Martinů Voices: Třináctka je šťastné číslo

Fanatik dokonalosti. Tak se hovoří o Lukáši Vasilkovi. V metropoli se nyní v prosinci konají každoroční Dny Bohuslava Martinů. Nedělní koncert Vasilkova sboru Martinů Voices, který tvoří třináct pěvců, přehlídku jednoznačně ozdobil. Při vzpomínce na vystoupení v Sále Martinů v sídle Hudební fakulty AMU na Malé Straně přicházejí na mysl jen superlativy.

Pomyslným středobodem programu byly Madrigaly Bohuslava Martinů, skladba s podtitulem Part-Song Book – Kniha písní, v Halbreichově katalogu dílo s číslem 380. Texty moravské lidové poezie ze sbírek Františka Sušila a Františka Bartoše Martinů zhudebnil na Schönenbergu ve Švýcarsku na jaře 1959, v posledním roce života. Madrigaly o čtyřech částech jsou titulem – na rozdíl od Českých madrigalů z roku 1939 – na koncertech zatím opomíjeným. Lukáš Vasilek se k nim dostal v souvislosti s natáčením desky nazvané Martinů: Madrigals, která je kompletem. Kniha písní je samozřejmě odlišná od Českých madrigalů; jejich typický imitační styl, volně a velmi neotřele vycházející z renesančního předobrazu, i jejich kouzelné harmonie se zde připomenou jen občas, stejně jako jejich rozvernost a poetičnost. Jde o hudbu o něco pomalejší, v sazbě jakoby oproštěnější, vážnější, krásnou, ke zpívání ale zcela jistě ne lehkou. Folklór z ní na první poslech nijak netrčí – a když se ozve dokonce jakoby chorální pasáž, připomene se bezděky svět opery Řecké pašije. Třetí z madrigalů exponuje sopránové sólo. Provedení bylo skvělé, vyprecizované, v detailech jednotlivých hlasů pointované, kultivované, zvukově krásně zakulacené… Ostatně přesně takhle zpívali Martinů Voices po celý večer.

Debussyho Trois chansons de Charles d’Orléans měly výrazný neoklasický charakter, byly jemnými agogickými proměnami i minuciézními dynamickými zvraty – často citlivě uplatňovanými i na jednom tónu – nádherně strukturované, v harmoniích čisté; když měla hudba spočinout na konsonanci, stalo se tak vědoucně. Druhý ze tří dílů byl krásnou písní pro sólový alt, nezávisle se odvíjející a plynoucí na pozadí ostatních hlasů. Třetí, nejhybnější, dospěl ke smělému vrcholu.

Ravelovy Trois chansons byly harmonicky rafinovanější, ve zvuku impresionističtější, celkově hravější. První píseň vyzněla jako rychlá a proměnlivá, druhá exponovala řadu drobných sól, třetí gradovala ve staccatové rychlosti.

Gabriela Faurého, o generaci staršího, reprezentovala dvě čísla – Madrigal a Džinové, obě s klavírním doprovodem Václava Máchy. První s klasickou sazbou a mezihrami, noblesní. Právě zde si posluchač mohl zase jinak uvědomit vokální kvality sboru – soprány, které nemají ani náznak ostrosti, lahodné tenory, decentní a barevné alty a měkké basy. Skladbu s názvem Džinové koncipoval Gabriel Fauré tak trochu v duchu romantické strašidelnosti, s přeryvy v hlavním motivu, gradovaně, dramaticky. Zvuku bylo na konci jako od velkého sboru.

Typicky byl vybrán i Francis Poulenc a jeho poeticky vyznívající titul Zasněžený večer. Sbor byl kouzelně vyladěn, jednotlivé hlasy vystupovaly logicky tak, aby ozřejmovaly proměny harmonií… Francouzská hudba se vším všudy, v programu koncertu v jeho první polovině se všemi předchozími autory velmi výstižně ukazující širší dobový, místní i stylový kontext tvorby Bohuslava Martinů, jehož tvorbu, poetiku a hudební jazyk Francie ovlivnila opravdu hodně.

Závěr nedlouhého, ale přesto pro sbor velmi náročného večera patřil po Madrigalech Bohuslava Martinů hudbě Johannese Brahmse, kontrastující se vším předešlým v mnoha parametrech. Cikánské písně pro smíšený sbor a klavír, to je jedenáct čísel s mnohem profánnějším ukotvením, přes neoddiskutovatelnou kultivovanost tohoto tvůrce přímočarých a průrazných, v porovnání s podobně zamýšlenými Dvořákovými Moravskými dvojzpěvy méně poetických. Daly by se zpívat i v mnohem větším obsazení, v komorní podobě nicméně může lépe vyniknout sezpívanost, vzájemná vyváženost a barevná propojenost hlasů, což jsou v případě Martinů Voices kvality tvořící jedinečnost jejich značky.

Přídavek byl z jiného světa, už vánoční. Autorem zvukově apartního aranžmá písně Stille Nacht (Tichá noc), v němž se široké harmonie stahují v posledním tónu do unisona a jednotlivé sloky nápaditě vrůstají jedna do druhé, je Bernd Engelbrecht. I tahle vděčná drobnost ukázala sbor ve světle dokonalosti. Vasilkova zmíněná „fanatičnost“ nese skvělé plody – a číslo třináct není číslem nešťastným.

Hodnocení autora recenze: 100%

 

Dny Bohuslava Martinů 2017
Sbormistr, dirigent: Lukáš Vasilek
Václav Mácha (klavír)
Martinů Voices
10. prosince 2017 Sál Martinů – Lichtenštejnský palác Praha

program:
Claude Debussy: Trois chansons pro sólový soprán a smíšený sbor a cappella
Maurice Ravel: Trois chansons pro sólový alt a smíšený sbor a cappella
Gabriel Fauré: Madrigal op. 35 & Les Djinns op. 12 pro smíšený sbor a klavír
Francis Poulenc: Un soir de neige pro smíšený sbor a cappella FP 126
= přestávka =
Bohuslav Martinů: Madrigaly pro smíšený sbor na slova moravské lidové poezie ze sbírek Františka Sušila a Františka Bartoše, H 380
Johannes Brahms: Zigeunerlieder pro smíšený sbor a klavír op. 103
přídavek:
Bernd Engelbrecht: Stille Nacht

www.martinu.cz
www.martinuvoices.cz