Mor v opeře

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zřejmě první operou v jejímž názvu se objevuje slovo mor a morová nákaza je součástí děje se stala pětiaktová opera Guido et Ginevra, ou La Peste de Florence francouzského skladatele Fromentala Halévyho (1799–1862). Po světovém úspěchu v žánru velké opery Židovky (1835) a v oboru konverzační operní komedie Blesk (1835) skladatel hledal další barvitou látku s historickým pozadím. Na libreto úspěšného dramatika a nejúspěšnějšího libretisty své doby Augustina Eugèna Scriba začal v roce 1836 skicovat nové operní dílo s původním názvem Cosme de Médicis. V hlavních rolích pak měli vystoupit zpěváci úspěšní v premiérovém uvedení Židovky – sopranistka Marie-Cornélie Falcon a tenorista Adolphe Nourrit. Děj opery se odehrával v konkrétním čase roku 1552 ve Florencii v době morové epidemie. Ač se v tomto roce Florencii mor vyhnul, zřejmě při tvorbě libreta se A. E. Scribe inspiroval Dekameronem Giovanniho Boccaccia, který v prologu sta vyprávění velmi realisticky zachytil příznaky dýmějového moru a chovaní lidí během moru v Itálii roku 1348. Předchozí morová epidemie ve Florencii roku 1340 zkosila cca 30 000 obětí. V letech 1345 až 1352 řádila „černá smrt“ v Evropě tak intenzivně, že odhady úbytku veškerého obyvatelstva se pohybují v odhadech jedné třetiny až poloviny. Tehdejší morová vlna přišla z Orientu a v Evropě zahubila přes milión lidí. Jen v samotné Florencii odhadoval Niccoló Machiavelli počet obětí na 96 000. Boccacciův Dekameron nesčetněkrát poskytl námět pro opery, ale prakticky nikdy operní libreta neobsahují motivy z rámcového vyprávění o společnosti, která se ukryje před morovou epidemií (vyjma snad opery Jana F. Fischera Dekameron, komponováno 1974, premiéra 1977 Brno).

Halévy: Guido et Ginevra, výjev ze 3. dějství opery (zdroj Bibliothéque nationale de France)

Scribovo libreto se ale především orientovalo na informace z poněkud nepřesných dějin Florencie francouzského historika Louise Charlese Delescluzea. Námět výpravné opery v sobě spojuje zavedené elementy žánru velké opery včetně obsáhlého baletu v prvním a druhém dějství. Historické a výtvarné tableau florentské renesance (dvůr rodu Medici) tvoří pozadí pro milostný čtyřúhelník. Krásná Ginevra z rodu Medici (soprán) má být provdána za ferrarského vévodu Manfrediho (basbaryton). Během svatebního obřadu padne mrtvá k zemi. V nastalém zděšení se dvořané domnívají, že jde o oběť moru, který se podle zpráv blíží k městu. Příčinou ale byl otrávený závoj, zaslaný jí sokyní, žárlivou pěvkyní Ricciardou (mezzosoprán). Ginevra je pohřbena v hrobce Mediciů. Není mrtvá, ale pouze v kataleptickém stavu. V chrámové kryptě se probouzí (oblíbený motiv romantické a velké opery) a je zachráněna condottierem Fortebracciem (baryton). Ten se svou bandou přišel loupit do chrámu, aby využil zmatku, který vyvolala obava z morové rány. Ve čtvrtém dějství se Ginevry ujímá sochař Guido (tenor), který ji delší čas miluje. V pátém dějství se dívka setkává s otcem na sídle v okolí Florencie, ten požehná spojení se zachráncem Guidem. Lid a dvořané děkuji nebesům za záchranu.

Hálevyho opera přes vynikající obsazení, kdy plánované hvězdy zastoupily nový první tenorista Opéry Gilbert Duprez (Nourrit pro neshody s vedením divadla odešel) a Julie Dorus-Gras (Falcon trpěla hlasovou krizí, kvůli které záhy opustila jeviště), dosáhla jen prostředního úspěchu. Opera byla po premiéře 5. března 1838 v Opéra uvedena v dalších francouzských a později italských divadlech. Pro následující pařížské uvedení v roce 1840 byla přepracována do čtyřech aktů. Byla uvedena také na německých jevištích a za zpravidla poslední známé uvedení je pokládána inscenace v Hamburku roku 1882. Za historickou zmínku stojí Hálevyho užití tehdy zcela nového hudebního nástroje mellophonu ve svatební scéně a pozoruhodné instrumentace scény v kryptě.

V roce 1830 napsal ve velmi krátkém časovém období Alexandr Sergejevič Puškin poslední z tzv. „malých tragédií“ Pir vo vremja čumy (Hodokvas v době moru). A. S. Puškin byl v tomto období izolován v Boldinu, protože v Rusku začala před létem řádit epidemie cholery. Látka nebyla původní. Puškin si vybral jednu ze scén obsáhlé dramatické básně ve třech aktech The City of the Plague (Město moru, 1816) skotského básníka Joha Wilsona. Ten se inspiroval událostmi již zmiňovaného roku 1665 v Londýně. Puškin vybraný text nejen volně přeložil, přebásnil, ale také ho transformoval z hlediska ideového a dramatického. Pozoruhodná dramatická práce byla inscenována ale až posmrtně (1899, v roce stého výročí Puškinova narození), stejně jako další dvě z celkem čtyř „malých tragédií“.  Všechny posloužily (některé také nejednou) jako textový základ pro operní díla různých skladatelů.

Stručné drama (ani ne o deseti textových stranách) obsahuje promluvy a písně několika protagonistů obojího pohlaví, kteří se v době největšího řádění moru a obklopeni smrtí sešli k hostině. Děj dílo vlastně nemá, jedná se o vylíčení a přijímání situace rozdílně smýšlejícími hrdiny. Výklad díla může být různý – postavit se čelem k smrti nebo dekadentní pojetí požitků v momentu největšího ohrožení. Hned rok po scénickém uvedení v Alexandrinském divadle ruský skladatel César Antonovič Kjui (Cui, 1835–1918) zhudebnil tragédii ve formě jednoaktové (zhruba třiceti pěti minutové) opery. Ta naprosto věrně (až na několik nepodstatných úprav a záměn slov) sleduje Puškinovu předlohu. Opera vhodná pro komorní scény byla také nahrána společností Chandos Records a představuje významný (byť méně známý) přínos k fenoménu evropské dekadence. Skladatel již reagoval na Puškinův text jako postromantický tvůrce v době secese. Premiéra opery v roce 1901 v moskevském Novém divadle přinesla dílu úspěch. Opera ale byla minimálně provozována po roce 1917, také z důvodů Kjuiovy orientace na západní hudební svět. Tento text byl zhudebněn také ruským skladatelem A. B. Goldenveizerem na libreto J. Stremina. Jeho stejnojmenná operní verze byla provedena roku 1945 v Moskvě v Ústředním domě skladatelů, ale dílo je zcela zapomenuto.

B. Martinů: Řecké pašije – Jiří Přichystal (Ladas), Václav Halíř (Grigoris) – SD Brno 1979 (foto archiv ND Praha)

Přední romantický básník a prozaik Edgar Allan Poe se ve svém díle několikráte dotknul námětu moru. Mor je zásadní látkou jeho symbolické povídky Maska červené smrti (The Masque of the Red Death) z roku 1842. Hrůzostrašný příběh o krutém princi Prosperovi (autor tak klade kontrastní charakter vůči dobrému vládci Prosperovi ze Shakespearovy Bouře), který se na svém hradě uzavře se skupinou stejně zkažených dvořanů před morovou nákazou, končí efektní scénou maškarního plesu, na který Červená smrt pronikne a zabíjí jednoho hosta za druhým. Sugestivní povídka s mnoha literárními, filozofickými a psychoanalytickými výklady byla mnohokráte adaptována pro film, balet, a také pro hudební díla, z nichž je nejznámější stejnojmenná skladba francouzského impresionisty Andrého Capleta z roku 1908. Text byl několikrát zhudebněn také pro operní scénu, ale žádné z několika zhudebnění se na scéně neudrželo. V roce 1915 byla například v Charkově uvedena opera Maska Krasnoj smrti skladatele M. A. Ostrogvazova na libreto K. Savinova. Američtí skladatelé rádi zhudebňují Poeova díla. Maska Červené smrti byla zatím zde zhudebněna dvakrát bez jakéhokoliv dalšího ohlasu: The Gagliarda of a Merry Plague (Lazare Saminsky, 1925) a The Masque of the Red Death (Robert James Haskins, 1976)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat