Maraton americké hudby byl dlouhý, ale stál za to

Tímto doprovodným programem (tzv. Offstrings: Týden americké hudby) se Struny podzimu snaží navázat na dlouhou historii uvádění děl amerických skladatelů na tomto festivalu. Cílem je oslavit „dynamiku, inovativnost a rozmanitost soudobé americké hudby“, jak pojednává listový průvodce festivalem. Velkou hudební rozmanitost ukázal již první z celkově tří koncertů (a jednoho workshopu) spadajících do této festivalové sekce.

Soudobá tvorba (resp. hudba od 20. století až po dnešní dobu, pro kterou se někdy používá tento zastřešující termín) pro cembalo představuje specifickou oblast kompoziční praxe. Cembalo jako nástroj užívaný především v baroku jako součást bassa continua nachází v poslední době své zalíbení i u současných autorů: představuje totiž velice ojedinělý hudebně barevný svět. Je však zajímavé, že velká část kompoziční produkce pro tento nástroj – pravděpodobně kvůli opravdu velké spojitosti cembala s hudbou 17. a 18. století – má tendenci výrazně navazovat na barokní formy a tektoniku.

Na to poukázaly i první dvě kompozice na programu koncertu, Six Sonatas Loua Harrisona a Set of Four Henryho Cowella. Nejen, že obě ve své struktuře částí reflektují formu barokní svity, ale i množství z použitých rytmických či stavebných prvků mají svůj základ v baroku. To je však doplněno bohatou harmonií místy až na hranici tonality, takže se samozřejmě nejedná o snahu napodobit starou hudbu; celkové vyznění je naopak velice moderní. Kde však Harrison oslavuje svůj pozitivní vztah ke Kalifornii, jeho pedagog Cowell ve svých skladbách Ameriku spíše kritizuje (kvůli své homosexualitě byl po čtyři roky vězněn).

První část večera uzavřela skladba Recitative and Toccata percossa Mela Powella, celkovým duchem podobná dvěma předchozím, takže program působil celistvě. Původně zamýšlené uvedení světové premiéry skladby Six Toccatas Harolda Meltzera (resp. pouze pěti částí, protože, jak vysvětlil Mahan Esfahani, při psaní šesté dostal Meltzer mrtvici a musel práce zanechat) na tomto třetím bodě koncertu by sice přineslo velký kontrast, ale dramaturgie by byla ochuzena o zmíněnou sourodost. Navíc povaha závěrečné části Powellovy skladby poskytla skvělou tečku programu před odchodem na přestávku.

Diváci však o tuto světovou premiéru ochuzeni nebyli: zazněla v druhé části večera, který již byl stylově i žánrově velice rozrůzněný. Program otevřela Pistonova Sonatina pro housle a cembalo; k Esfahanimu se na pódiu připojila houslistka Antje Weithaas a kdo si myslel, že programová brožura, vychvalující ji slovy, že „její charisma a přítomnost na pódiu jsou okouzlující, ale nikdy nezakrývají samotné dílo“, přehání, musel uznat, že neznámý autor této citace trefil hřebíček na hlavičku. Weithaas má opravdu velký dar na sebe při hraní díky svému zápalu upoutat pozornost, zároveň to však není jejím cílem – spíše se jedná o vyústění jejího maximálního prožití skladby.

Něco podobného bychom však mohli směle prohlásit i o hlavním aktérovi tohoto koncertu, tedy o Mahanu Esfahanim, mimo jiné žákovi Zuzany Růžičkové. Přestože měl před sebou asi dvouhodinový recitál, do každé skladby šel s výjimečným nasazením a jeho pozornost nepolevila ani na okamžik. A to ani v jeho poslední interpretované kompozici, Piano Phase Steva Reicha (v autorizované verzi pro cembalo a zvukovou stopu), která vyžaduje maximální koncentrovanost a naprostou technickou přesnost při asi patnáctiminutovém nepřetržitém, dle fázového posunu měnícím se ostinatu.

Stevu Reichovi pak byla věnována celá třetí část večera, již však tedy bez cembala. Toto předznamenání minimalismu v Piano Phase si pak vysvětluji jako dramaturgický záměr propojení všech tří částí koncertu, jehož poslední část by vzhledem k předchozímu cembalovému zaměření jinak působila jako uměle připojená. Se skladbou Vermont Counterpoint pro flétnu a zvukovou stopu, v níž Reich navazuje na Piano Phase, ale použitou metodu více sofistikuje, se se svými třemi flétnami představila Kristýna Farag. Se stejnou samozřejmostí, s jakou interpretovala tuto taktéž na pozornost náročnou skladbu, se poté chopila pěveckého partu v kompozici, kterou celý večer vygradoval, tedy Music for 18 Musicians.

Pokud tuto skladbu divák předtím nikdy neslyšel a o minimalismu měl představu, že se jedná o snadno vstřebatelnou hudbu, po tomto zážitku možná změnil názor. Tato téměř hodinu trvající kompozice svou mírou poslouchatelnosti sice nedosahuje obtížnosti dodekafonie, avšak vzhledem ke své délce je velice těžké udržet po celou dobu plnou pozornost – a zvlášť po více než dvou hodinách poslechu předchozí hudby. To je možná aspekt, který mohli dramaturgové tohoto večera více zohlednit. Chápu záměr s americkým maratonem, avšak rozdělení programu do dvou koncertů by jistě prospělo. Divák, byť fajnšmekr, zkrátka není s to vnímat důkladně tak dlouho.

Naštěstí interpreti (kterých bylo více než předepsaných osmnáct, aby každý z nich mohl obstarávat pouze jeden nástroj a ne více, jak Reich předepisuje) na rozdíl od publika čerství byli a při stále se opakujících ostinatech na dlouhých plochách na nich bylo znát velké zaujetí a maximální přesnost. Prague Minimal Orchestra a Ensemble Coccinelle za vedení Jana Rybáře se dokázalo skvěle zesynchronizovat a vytvářet tak kýžené proměňující se barevné plochy, o které Reichovi šlo. Klobouk dolů.