Michal Rataj: Může dnes být hudebním skladatelem každý?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Tvrdím-li, že každý dnes může být skladatel, mám na mysli obecnou možnost. Jestliže dáme nadstandardně kreativnímu člověku do ruky nástroje, které umožní, aby tvořil, pravděpodobně to udělá. Nástroje pro komponování jsou dnes součástí každého nově zakoupeného osobního počítače, za pár dolarů si je pořídíme do našeho mobilního telefonu. Začít virtuálně poznávat symfonický orchestr je dnes tak snadné. A rozhodně to nevyžaduje studium na nějaké vysoké škole. Mohu začít teď, hned, ve svém dětském pokoji.

Neznám harmonii, chci se o ní něco dozvědět? To není problém, YouTube a další videokanály se stávají nezávislými globálními univerzitami často nezanedbatelných kvalit. Neumím instrumentovat? Inu, Amazon mi doručí potřebnou literaturu a na komunitních fórech jistě naleznu partnera k diskusi. A ano, pravděpodobně mne nezajímá jen akustická hudba. Jsem připojený k síti, takže tvorba elektronické hudby dává větší smysl, internet je vynikajícím distribučním médiem. V počítači vlastně nahraji vše od hutných zvukových ploch přes rytmické smyčky až po takové ty „bizarní zvuky nahoře“…

Lisovat dnes CD je (zdá se) překonané, internetová distribuce je levnější, rychlejší a lze ji lépe zacílit. Platba kartou on-line.

A dále – na mém hudebním blogu si mé skladby všiml filmový producent a chce vytvořit soundtrack k novému filmu. Sice příliš neumím noty, ale k tomu si zavolám někoho z Akademie… Že nejsou peníze na muzikanty? Tak si to celé nahraji sám s pomocí MIDI klávesnice a bude to znít skoro jako orchestr. V televizi to stejně nikdo nepozná…

Těchto několik zcela praktických výkřiků dnešní skladatelské reality mne nutí ještě jednou vyřknout onen slogan „každý dnes může být skladatel“. A zatímco kdekterý absolvent studia skladby je vděčný za práci na některé ZUŠce v okolí a vyhlíží někoho, kdo by se ujal jeho nové partitury, řada tzv. kompozičních amatérů si užívá slušných tantiém za filmovou hudbu či mezinárodní muzikálové projekty. Nezřídka sledujeme i velmi zručné hudebníky podílející se na formování současných vlivných hudebních scén, které jsou akademické půdě na hony vzdálené. Ta situace nutí k zamyšlení.

Začnu, s dovolením, dalším pokusem o založení drobné kontinuity. Před téměř dvaceti lety se prof. Milan Slavický, jeden z mých univerzitních „otců“, zamýšlel ve své habilitační přednášce nad tím, jak se v době doznívající postmoderny vypořádávat se ztrátou hodnotové hierarchie – v životě i ve vztahu k umělecké tvorbě. A Slavický – jako člověk velkých oblouků a pevného řádu v sobě samém – se rozhodl pro hledání vlastního tvůrčího řádu, kterým bude své zaneřáděné nehierarchické okolí kultivovat. Dodnes s obdivem sleduji důslednost, s níž zůstal tomuto svému kompozičnímu i lidskému řádu až do smrti věrný.

Zdá se mi, že po dvaceti letech se situace poměrně zásadně proměnila. Z vlastní pedagogické zkušenosti vím, že Slavickým připomínaná absence hodnotové hierarchie byla do značné míry nahrazena hierarchií hesel na první stránce Googlu. A nutno podotknout, že přemýšlel-li Slavický před dvaceti lety o pojmu styl z perspektivy poválečného vývoje soudobé hudby, dnes budou takové úvahy vedeny spíše z pozice bezlimitní paralelní dostupnosti hudby všech dob, estetik, kontinentů i technik. A nejen existencí, ale zároveň paralelní recepcí vší té hudby, kterou často i nedobrovolně přijímáme v privátním i veřejném prostoru okolo nás.

Stylem se stále častěji stává „akt přihlášení se k již existujícímu“, identifikace sebe sama s jistou danou, známou, šířeji sdílenou hodnotou, která umožní zakořenění v nivelizovaném čase. Taková identifikace však zároveň vyžaduje velmi pečlivé technicko-kompoziční nasazení autora, zvládnutí daného jazyka, respektive rozvinutí jeho gramatiky o krok dál.

Styl je – zdá se – více sociální či mediální kategorií, je více PR kódem než výsledkem osobního technického zápasu s tvarovaným materiálem. Místo o stylu v hudbě bychom měli u skladatele hovořit spíše o schopnosti kontextuální orientace, která jde ruku v ruce s budováním řemeslné zručnosti. Ta dodá takové orientaci punc jisté lidské i umělecké odpovědnosti. A záměrně stále nepoužívám a používat nebudu pojmy jako hudba vážná, populární, zábavná, artificiální a podobně, neboť jejich výpovědní hodnota má dnes velice omezenou platnost (pro turisty denně omílané Bolero se dávno stalo nic neříkajícím šumem na pozadí, zatímco instrumentální produkce některých velkorysých jazzmanů se mentálně dotýkají největší koncertní literatury posledních čtyř staletí západoevropské hudební kultury).

Nezatížený přístup k hierarchizaci hodnot, a velmi často i nepřehlédnutelné pasivní smíření se s její absencí – právě tyto rysy vnímám u nejmladší generace mezi řádky neustále. Naopak pojem stylové příslušnosti v tradičním slova smyslu není – zdá se – zásadní. I samotný pojem „akustická umění“ (podobně jako vizuální, pohybová apod.) odkazuje kamsi vysoko k zastřešujícímu označení obecné tvůrčí činnosti, jejímž hlavním médiem je zvuk, a stírá dříve až politicky vymezované kategorie jako nadále redundantní. Akcentuje mezioborovost, propojování, hledání, dialog.

Michla Rataj, CCRMA Alosphere, Stanford University, 2008 (zdroj archiv autora)

Vize

Vysoká škola má být místem vizí, jejichž platnost nepodléhá fiskálnímu roku, či úřednickému mandátu. V té souvislosti bych se s výše řečeným pokusil jednu takovou vizi nastínit. Vyrůstá z obrysů mých tvůrčích i pedagogických zkušeností posledních deseti let.

Na jedné straně je to zkušenost rozhlasového producenta s orientací ve studiovém prostředí, které se v rukou skladatele stalo hudebním nástrojem. Na druhé straně je to zkušenost kriticky orientovaného muzikologa a skladatele s akademickým typem vzdělání. Vnímám kreativní tenzi mezi těmito světy. Jsou to světy komplementární, které se vzájemně učí jeden od druhého.

Technologicky a mediálně podmíněný svět akustických umění – aktuální, vibrující a hranice bořící – se na druhé straně potkává s korpusem hudebních vědomostí, zkušeností a kultury, zručnosti a řemesla pilovaného napříč globem po tisíciletí. Je to komplex daností, který umíme popsat, zanalyzovat, zažít jej, reprodukovat a uvádět do nových širokých prezentačních kontextů.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat