Na festivalu Bazaar 2022 (1): Různé úlohy diváka

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Festival tanečního, pohybového a nového divadla Bazaar letos vstoupil do své 8. sezony. Ze svého teritoria, střední a východní Evropy a Blízkého východu, uvedl opět projekty balancující na hranici žánrů a volně je spojil tématy migrace, respektive pohybu a geografického přemisťování vůbec a rovněž tématu krajiny a klimatické krize, jemuž neunikneme už z principu jeho naléhavosti a všudypřítomnosti. Festival se soustředí nejen na aktuální společenské problémy, ale také na to, aby vytvořil co nejrozmanitější prostředí a možnosti zážitků pro publikum. Divák tak vystupuje z pozice sledujícího a stává se účastníkem, ať už s více či méně určenou úlohou.


Sobotní Bazaar 2022, diskuze (foto Vojtěch Brtnický)

Taneční a divadelní festival Bazaar se s každým svým programem otevírá umělcům v tvůrčím procesu a umožňuje jim sdílet aktuální fázi své tvorby s diváky i mezi sebou. Letošní ročník byl navíc obohacen o workshop Talking about Watching, který účastníkům pomáhal najít cestu k tomu, jak se ptát a získávat vzájemně zpětnou vazbu nad svými vznikajícími díly. Publikum Sobotního Bazaaru, který je věnován právě ukázkám z tvůrčích procesů, zhlédlo čtyři výňatky a mělo speciální úlohu, respektive bylo přizváno k účasti sdílením – dojmů, pocitů, asociací, klíčových momentů, jimiž na ně work in progress práce zapůsobily.

Je to zdánlivě jednoduchá perspektiva, která neklade na diváka de facto nároky, protože nezahrnuje artikulování názoru – ale to může být paradoxně tou největší výzvou, zvláště pro diváka, který je zvyklý názor formulovat vždy. Sdělit pouze čistý účinek, osobní vjem, nehodnoticí reakci. Neklást otázky, i když nerozumíme tomu, co jsme viděli. Nesnažit se dávat zpětnou vazbu v tom smyslu, že bychom vkládali impulzy a vlastní nápady, protože to je jiná úloha a jiný druh práce. Prosté sdílení s potlačením snahy zasáhnout do procesu je velmi náročné. A je zajímavé, jakou škálu asociací jednotlivá (budoucí) díla v divácích skutečně vyvolávají, jak rozdílné momenty na ně působí a jak se i každý nechává ovlivnit jinou rovinou, ať už je to pohybová, výtvarná a vizuální nebo zvuková a hudební. Je to výzva i pro publicistu, potlačit v této fázi hodnocení a reflektovat ve skutečném smyslu tohoto pojmu – reflexe jako odraz, nikoli udílení dramaturgických rad a hodnocení účinu… Sám se stává jakýmsi subjektem pokusu. Co zjistil?

Choreographic Atlases (Sobotní Bazaar, festival Bazaar 2022, foto Vojtěch Brtnický)

Jako první svou ukázku prezentovala trojice tvůrců Bartosz Ostrowski (PL), Katinka Wissing (DK) a Bárbara Cordeiro (PT). Projekt nazvaný Choreographic Atlases názvem evokuje geografický průzkum, mapování, zkoumání neznámého prostoru. Název vždy ovlivni percepci, protože vytváří v menší nebo větší míře očekávání, toho se nelze zbýt. Choreografie sama navozovala pozorujícímu subjektu dojem skupiny průzkumníků, jejich minimalistické vláčné pohyby a houpavé kroky evokovaly tiché našlapování pozorovatele v cizí krajině a prozkoumávání neznámého prostoru (jiný subjekt z publika pak v pohybu viděl například postavy na palubě lodi). Oči performerů upřené vzhůru umocňovaly dojem soustředění a opatrnosti. Znejišťujícím prvkem byla zvuková stopa, která obsahovala jak elektronickou složku, onen neurčitý „sound“, který bývá často komponován do sci-fi filmů a který si romanticky a mylně spojujeme se zvukem vesmíru, ale zároveň i konkrétní složku, která zněla jako hlas noční přírody, šumění větru a hukot sovy zpovzdálí. Tanečníci postupně rozehráli jisté vztahy mezi sebou a celek se významově posunul, když jedna z performerek rozmístila na zem lístečky, jako kdyby to byly katalogizační značky u právě nasbíraných exponátů, anebo směrovky. Vzbuzovaly chuť přečíst si, jestli skutečně obsahují nějaký záznam, vzkaz či příkaz. V rukou další performerky se změnily v šipky a jejich význam pak zvýraznil tanečník na svém vlastním těle. Zatím se připojila i projekce z meotaru, na kterém performerky nechaly vzniknout strukturám připomínajícím mikroorganismy – pohled do mikroskopu, kterým jsme jako děti v lačném opojení vědou sledovali hemžení obyvatel starých kaluží nebo rychlost srážení krve. Byla to však struktura, která ač pohyblivá mohla připomínat také vrstevnice map nebo vrstvy hornin a sedimentů. Efektů bylo dosaženo jen použitím folie a mýdlové vody. Část publika, která manipulaci s přístrojem vidí, musí v takovém okamžiku především přistoupit na pravidla hry a uvěřit v reálnost výjevu, který sleduje, ačkoli slyší bublání jaru ve sklenici s vodou. Odkud a kam toto dílo povede a zda bude nakonec jeho smysl čitelný, zatím nebylo ukázáno srozumitelně… Zřejmě jde o fázi výzkumu pohybového materiálu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments