Osamělý mim a život na Měsíci

V představení je ústřední postavou on sám jako člověk a jeho umělecká fikce. Jako autor vlastního zpracování námětu včetně tvaru představení se soustředil na hluboce osobní problematiku, kterou je podle jeho vlastních slov samota. Ta je však hlavně klíčem k prozkoumání vnitřních procesů jeho dvojjediné existence. Ty probíhají na ose psychologicky motivovaných a za sebou řazených obrazů, ve kterých na sebe plynule navazují pohybové metafory, jež evokují svým obsahem umělcovy vnitřní vize. Téma samoty je ostatně typickým rysem Vizváryho autorských celovečerních produkcí, ať už šlo o jeho debut v představení Lorca, ve vynikajícím Uter que (režie P. Boháč), dokonce i v grotesce V. I. P. V novém představení jde hlavně o vyšší úroveň introvertního vidění známé látky, dané patrně Vizváryho postupující životní a uměleckou zralostí. Základním formujícím elementem je tu schopnost nadhledu nad příběhem vlastního já.

Představení sice začíná jako Mimova cesta na Měsíc, ale sama lokalizace je vlastně jen záminkou, výhodným metaforickým prostorem pro hru lyricky či dramaticky pojatých vizuálních asociací, jež v druhém, vnitřním pásmu umožňují nadhled: jde o pohled z výšky nad událostmi a procesy mimova tvůrčího života. Takový záměr inscenace bezpochyby splňuje, je tu však ještě další linka, která se soustřeďuje na reálnou osobnost performera na scéně a jeho jevištní bytí. Přirozeně se tím mění také výrazové prostředky. Vizváry také nezakrývá řemeslnou podstatu své profese, ani tendenci bavit diváky. Tato složka jeho usilování se přirozeně nese v jiné rovině. Otevřeně to přiznává v průběžném komediálním mimickém pásmu na úrovní profesionální sebestylizace; dokonce neváhá těžit ze svých starších etud, které jsou pro mnoho diváků jeho poznávací značkou, ale v představení Mim na Měsíci jde jen o jakási jádra, nebo motivy, ze kterých se rodí nová scénka, nový obsah. Objevují se i Vizváryho typické pohybové gagy a triky, které nejenže mají udržet pozornost publika, ale hlavně rozlišit situace, kdy je na scéně on sám jako mim či fiktivní postava Mima. Odtud hra s míčky do publika, efektní využití řady klasických pantomimických nebo kabaretních nápadů (výstupy s deštníkem, s balónky, tradiční motýlek atd). Vizváry zde mistrovsky těží ze zděděných pantomimických konvencí, které však rozvolňuje tak, že s jejich pomocí vytváří novou bohatší zkušenost. Výjimkou není ani parodický výstup na etudu Slunečnice a její následné revuální zpracování.

Vlastní choreograficko-režijní přístup tudíž spočívá v kombinaci performativní složky s vizualizací procesu sebepoznávání. Ten je vyjádřen personifikaci snových vizí různorodých stavů – údivu, nadšení, melancholie, retrospektivy vlastních výtvorů, zděšení, napětí, provokací, frustrací i úděsu. Zejména zde se objevují dramatické, tanečně pohybové prvky, nejlépe postihující procesy mimova vlastního psychického života. Vizváry zde přesáhl svůj dosavadní způsob vyjadřování. Jejich tanečně pohybové a současně divadelní zpracování přináší do mimova technicky dokonalého a jako vždy elegantního výkonu nové prvky ve smyslu odlehčení mimického výrazu směrem k úspornému fyzickému herectví. Týká se hlavně celé škály chůze, dramaticky výrazných postojů a tanečně stylizované hry trupu, nejvýrazněji snad v horrorových pasážích. Jejich monstrózní postavy (bez hlavy a zejména s prázdnou svítící maskou) poukazují na dosud nevyčerpaný rys jeho básnické fantazie. Inscenaci uzavírá opět návrat k mimovi civilnímu, a to nenápadným jevištním zpracováním jakéhosi čistě osobního rituálu. Katarze, výrazná pointa chybí, nejspíš proto, že je Mim na Měsíci jako představení výrazem pohledu na sebe sama a svým způsobem jevištně podanou psychoterapeutickou záležitostí. To je možná také příčinou plynulého pásma jevištní struktury, u které lze očekávat, že v průběhu repríz (jak je to v žánru pohybového divadla obvyklé) nabude ještě členění na intenzitě.

V kontextu intenzivního pobývání v oblasti pohybového divadla a spřízněných velkých syntetických forem se tvorba Radima Vizváryho jeví jako výjimečná nejen svou komorností, ale zejména tím, že je její tvůrce nejvýraznějším představitelem oboru, vzrostlým z tradice domácího pantomimického umění. Na rozdíl od svých předchůdců Vizváry nevypráví příběh, ale soustřeďuje svůj pohled na individualitu umělce. V důsledku zřetelného setrvání na principech moderního mimu, obohaceného o dramatičnost fyzické akce a oslňující technickou kvalitu, vykazuje jeho tvorba kontinuitu a určité stabilní rysy, které jsou pravděpodobně důvodem jeho výjimečné divácké obliby.

Vizváryho pohled do vlastního nitra se zdá být v soutěži se současnou žní premiér cirkusově akrobatického a tanečního charakteru stále cenný. Současná pestrost domácího života v oboru pohybových disciplín, snaha o exploataci závažných látek a v neposlední řadě zájem o tyto produkce ze strany domácího publika svědčí o tom, jak dalece se proměnilo, ale také rozšířilo vnímání divadelnosti a možností divadelního umění. Umění pantomimy, které se transformovalo do oblasti fyzického divadla jako jedna z jeho linií, patří svým rodem k tradičním výrazovým prostředkům. Radim Vizváry a jeho spolupracovníci i žáci však usiluji o to, aby bylo jejich mimické umění identické s myšlením a pocity současné společnosti a zůstalo trvalou součástí celého spektra české kultury.

Mime on the Moon
Námět, režie, hraje: Radim Vizváry
Režijní spolupráce: Trygve Wakenshaw
Výprava: David Janošek
Light design: Karel Šimek
Sound design: Ivo Sedláček
Dramaturgická spolupráce: Hana Strejčková
Premiéra: 2. 10. 2023, Švandovo divadlo