Mistrovské nahrávky: Bernard Haitink a Mahler č. 3

Když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století začala naplňovat Mahlerova slavná předpověď „Můj čas teprve přijde“, největší díl pozornosti v oblasti mahlerovské interpretace nebyl upřen na nikoho menšího než na Leonarda Bernsteina, který měl na renesanci zájmu o skladatelovo dílo zásadní podíl a postupně se stal doslova mahlerovskou ikonou. Zcela právem, neboť Bernsteinovy vynikající nahrávky fascinují posluchače dodnes a mnohými jsou považovány za nepřekonatelné. Vzhledem k tomuto všeobecnému bernsteinovskému „šílenství“ však byla poněkud přehlížena jiná osobnost, která teprve v dnešní době začíná být uznávána jako legenda mahlerovské interpretace: Bernard Haitink. Letos třiaosmdesátiletý Haitink je už několik desítek let stálicí na světovém dirigentském nebi, přičemž valnou část své umělecké dráhy spojil s jedním z nejlepších světových orchestrů, amsterdamským Royal Concertgebouw Orchestra. S tímto orchestrem také na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pořídil pro vydavatelství Philips soubornou nahrávku Mahlerových symfonií. Nebylo to ovšem naposledy, co se Haitink zabýval Mahlerem, neboť v pozdějších letech skladatelovy symfonie opakovaně dirigoval po celém světě s nejrůznějšími orchestry (mj. v roce 1996 v Praze, kdy s Mahlerovým orchestrem evropské mládeže provedl skladatelovu První symfonii) a také pořídil řadu dalších nahrávek, mj. s Berlínskými filharmoniky a nedávno také s Chicago Symphony Orchestra. Přestože prakticky všechny Haitinkovy mahlerovské nahrávky lze obecně označit za umělecké počiny prvního řádu, symfonický komplet s Concertgebouw Orchestra má navíc jakési slovně těžko postižitelné kouzlo, snad dané zřídka slýchanou kultivovaností zvuku tohoto tělesa.

Mahlerova Symfonie č. 3 z let 1893-1896 je interpretačně i posluchačsky mimořádně náročným dílem. Nejen pro svůj neobvyklý rozsah (délka provedení se obvykle pohybuje kolem 95 minut), díky němuž bývá označována za nejdelší symfonické dílo klasického repertoáru, ale i z hlediska pochopení autorova záměru: Mahler se tu snad více než kdykoli jindy pokouší o nemožné, totiž vyjádřit hudebními prostředky komplikovanost celého univerza v jeho komplexnosti, jak napovídají původně uvažované podtituly jednotlivých vět („Pan se probouzí“, „Co mi vypráví květiny na louce“, „Co mi vypráví zvířata v lese“, „Co mi vypráví člověk“, „Co mi vyprávějí andělé“ a „Co mi vypráví láska“). Dílo je rozděleno do dvou velkých oddílů. První oddíl je tvořen jedinou větou o délce přibližně 30 minut, druhý oddíl zahrnuje pět kratších vět. Původně měla být symfonie ještě o jednu větu delší, ale od tohoto záměru Mahler nakonec upustil. K mohutnému orchestrálnímu aparátu se ve čtvrté a páté větě přidává také vokální složka: altové sólo a ženský a chlapecký sbor.Haitinkova nahrávka z roku 1966 přináší vynikající, promyšlené hudební nastudování s řadou nezapomenutelných momentů (například hned impozantní vstupní takty hrané osmi lesními rohy). Pokud zůstaneme u srovnání s Bernsteinem, Haitink volí rychlejší tempa, která však nejsou na újmu mahlerovské monumentalitě. Platí to zejména o závěrečné větě, která je na Bernsteinově nahrávce s Newyorskými filharmoniky o celé tři minuty delší, přesto Haitinkovo pojetí nelze označit jako méně „hluboké“ či nedostatečně závažné. Všeobecně by bylo možno hodnotit Haitinkovu interpretaci jako objektivnější, méně patetickou, racionálnější. Haitink šteří s dynamikou na dílčích vrcholech, aby o to více vyzněly vrcholy skutečné. Každá věta má vnitřní tah a zřetelnou logiku ve výstavbě, což v rámci rozsáhlých hudebních ploch posluchači umožňuje lepší orientaci. O hře orchestru lze mluvit jen v superlativech. Souhra nástrojových skupin i jednotlivých sólových nástrojů je dokonalá. Orchestr se prezentuje mimořádnou zvukovou kulturou i na dynamických vrcholech, měkkým zvukem smyčcové sekce a neobyčejnou průzračností i v místech s hustou sazbou partitury. Skvělý výkon předvádí na nahrávce také Maureen Forrester ve výrazově náročném altovém sólu „O Mensch!“ ve čtvrté větě symfonie, stejně jako ženská část holandského rozhlasového sboru (Netherlands Radio Chorus) a chlapecký sbor Boy’s Chorus of St Willibrord Church, Amsterdam. Výjimečnost nahrávky je ještě posílena vynikající zvukovou kvalitou snímku, která je vyrovnaná ve všech dynamických úrovních, má (na rozdíl od mnoha jiných nahrávek) zřetelně slyšitelná pianisssima a nepřehlušená fortissima. Přes rozsáhlý vokálně – orchestrální aparát nikde nevzniká dojem neurčité zvukové masy, každý nástroj i hlas má ve zvukovém spektru svůj prostor. Nahrávka jako celek patří v souhrnu svých parametrů k vrcholným kreacím mahlerovské interpretace.