Musíš si stanovit nějaké hranice. Rozhovor s Pavlem Breslikem

O okouzlujícím portrétu zpíval nesčetněkrát. Vizitkou Pavola Breslika se stali Tamino a další jasní, mladiství hrdinové. K opeře se přitom tento slovenský zpěvák dostal spíš náhodou, přes dlouhohrající desky ve školní knihovně. Svět princů a milovníků, těch dobrých a krásných, je lyrickému tenoru, který byl v anketě magazínu Opernwelt roku 2005 zvolen „Mladým pěvcem roku“, už poněkud těsný. Touží po něčem větším – a temnějším. Rozhovor přinášíme v překladu s nejnovějšího čísla měsíčníku Opernglass.

Pavol Breslik: Nechci se stát otrokem svého povolání
(Opernglass – září 2017 – Markus Thiel)

 

Pane Bresliku, Fenton, Alfredo – je to verdiovský terén, který by se neměl překročit?

Tak to je, dál se ještě neodvažuji. Možná, až mi bude přes čtyřicet, tak Vévoda. K Donu Carlosovi nebo Gabrielu Adornovi asi nikdy nedojdu – ale kdoví? Když získá hlas na šíři, a to úplně přirozeně, bez jakéhokoli nátlaku – já svůj hlas nenutím, nechávám ho prostě pracovat.

Snadno se to říká. V operním světě se premiéry domlouvají daleko dopředu. Jak může někdo vědět, kde bude za pět let?

To je pravda. Tělo, hlas i duše musí vždycky být ve shodě. Když přijde dotaz, leccos doma zkouším. Dám si poradit od své profesorky, pracuji se svým klavíristou… Vím ale, kde jsou mé hranice. Nevyplatí se, abych je překračoval.

Pracujete pořád ještě s učitelkou?

Jistě! Letos jí bude osmdesát. Nepracuji s ní pravidelně, protože jsem hodně na cestách. Ale když to jde, jedu domů na Slovensko. Vypijeme si kávu, popovídáme si, a pak dojde na hlas. Jsou to sezení na dlouhé hodiny. Chudáci sousedi. Moje profesorka, a tak je to se všemi dobrými pedagogy, nezná jen můj hlas, ale celého člověka.

Začínal jste vlastně jako baryton.

Rok jsem zpíval barytonové party. Tehdy jsem měl jiného profesora, ten mě nedokázal zařadit. Mluvil jsem poměrně hluboko. Po ránu jsem ještě dneska v zásadě bas. Zpívat tenor není totiž přirozená věc. Je potřeba se dostávat nahoru tón za tónem a každý tón upevnit. A podle mě je to ta nejlepší cesta. Jsou přirozené talenty, které mají C, Cis a ještě výš v sobě. Když ale zestárnou a svaly se změní, najednou nevědí, co s tím. Tito kolegové se nezabývali technikou, protože svému hlasu mohli důvěřovat. Pochopitelně se to netýká všech. Ale myslím si, že tenoři, kteří se k výškám museli propracovat, jsou na tom nakonec lépe. Já ostatně vždycky chtěl být bas. Filip II., Vodník, to byly moje vysněné role. Když dobré basisty, jak je zpívají, je to jako pohlazení.

Řeknete si jednou, že už jste dost zralý a že s mozartovskými mládenci je konec?

To je zajímavé, v Paříži jsem si nedávno říkal, dokdy se asi dá zpívat Tamino? Možná v padesáti už by to bylo pošetilé. Ale ještě to jde, ještě mi lidé, aspoň myslím, toho mladého prince věří. A nad to je Mozart, a to víme všichni, zdravý pro hlas. Právě po Lenském, Alfredu nebo Števovi, kdy se musí hlas víc otevřít, dělá Mozart dobře.

A kam vás tlačí trh? Není to tak, že stav hlasu není vůbec směrodatný – jsou to ti, kdo rozhodují, že chtějí dobře vypadajícího Tamina teenagera?

Existuje opravdu hodně castingů, které se řídí především vzhledem. Ale jestli můžete mít padesátiletou Nanettu, která roli dobře zpívá – proč ne? Pro mě je mimochodem také směrodatné, aby mě role těšila. Proto jsem vrátil Ferranda, příliš akční, samé pobíhání kolem žen, mnoho práce.

Kdy jste dosáhl v kariéře okamžiku, že jste bez nebezpečí mohl říci „ne“?

„Ne“ jsem řekl, už když jsem ještě byl v souboru Státní opery v Berlíně. Byla tam úžasná vedoucí castingu Elisabeth Sobotka, ta všechno pochopila. Je důležité, aby byli na těchto pozicích inteligentní lidé. Dříve bylo odmítnutí jednodušší, protože nebyla tak velká konkurence. Už jsem řekl „ne“ i režii, například jsem odmítl účinkovat v inscenaci Andrey Breth. Inscenovala na Salcburských slavnostech Evžena Oněgina a dostal jsem nabídku zpívat Lenského. Jel jsem do Vídně, abych se s paní Andreou Breth setkal. Řekla něco jako „Není dost velký snílek.“ A bylo to. Musím přiznat, že se mě to dotklo. Nikdy mě neslyšela zpívat, ani mě neviděla na jevišti. Za několik let přišla nabídka na Traviatu s ní, a to jsem odmítl rovnou. Abyste věděl, já nejsem žádná superstar. Ale práce mám dost a ta práce mě baví. A jsou věci, které dělat nemusím.

Je fenomén superstar závislý na oboru? Mohou se mozartovští tenoři vůbec dostat tak daleko?

Řekněme to tak, publikum má prostě rádo cirkus a potřebuje ho. Mozartovy árie se pro to nehodí. Ale já jsem vůbec rád, že jsem jako cizinec v Německu obsazován do Mozarta, s mým slovanským akcentem.

Není váš původ také výhodou? Protože nejste ocejchován pro německý ani pro italský obor?

To nevím. Jsem a pro mnoho lidí zůstanu jednou provždy „výchoďákem“. Nehledě na to, že mentalita lidí u nás se pořád ještě hodně liší od lidí ze Západu. Někdy mi připadá, jako by v Evropě k žádné změně ani nedošlo. Ta záležitost s oborem nemá tolik co dělat s původem, jako s jakýmsi zvykem. Vždycky, když byl nějaký zpěvák ve svém oboru dobrý, chtěli ho v tom všichni slyšet tam i tam. Tomu jsem chtěl zabránit, proto jsem také rychle zpíval jiné role, Edgarda, Nemorina nebo Gennara.

Měl jste obavy, že jako začátečník míříte v berlínské Státní opeře příliš vysoko?

Nejdřív jsem si vůbec nedokázal představit, že by něco takového bylo možné. Byl jsem v operním studiu v Marseille, jel jsem do Berlína na předzpívání a paní Elisabeth Sobotka se mě hned zeptala, jestli bych nechtěl nastoupit do ansámblu. Tehdy jsem to vůbec nepociťoval jako zátěž, jednoduše proto, že jsem nejprve dostával malé role, například Ponga v Turandot. Mohl jsem se vyvíjet, sbírat zkušenosti, a pak přišel brzy Mozart. Byla to báječná škola.

Jezdíte ještě často na Slovensko?

Jezdím. Bydlím sice ve Švýcarsku, ale Slovensko je můj domov. V jednadvaceti jsem odešel do Francie. Francouzsky jsem neuměl, neměl jsem moc peněz. Dnes mají mladí jiné problémy, například aby si pořídili nejnovější iPhone.

Byl váš odchod něco jako vzpoura?

To ne. Žilo nás pět v malém dvoupokojovém bytě. Jako nejstarší syn jsem se musel starat o oba mladší sourozence. V létě jsem pracoval jako číšník. Nebylo to nic strašného, považoval jsem to za samozřejmost. Pochopitelně, když člověk žije v tak stísněných poměrech, hledá samotu a chce mít vlastní život. I teď chci být samostatný a na druhých nezávislý. Ti druzí tu najednou nejsou a co pak? Čím jsem starší, tím víc cítím, jak silně jsem na Slovensku zakořeněný. Dřív mi to bylo jedno. Určitě to má co dělat se soustavným hostováním. Vždyť jsme koneckonců tuláci bez vlasti.

Vaše krajanka Edita Gruberová jednou řekla, že jednoho dne už nemohla zpátky. Stále víc si zvykala na život mimo Slovensko.

Je pravda, že dneska nad lecčím kroutím hlavou. Například nad úřady a nad tím, jak je komplikovaná byrokracie – a někdy funguje jen s úplatky. U Edity je to jiná situace, ona tehdy utekla z politických a soukromých důvodů. Když někdo odněkud bezpodmínečně chce a musí, otiskne se to v něm jinak. Já mám na Slovensku pořád ještě maminku, bratra, přátele, svou profesorku… A je tam neuvěřitelně krásná příroda. Pocházím ze severu, kde je hodně lesů. Moje babička měla domek na kraji lesa, před ním potok, idyla, úplné klišé. A takový domek, pokud možno bez mobilního signálu, je pořád můj sen. Slepice, záhon se zeleninou, ovocné stromy, to by bylo skvělé.

A to byste vydržel? Bez potlesku?

Potlesk je nebezpečná droga.

To říkají zpěváci vždycky. Ačkoliv tu drogu s láskou a rádi konzumují.

Jistě. Ale vždycky po velkém aplausu si říkám: „Ano, bylo to krásné, ale už je po všem. Zítra je jiný den.“ Ani později nebudu sedávat doma a poslouchat svoje staré nahrávky nebo chtít, aby mi je zahráli na pohřbu. To by bylo strašné. Možná budu poslouchat jiné zpěváky nebo hudbu, jakou jsem nikdy nemohl dělat. Nechápejte mě špatně. Publikum je úžasné, během představení a po něm, když fanouškové čekají u vchodu do divadla. Snažím se s nimi také sblížit. Ale nedělám z toho záležitost. Vždyť koneckonců pořád přinášíme nějaké oběti. Dneska bych třeba šel rád na diskotéku, s přáteli na pivo nebo bych si rád dal obrovské vepřové koleno – prostě jako obyčejný Pavol. Jenže mám zítra představení. Nechci být celý život otrokem svého povolání. Tak proto ten domeček.

S fanoušky udržujete kontakty, jste velmi aktivní na Facebooku. Vrhal jste se vždycky rád do davu?

Asi ano. Moji přátelé mi jednou řekli: „Musíš si stanovit nějaké hranice.“ Někteří fanouškové totiž nevědí, kam až můžou zajít. Možná si myslí, že jsou něco jako blízcí přátelé. Na to je třeba dát pozor, abychom se nestali majetkem ctitelů. Ale podívejte – o hysterii jako o Jonase nebo u Anny se u mě nedá mluvit. Vždycky říkám: „Představení nekončí závěrečným potleskem.“ Pak je tu povinnost vůči fanouškům. A ty nezajímá, že je člověk unavený nebo ho bolí hlava. Koupili si lístky a teď chtějí autogram nebo selfíčko. Ale přesto je něco jako soukromá sféra. Věci, kterých se nevzdáváme. Je to jediná možnost, jak tohle bláznivé povolání přežít.

Zpíval jste při mezinárodně sledovaném koncertě k otevření Labské filharmonie. Postrčilo vás to v kariéře dál?

Určitě, fanoušků na Facebooku přibylo. (dlouho se směje) Ale vážně. Byli takoví, kteří napsali: „Ještě jsem o vás nikdy neslyšel, a teď bych chtěl vidět vaše představení.“ Teprve pozdě jsem si uvědomil, co jsem to vůbec slíbil, a říkal jsem si: „Nejsi praštěný? Vždyť se na tebe dívá celý svět!“ Ale bohudíky to dopadlo dobře. Byla to neuvěřitelná pocta. Šílený podnik. Do Sydney se jezdí mimo jiné kvůli opeře, a teď se něco podobného děje v Hamburku. Někteří sice říkají, že od akustiky očekávali víc, ale takové hlasy nemusíme poslouchat. Remcalové se najdou vždycky. Akustika tam nic nepromine, všechno je slyšet. Ale proto se také dá cokoli risknout. Pro zpěváka je něco takového potěšením.

Jednou jste řekl, že byste si dokázal představit i výuku zpěvu.

K tomu mě měla moje profesorka. „Pavle, nemůžeš vědět, co se s hlasem jednou stane,“ řekla. „Chceš se stát režisérem jako jiní kolegové?“ Ne, to nechci. Ačkoliv nějaké ideje bych měl, když tak vidím ty výsledky režijního divadla. Hodně efektu, hodně nesmyslů. Nemám rád, když musím přemýšlet co má na jevišti znamenat do velké ucho. A také bych nechtěl sedět v opeře a vidět totéž, jako když koukám na televizní zprávy. Abych nebyl špatně pochopen. Nepotřebuju klasické kostýmy nebo dekorace. Ale chci logiku. A režiséry, kteří znají libreto a noty. Příliš často jsem zažil, jak přicházejí režiséři ke zkouškám nepřipravení. Nebo jak chtějí něco zpěvákům vnucovat. To přece nemůže vést k dobrému výsledku.

Je možné, že při spolupráci s tak analytickými režiséry, jako je například Christof Loy, překvapíte sám sebe? Vydá ze sebe člověk na jevišti něco, co ani nechtěl?

To je přece báječné! Tím se roste. Týká se to i spolupráce s dobrými dirigenty. Když se uzavřeme jen do sebe, dál se nedostaneme. Nejde o to, aby si publikum řeklo: „Ach, ten nahoře je ten Breslik.“ Ale o to, aby se člověk naučil také něco jiného, neobvyklého, a to platí pro obě strany.

Vůbec jste neřekl, zda byste chtěl zpěv vyučovat.

Ach ano, odbočili jsme. Takže řekla: „Můj synu…“

Synu?

Ano, a žačkám říká „má dcero“. U mého předchozího učitele zpěvu to bylo podobné. Všichni jsme byli jako velká rodina a mně to dělalo moc dobře. Teď, při tom neustálém cestování, mi to schází. A pokud bych měl jednou učit, chtěl bych se svou třídou také jednat jako se členy rodiny. Vždyť to tak přece je. Přijdete k někomu jako mladý student, svěříte se do jeho rukou a musíte mu důvěřovat. Dnes je na vysokých hudebních školách masový provoz, zpěváci jsou vzděláváni k nezaměstnanosti. Jeden kolega se mě jednou ptal, jestli bych ho mohl trochu učit. Neměl jsem vlastně čas, pěvecká výchova vyžaduje zejména zpočátku velkou pravidelnost. Přesto jsem si ho poslechl a pomyslel si: „Proboha, co to s tebou na škole udělali?“ Ten hlas byl nepoužitelný. Co jsem měl dělat? Řekl jsem: „Máš nějaké jiné koníčky a zájmy?“ Byl šokován. Už nezpívá a má úplně jiné povolání. A myslím si, že to tak pro něj bylo dobře. Je hodně pěveckých pedagogů, kteří by raději učit neměli. Majitelé přirozených hlasů, kteří techniku nemohou předat, protože sami nikdy intenzivně pracovat nemuseli. Nebo takoví, kteří jsou absolutně nenadaní pedagogicky. Někdy se mi zdá, že například v Itálii učí zpívat každý, i zubaři.

Líčíte to pěkně černě.

Ale vždyť to tak je! Vnímám tu situaci jako velkou krizi. Vezměme si Německo. Kolik je tam vysokých škol s nekonečným množstvím absolventů. A kolik vynikajících zpěváků z nich vzešlo? Spočítáte je na prstech. Myšlenkou, zda bych se někdy měl stát pěveckým pedagogem, se zabývám s tímhle vědomím.

Přičemž tenorové partie jako Herodes zajišťují dlouhou výdrž.

Právě. Nebo Monostatos. Nesmějte se! Toho chci bezpodmínečně jednou zpívat! V londýnské Kouzelné flétně Davida McVicara je neuvěřitelně zlý. To je sen! Pořád ti milovníci a princové… Proto jsem také vzal Števu, ačkoli ten není skutečně zlý. Jen slabý. Ale to jsme všichni, ne?

Děkujeme vám za rozhovor.

 

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová