Mezinárodní soutěž Antonína Dvořáka: unikátní koncept skladatelského klání

Tato soutěž je unikátní hned v několika směrech. Její druhé kolo se sice odehrává na Pražské konzervatoři – pravděpodobně kvůli Dvořákovým stopám, jež zde zanechal –, ale je organizována z Koreje. Spolu s ředitelem soutěže Young-Chul Choim tak do Prahy opakovaně přijíždí velká korejská delegace, resp. sbor a sólisté, kteří zde poté vystupují na různých koncertech, úzce spojených s organizací soutěže. Tímto faktem daná mezinárodnost celé akce pak také předznamenává výběr spektra soutěžících. Nejedná se tedy o „mezinárodní“ soutěž s devadesátiprocentní českou účastí, jak to často vídáváme, ale o vskutku multikulturní zážitek. Objevují se zde soutěžící z Evropy (Německo, Španělsko, Velká Británie a další; Česko mívá malé, pokud vůbec nějaké zastoupení), z Asie (Korea, Čína, Japonsko) i z Ameriky (USA, Peru, Brazílie a další).

Ale hlavní specifikum soutěže je samozřejmě ve skládání „tady a teď“. Většina skladatelských soutěží probíhá tak, že skladatel dle zadaných parametrů napíše dílo v klidu doma a poté ho zašle k vyhodnocení. A pokud nezíská nějakou cenu, ani se nikdy nesetká s porotou, ani s ostatními soutěžícími. Námi popisovaná dvořákovská soutěž však tímto korespondenčním způsobem pracuje pouze v prvním kole. Druhé kolo už funguje jinak, jak shrnuje Yotam Ishay, soutěžící z USA, absolvent Berklee College of Music: „Pro mě je tato soutěž úplně magická. Umožňuje nám zažít naprosté zkoncentrování. Celých pět dní jsme se nemuseli starat o nic jiného než o zkomponování dvou skladeb. To je zkušenost, na kterou v běžném životě jen tak nenatrefíte.“ A na dotaz ohledně omezeného časového prostoru dodává, že „termín je skladatelův nejlepší přítel.

Práce tedy v těchto pěti dnech není málo. Způsob kompoziční práce na oněch dvou soutěžních skladbách se však, dodejme, do značné míry liší a není tak monotóní. K oběma skladbám dostane soutěžící výběr krátkých témat či motivů z děl známých skladatelů (často se zde objevují citace z Dvořáka), které má za úkol nějakým způsobem (jakým, to už záleží na něm) použít v tvořených dílech. Obsazení je libovolné. U jedné ze skladeb není určená forma, u druhé je potřeba přidělené téma použít ve variaci, fuze, passacaglii nebo kánonu.

Přečtěte si takéVítěz skladatelské soutěže A. Dvořáka David John Roche: „Prostě chci psát hudbu!“

Zadání formy ze strany poroty bychom mohli vnímat jako určitou snahu o větší objektivitu v následném hodnocení, ale úplně se to tak brát nedá. Výrazové spektrum soutěžících je totiž tak veliké, že i při kompozici stejné formy se mezi díly objevují velké rozdíly. Jak ale takto různě pojaté kompoziční úkoly hodnotit? Na základní kritéria kvality skladeb většinou porotci nahlížejí podobně, říká jeden z porotců, Eduard Douša: „U volné skladby lze dobře posoudit například znalost instrumentace, melodickou či harmonickou invenci, vynalézavost v práci se zadaným tématem apod. U té povinné hodnotím především řemeslné zvládnutí příslušné formy. Dá se dobře poznat, zda například o fuze – ať už je pojata tradičněji či současněji – autor něco ví, nebo ne.“ Avšak už ne všichni skladatelé uznávají například Doušou zmíněné současné pojetí fugy, takže i v tomto směru se jistě vedou porotcovské diskuze.

Díky vzájemnému setkávání skladatelů ale tato soutěž není jenom o soutěžení. V průběhu víkendu po pětidenním klání, kdy pracují porotci, je pro soutěžící připraven bohatý program od komentované prohlídky Prahy, přes návštěvu Dvořákova letního sídla ve Vysoké i s účastí Dvořákových pravnuků, až po projížďku lodí po Vltavě s večeří při západu slunce, což mnozí hodnotí jako „highlight“ celé akce. Kromě toho se také soutěžící scházejí neorganizovaně a vychutnávají české jídlo a pivo, které „ve společnosti ostatních skladatelů dodávají příchuť výletu, který nechcete, aby vůbec kdy skončil,“ říká soutěžící z Peru Gabriel Iwasaki. A již zmíněný Yotam Ishay k tomu dodává: „Po každém soutěžním dnu jsme se sešli v některém z pražských barů na lodi, kde jsme si vyměňovali názory a myšlenky i vykládali vtípky. A jak pochází každý z jiné skladatelské školy a nacházíme se v různých fázích naší hudební kariéry, měli jsme možnost se od sebe učit i se navzájem inspirovat.“

Přestože se tedy jedná o soutěž, vznikají zde nová přátelství a kontakty. Od soutěžících také často uslyšíte myšlenku, že dostat cenu pro ně není to nejdůležitější – spíš cílí na napsání skladby, na kterou budou moct být i po čase hrdí. A že cena samozřejmě moc potěší, ale to není ten hlavní důvod, proč se za další rok zase vrátí. Gabriel Iwasaki zakončuje: „Účastnil jsem se už dvakrát, přestože to znamenalo se sem dostat až z Peru. Tento rok jsem tu jako jediný z Jižní Ameriky, a tak můžu bezpečně tvrdit, že moje letenka byla určitě ta nejdražší. Ale jestli to půjde, přiletím i potřetí a jsem si jistý, že to bude výlet mého života; ještě jednou zase znovu…“

Výsledky 10. ročníku Mezinárodní skladatelské soutěže Antonína Dvořáka (2019):

Kategorie „Senior“ (24–33 let):
1. cena: David John Roche (Velká Británie) + zvláštní cena za nejlepší orchestrální hudbu
2. cena: Roma Czura (Německo)
3. cena: Ayumi Omori (Japonsko) + zvláštní cena za nejlepší volnou kompozici mezi soutěžícími z kategorie „Senior“

Kategorie „Junior“ (18–23 let):
1. cena: Jiaqi Wang (Čína) + zvláštní cena za nejlepší volnou kompozici mezi soutěžícími z kategorie „Junior“ + zvláštní cena za nejlepší passacaglii
2. cena: María del Pilar Miralles Castillo (Španělsko)
3. cena: Logan Vrankovic (USA)

Zvláštní ceny:
Jungmin Bae (Jižní Korea) – za nejlepší komorní skladbu
Guillermo Buendia Navas (Španělsko) – za nejlepší tonální hudbu + za nejlepší duchovní vokální skladbu
Sooyeon Lim (Jižní Korea) – za nejlepší variace