Skladatel Miroslav Srnka nejen o své operní tvorbě: Jako když člověk poprvé v životě uvidí moře

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Jen málokterý český skladatel se může pochlubit, že mu už třetí operu uvedla jedna z nejvýznamnějších operních scén na světě – Bavorská státní opera v Mnichově. Miroslav Srnka je tím šťastným českým autorem. Protože u nás jeho jméno a především jeho dílo příliš známo není, položili jsme tomuto skladateli střední generace několik otázek, abychom alespoň slovy českému čtenáři a milovníkovi opery přiblížili především jeho operní dílo.

Miroslav Srnka (zdroj Vojtěch Havlík)
Miroslav Srnka (zdroj Vojtěch Havlík)

Pamatujete si na vaše první setkání s operou? Co vás na ní zaujalo?
Byl jsem ještě předškolák a dodnes si pamatuji, že jsem jen „čubrněl“, že je vůbec možné zpívat tak nahlas. Myslím, že to bylo vůbec poprvé, kdy jsem byl na jakékoli profesionální hudební produkci. Jsem ze zcela nehudební rodiny, takže to byl zážitek srovnatelný třeba s tím, když člověk poprvé v životě uvidí moře.

Na pražské HAMU jste studoval u Milana Slavického. Pokud se nemýlím, sám tento skladatel opery nepsal. Vedl vás nějak ke komponování oper, probírali jste spolu specifika tohoto žánru, případně konzultoval jste kompoziční problémy psaní oper s někým jiným?
Milan sice opery nepsal, ale měl s tímhle žánrem svoje zkušenosti jako vynikající hudební režisér. Nijak mě k jejich psaní nevedl – po návratu ze studijního pobytu na pařížské Conservatoire jsme měli takovou gentlemanskou dohodu, že budu moci psát, co se mi zlíbí. Na opery ale tehdy ještě nedošlo.

Zásadní zážitek pro mne znamenalo několikaleté stipendium Jerwood Opera Writing Programme v Brittenově městě Aldeburghu. Propojili tam množství lidí ze všech možných profesí a generací. Svezli nás vždycky na nějakou dobu dohromady na tohle kouzelné místo na pobřeží, zadali nějaká cvičení a nechali vzájemně „povařit“. Měli jsme i najaté hudebníky a hudebnice, kteří všechno bleskově nastudovali a provedli, abychom se z toho poučili. Tam jsem zažil ten pro mě zásadní moment: že divadelní čas je jiný než koncertní čas a hlavně, že jakmile dám partituru z rukou, tak ji musím nechat jít a žít. Můžu pomáhat, vysvětlovat, ale musím nechat pracovat ty ostatní. Protože nejsem zpěvák ani režisér, nejsem videoumělec ani light designer.

Asi nejvíc jsem se naučil ze spolupráce s operními dramaturgy. Měl jsem na ně doposud velké štěstí: Olaf Schmitt a Malte Krasting. Oba spíš tiše pozorující, ale neustále analyzující každý můj krok nebo výsledek. Od volby tématu, přes psaní libreta, rozvržení formy, obsazení a tak dále, vždycky byli u toho jako šedá eminence. Oba mají tu úžasnou vlastnost „nerušit“ při práci, pořád nenápadně podporovat a krýt záda a zároveň v ten nejsprávnější okamžik položit tu nejpřesnější obsahovou otázku. Operní dramaturgie je v tomto ohledu trestuhodně podceňovaný obor.

V roce 2011 jste napsal svou první operu Make No Noise, která byla dokonce uvedena i v Čechách, respective v Ostravě, kdy ji v roce 2017 uvedlo Ostravské centrum nové hudby. Tato komorní opera, kterou jste psal na objednávku pro Bavorskou státní operu v Mnichově a zároveň pro Aldeburgh, byla napsána na libreto Toma Hollowaye podle filmu Isabel Coixetové. Jak je důležitý výběr operního námětu pro dnešního skladatele a následný výběr libretisty?
Důležitější než kdy dřív. Volbou tématu musí opera obhajovat svou existenci jako druh a posouvat repertoár tam, kam dříve nesahala. Opera se v tomhle zdá být mnohem konzervativnější než činohra. Make No Noise je o návratu do života po válečném mučení, Jakub Flügelbunt o tom, že i děti si mohou přivodit úraz s doživotními následky, South Pole o nesmyslném závodění a rozpínání člověka tam, kam nepatří, a Singularity o digitálním zavirování a životě v karanténě.

Miroslav Srnka (zdroj Vojtěch Havlík)
Miroslav Srnka (zdroj Vojtěch Havlík)

Wagner nebo Janáček si psali svá operní libreta sami, Verdi, Puccini nebo Smetana naopak libretisty nebo libretistky potřebovali a úzce s nimi spolupracovali. S libretistou Tomem Hollowayem jste spolupracoval i na dalších svých operách. Je pro vás kongeniálním spolutvůrcem opery? A můžete popsat, jak vaše spolupráce probíhá?
Ideální okamžik s autorem nebo autorkou textu pro mě spočívá v momentu, kdy poprvé čtu nový text a mám pocit, že přesně tohle jsem si už dávno myslel, jen jsem ještě nevěděl, že si to myslím.

Tom a já vlastně tou operou několik let žijeme. Jsou to haldy pramenů, kopy zavržených verzí. Odhaduju, že použijeme tak 10 % toho, co spolu posbíráme. Naše náměty vycházejí vždy z osobních fascinací některého z nás. Nikdy jsme nepsali na téma, které by navrhl někdo třetí.

Protože Tom žije v Austrálii, tak se na některém z našich kontinentů vídáme jen zřídka. Spolupracujeme už deset let elektronicky, přesně tak, jak se to během pandemie lidé naučili i při spolupráci s někým z vedlejšího domu. Říkávám, že máme výhodu dvojsměnného provozu: jeden píše, když druhý spí. Na to jsme ale ve výsledku zas dost pomalí.

Po opeře Make No Noise jste napsal operu pro dětského diváka Jakub Flügelbunt podle námětu Marie Procházkové, kterou uvedla Semperova opera v Drážďanech (také v roce 2011). Jak je, podle vás, důležité psát a uvádět opery přímo pro dětského diváka?
Tuhle operu jsem chtěl napsat pro svoje děti, dokud ještě dětmi byly. Postavy na jevišti si hrají s vlastními hlasy, něco z toho jsem odkoukal právě od povyku svých ratolestí. Hlavní postavy se jmenují po nich. Dnes jsou na hranici dospělosti, mají vlastní zájmy. Nedávno jsem se jich ptal, jestli to je trapné být teenager a mít otce, co pro své děti a o nich napíše operu. Prý ne, prý je to „fakt cool“.

Stejně tak hlavní postava opery prochází dětstvím a dospíváním, začíná v první části jako kontratenor, v druhé části se jeho hlas láme mezi kontratenorem a barytonem a ve třetí části už plně zakotví v barytonu. Podtitul skladby je „komiks pro tři hlasy a komorní orchestr“, záměrně ji nenazývám „opera“. Letos na jaře udělalo divadlo v Cáchách novou inscenaci založenou na velké videoprojekci. Byly na ní děti od opravdu nejmenšího věku, kdy jsou schopny v divadle jen tak tak vidět přes zábradlí. Třeba u toho mělo některé z nich zážitek, jako když člověk poprvé v životě uvidí moře.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments