Martin Hybler: Necítím potřebu cokoliv bořit
Na plánovaném koncertě „Cyklu soudobé hudby“, který pořádá PKF ve Švandově divadle, zazní sedm vašich skladeb. Nejstarší z nich, Zemská přitažlivost pro sólový klarinet, byla napsaná v roce 2002, nejnovější skladby jsou z roku 2022. Jak jste skladby pro tento koncert vybíral?
Skladby jsem vybíral podle interpretačních možností PKF a velikosti sálu. Zazní tam tedy převážně obsazením malé soubory. Největší obsazení bude u skladby DaDaDa DiDiDi Dialog DüDüDü, jde o stylizovaný „hádavý“ dialog pro dvě smyčcová tria.
S hobojistou Vilémem Veverkou, který na koncertě také vystoupí, spolupracujete často. Napadá mě, jestli máte oblíbené nástroje či kombinace nástrojů, pro které obzvlášť rád skládáte? Je právě hoboj jedním z nástrojů, které vás fascinují?
Hoboj je mou srdeční záležitostí už od dob studia skladby. Pro Viléma Veverku jsem v minulosti napsal hobojový koncert, který v roce 2004 premiéroval spolu s orchestrem PKF v pražském Rudolfinu. Od té doby vznikla celá řada skladeb pro hoboj pro Viléma Veverku a některé z nich právě na večeru ve Švandově divadle zazní. Dechovým nástrojům se vlastně věnuji asi nejvíce. Nedávno jsem vyhověl mým kamarádům saxofonistům Kateřině Pavlíkové a Dave Camwellovi a napsal pro ně dvojkoncert Aquarius, který pravidelně uvádějí na svých koncertech. Koneckonců dechové nástroje se staly i tématem mé disertační práce na HAMU, která vyšla knižně v publikaci Orchestrace jako otevřený proces.
Jsou naopak nástroje, pro které z nějakého důvodu příliš často neskládáte?
Hudbu píšu nejčastěji pro běžně dostupné hudební nástroje, ale i tam mám mezery. Ještě nikdy jsem nic nenapsal pro akordeon. Snad to někdy v budoucnu napravím.
Během studií jste údajně rád skládal barokní fugy. Nyní se věnujete všemožným hudebním formám i žánrů. Co vás v poslední době nejvíce zajímá či naplňuje?
Poslední dobou jsem si oblíbil tzv. grafické partitury. Na rozdíl od tradiční notace, která používá standardní notový zápis, grafická partitura využívá různé symboly, abstraktní obrazy, tvary a další grafické prvky. Interpretace těchto obrazů je vždy výzvou ke kreativitě a hravosti, kdy interpret na pozadí dané formy dotváří hudbu volnou improvizací (např. aleatorika) a vybočuje ze zaběhlých stereotypů hry. Tak jako dříve se skladatelé bavili psaním kánonů, mě baví si vytvářet takovéto hudební „obrázky“. Takto vzniklo již několik kompozic. Naposledy jsem „kreslil“ pro Podkrkonošský symfonický orchestr do projektu s názvem „Dobrou chuť“. Na koncertech jsme to s úspěchem několikrát uvedli.
Před osmi lety jste byl hostem Telefonotéky Českého rozhlasu. Zmínil jste se, že v dřívějších dobách to měli skladatelé těžší, pokud chtěli bořit ustálené tradice. V současnosti je společnost otevřenější novátorským postupům, ale nastal opačný problém, skladatelé nemají co bořit. Vnímáte to tak stále? Jaký to má dopad na vaši motivaci, inspiraci, tvorbu?
Žijeme v době postfaktické, kdy se zdá, že vše už bylo, a nic jen tak nikoho nepřekvapí. Vše je možné. Když autor inovátor, chce „něco bořit“, musím mít před sebou „něco postaveného“, a to když zboří, tak by to měl nahradit něčím „lepším“. Vlastně já osobně necítím potřebu cokoliv bořit. Když se mi něco nelíbí, snažím se to ve své tvorbě udělat líp. To, co na cizích „psaných“ skladbách oceňuji, je nápad, zpracování a dokonalost řemesla.
Jste i zkušený klavírista, rád „volně improvizujete“. Zajímalo by mě, co vám běží hlavou během takových improvizacích?
Improvizovat na hudební nástroj patří k mé oblíbené činnosti a není snad dne, kdy si alespoň na chvilku takto nezahraji. Je to i skvělá hygiena od běžných starostí. Co se týče improvizace na pódiu s dalšími nástroji, to je něco jiného. Své celé bytostné „já“ se snažím přepnout do jiného módu, propojit se s právě tvořeným zvukovým celkem a přenést se tak do krajin snů a vzdálených světů. Je to dobrodružství svého druhu.
Věnujete se i pedagogické činnosti, a to na HAMU. Co považujete za důležité, abyste předával svým studentům?
Snažím se jim předat hlavně řemeslo. To je to nejdůležitější a nejtěžší. Vše ostatní si musejí najít sami (inspiraci apod). Řemeslo, nebo chcete-li technika je to, na čem umělec pak v životě může stavět, a co je v náročné praxi podrží nad vodou.
Zajímáte se o ambientní a léčivou hudbu. Vytvořil jste například sérii skladeb, které skrze určité frekvence stimulují činnost vnitřních orgánů. Jak jste se k této hudbě dostal?
Dostal jsem se k tomu právě přes improvizaci. V lockdown čase jsem se začal více zajímat o frekvence zvuku a jejich působení na lidský organismus. Je to obrovsky zajímavý obor, který do velké míry s oborem skladba souvisí. Proto některé poznatky již začínám aplikovat i ve své volné tvorbě.
V jednom z rozhovorů jste řekl: „Nemám čas na psaní velkých věcí, do šuplíku. Ale neznamená to, že o velkých věcech nepřemýšlím.“ O jakých velkých věcech v současné době přemýšlíte?
O kompozicích velkých, ale i docela malých přemýšlím v podstatě soustavně. Je to má danost, do jisté míry jsem svou hlavu takto naprogramoval. Komponování velkých skladeb je podmíněno objednávkou. Jedná se o časově velice náročnou činnost, které autor musí podřídit veškerý čas. Píšu vlastně pořád, ať už skladby komorní, písně do divadla, nebo aranže. Právě tento týden jsem po dlouhém čase dokončil úpravu ikonické Mé vlasti Bedřicha Smetany pro dvanáct nástrojů s převahou dechů pro festival Smetanova Litomyšl. Překvapilo mne, že přede mnou ještě nikdo tuto ikonickou monumentální kompozici jako celek šesti básní pro jiné obsazení nepřepsal. Moc se těším na provedení. Co se týče vlastní tvorby, prozradím jen, že se něco chystá, ale nerad bych to zakřikl. Prozradím jen, že hoboj bude mít stále prim.
Děkuji za rozhovor!
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]