csibi / archiv Magyar Állami Operaház)
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na