Mozart versus kritici

  1. 1
  2. 2
Žil Mozart ve strachu ze svého manipulativního otce? Žárlil Leopold na jeho příliš velkou slávu? Pomáhají, nebo škodí kritici hudbě? A co by se stalo, kdyby se Mozart, Beethoven a Haydn dnes vrátili mezi živé? Tyto otázky si klade nová operní inscenace Národního divadla Mozart a ti druzí v režii Alice Nellis a odpovídá na ně vážně i s humorem. Ač se jedná o dvě krátké opery současných autorů, Michaela Nymana a Stevena Stuckyho, hudba je mozartovská, příjemně povědomá a klasicky jednoznačná.
Michael Nyman, Alžběta Poláčková Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Premiéru ve Stavovském divadle 4. 4. nastudoval dirigent David Švec se sólisty a orchestrem ND. Autorem první části je slavný anglický minimalista Michael Nyman, libretistou je Jeremy Newson. Jejich krátká opera Dopisy, hádanky a příkazy zpracovává autentickou korespondenci Mozartovy rodiny, žertovnou hádanku, kterých Wolfgang napsal celou řadu pro pobavení společnosti o masopustním karnevalu, a hudební motivy z Mozartových skladeb. Na začátku opery vidíme umírajícího Mozarta v posteli (…jak formanovské), kterému se vybavují melodie, vzpomínky na cesty, vidiny Komtura a krásné Konstance, účty a vydání a citáty z dopisů. Ty od otce jsou plné plné výčitek a výchovných napomenutí, je z nich cítit stáří a starost o existenční jistoty, zatímco mladý Mozart hájí svůj samostatný život ve Vídni, manželství a klid svého ducha, který tolik potřebuje k tvorbě. Mozart (Alžběta Poláčková) a Leopold (Ivo Hrachovec) zpívají současně, každý to své, a jejich dopisy tvoří textový kontrapunkt. V části Zisky a ztráty zazní výčet všech astronomických honorářů, ale i výdajů, které Mozartova rodina měla, a to na motiv slavné Leporellovy árie Madamina,il catalogo è questo. Dozvíme se, kolik zlatých dával za boty, napudrované paruky a copy, za kulečník, porody Konstance i pohřby jejich dětí, karnevalové kostýmy, nebo že cesta do Prahy a drahý nájem ve Skořepce jej stál víc, než vydělal za Figarovu svatbu.

Michael Nyman: Dopisy, hádanky a příkazy, Alžběta Poláčková – Mozart, Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Obrovský stín otce (v komturském klobouku) se tyčí nad jeho postelí jako výčitka, v závěru je to zase hrozivě se blížící a narůstající postava v projekci, která pronásleduje malého Mozarta dole na scéně. V určité chvíli do děje zasáhne kritik (Ivo Hrachovec), dotěrný šťoural v cylindru, který vynáší nad Mozartovým dílem soud. Je to opět autentický text z přednášky skutečného kritika z 18. století Hanse Georga Nägeliho (1773-1836) a Mozartova génia nijak nešetří. Kritik na skladatele doráží ze všech stran –  z divadelního balkonu zprava, pak zleva, vzápětí se objeví vzadu na jevišti, a to vše během jediné scény.  (Ve filmu – snadná věc, ale v divadle jsou tak rychlé přesuny pěvce Iva Hrachovce na hranici možného).

Ubohý skladatel se kritice jen chabě brání, dojemně vyzní jeho závěrečná árie Jsem taková zvláštní věc, skoro jako pohřební píseň. Je to jedna z Mozartových hádanek určených pro karneval 1786, zhudebněná zde tématem z jeho Haydnovských kvartetů. I když má hádanka žertovné a neslušné jinotaje, jak je pro Amadea typické, v Nymanově interpretaci vyzní jako poselství všech skladatelů, kteří již odešli do historie. Posuďte sami: Jsem taková zvláštní věc. Nemám duši, ani tělo. Nejsem vidět, ale můžete mě slyšet. Nejsem tu jen pro sebe. Jen lidská bytost mi může dát život, tak často, kolikrát chce.

Všichni zúčastnění v tomto minidramatu zpívali s pomocí mikroportů, v některých situacích ani jiné řešení nebylo technicky možné. V kombinaci s orchestrem nymanovského střihu a s typickým pianem to byl zvuk někdy až muzikálový.

Michael Nyman: Dopisy, hádanky a příkazy. Alžběta Poláčková – Mozart. Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Zajímavá proměna nastala po přestávce – opera Klasika Stevena Stuckyho a libretisty Jeremyho Denka je hudební komedie,  opět se v ní potkáme s Mozartem (Alžběta Poláčková), ale i s Beethovenem a Haydnem (Pavel Švingr, Tomáš Kořínek). Zajímavé je, že inspirací k libretu a celému komickému příběhu se stal rozsáhlý muzikologický spis Charlese Rosena Klasický styl z roku 1971. Tento americký klavírista a hudební vědec v opeře také figuruje jako jedna z postav. Neznám jiné operní dílo, které by kritikům a muzikologům věnovalo takový prostor, dokonce i jejich teoriím a  výkladům, které tvoří značnou část libreta. Na jedné straně z toho plynou na jevišti absurdní a humorné situace, na straně druhé je občas nelehké na titulkovacím zařízení přečíst a pochopit všechny ty vzletné fráze i odborné termíny, v nichž se skrývají humorné narážky pro zasvěcence. Příliš mnoho slov, parafrázuji žertem výrok spojovaný s hudbou Mozarta.

Steven Stucky: Klasika, Josef Moravec – Henry Snibblesworth, Ivo Hrachovec – Komtur, Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)

Nicméně ani hudebním vzděláním nedotčení diváci se nemusejí obávat nudy, Klasika je akční záležitost, kde je mnoho pestrých typů a postav, pohledných kostýmů, kde se hodně mění scény a i hudební žánry (18., 19. století a jazz), a  něco málo z hudební teorie se i osvětlí. Základní příběh je o tom, že velká trojka Haydn, Mozart, Beethoven sestoupí z hudebního nebe (ale spíš je to špitál nebo možná nebeský blázinec) a vydá se na zem, aby zachránili klasickou hudbu, která je údajně v ohrožení. Pomoc chtějí najít u autora spisu o nich, Charlese Rosena. Roztomile se přitom popichují, kdo z nich je lepší skladatel. Mozart na notebooku píše dopisy na ochranu svých autorských práv, v naději, že z toho kápnou tantiémy, Beethoven luští scrable a Papá Haydn je prostě takový hodný strejda, všem k službám.

Steven Stucky: Klasika. Jiří Hájek – Charles Rosen, Oskar Hes – Student hudby. Národní divadlo 2019 (foto Patrik Borecký)
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na