Vedle Českého filharmonického sboru Brno a Filharmonie Hradec Králové se rovněž představili čtyři sólisté, a sice Lucie Silkenová (soprán), Michaela Zajmi (mezzosoprán), Tomáš Černý (tenor) a Gustáv Beláček (bas). Vyjmenované obsazení napovídá, že na programu koncertu byla Beethovenova Missa Solemnis D dur, zkomponovaná mezi lety 1817 až 1823. Dílo tedy patří k vrcholným skladbám průkopníka hudebního romantismu – sám skladatel tuto skladbu označil jako své nejvydařenější. Zhudebnění částí mešního ordinária Beethoven pojal vskutku v duchu charakteru slavnostní mše, nelze tedy nepostřehnout časté celoorchestrální vygradované pasáže a z toho plynoucí záměr o docílení mohutné symfoničnosti.
Obsazení hradecké filharmonie početně vyhovovalo prostorovým dispozicím pódia v sále Besedního domu, orchestr byl proto zejména ve smyčcích poněkud komornější. Zato sbor se představil ve velkém počtu, kdy za zády instrumentalistů stanulo na pět desítek pěvců.
Hned v úvodním akordu Kyrie se drobné intonační nepřesnosti nevyvarovaly rozechvěné a nedostatečně přesvědčivé tóny trumpet, to však nemělo žádný vliv na plynulé a dále bezchybné provedení skladby žesťové sekce. V ní vyčnívaly zejména průrazné a naprosto pevné tóny hornů, zdůrazňující monumentálnost skladby. Sólisté dostali první výraznější prostor v polyfonickém zhudebnění slova Kriste, v jehož rovné dynamice nejvíce vynikl působivý a plný mezzosoprán Michaely Zajmi. Vedle hřmotného sboru v Gloria se v této části největšího prostoru dočkal Tomáš Černý, jehož projev snesl nejpřísnější měřítka i v často využívaných horních polohách. I Lucie Silkenová s Gustávem Beláčkem ve svých partech obstáli bez slyšitelného zaváhání.
Houslové sólo v předposlední části Sanctus pak provedl jeden z koncertních mistrů hradecké filharmonie Václav Zajíc. Dynamicky vycizelovaného sólového partu s hojnou notací v čtyřčárkované oktávě se Zajíc zhostil s úctou a nelehký úkol vydržet intonačně čistý nad harmonicky doprovázejícím orchestrem splnil bravurně. Bravurně si počínal rovněž Kaspar Zehnder. Ten v případě potřeby volil dudamelovsky ostrou gestikulaci, jež byla efektní nejen vizuálně, ale i prakticky. Orchestr spolu se sborem pod jeho pevným vedením podal svědomitý výkon, naprosto vyhovující charakteru tohoto slavnostního večera.
Všichni přítomní interpreti se po trpělivě vyčkávaném doznění všech tónů závěrečného Agnus Dei dočkali zaslouženého potlesku standardně zaplněného sálu, v němž zbývalo jen na třicet volných míst. Lze se jen domnívat, jak by další z beethovenovských oslav zněla ve větším obsazení orchestru a ve větším sále s patřičným dozvukem, jenž by Misse Solemnis náramně slušel. I přesto Český filharmonický sbor Brno, jehož v tomto týdnu čeká provedení oratoria Lenora dalšího letošního „jubilanta“ Antonína Rejchy, připravil svým abonentům nadmíru povedenou hudební poctu ceněného klasika, jež se zařadí do nesčetné linie stejně koncipovaných programů po celém západním světě.
