Na festivalu Bazaar 2022 (1): Různé úlohy diváka

Taneční a divadelní festival Bazaar se s každým svým programem otevírá umělcům v tvůrčím procesu a umožňuje jim sdílet aktuální fázi své tvorby s diváky i mezi sebou. Letošní ročník byl navíc obohacen o workshop Talking about Watching, který účastníkům pomáhal najít cestu k tomu, jak se ptát a získávat vzájemně zpětnou vazbu nad svými vznikajícími díly. Publikum Sobotního Bazaaru, který je věnován právě ukázkám z tvůrčích procesů, zhlédlo čtyři výňatky a mělo speciální úlohu, respektive bylo přizváno k účasti sdílením – dojmů, pocitů, asociací, klíčových momentů, jimiž na ně work in progress práce zapůsobily.

Je to zdánlivě jednoduchá perspektiva, která neklade na diváka de facto nároky, protože nezahrnuje artikulování názoru – ale to může být paradoxně tou největší výzvou, zvláště pro diváka, který je zvyklý názor formulovat vždy. Sdělit pouze čistý účinek, osobní vjem, nehodnoticí reakci. Neklást otázky, i když nerozumíme tomu, co jsme viděli. Nesnažit se dávat zpětnou vazbu v tom smyslu, že bychom vkládali impulzy a vlastní nápady, protože to je jiná úloha a jiný druh práce. Prosté sdílení s potlačením snahy zasáhnout do procesu je velmi náročné. A je zajímavé, jakou škálu asociací jednotlivá (budoucí) díla v divácích skutečně vyvolávají, jak rozdílné momenty na ně působí a jak se i každý nechává ovlivnit jinou rovinou, ať už je to pohybová, výtvarná a vizuální nebo zvuková a hudební. Je to výzva i pro publicistu, potlačit v této fázi hodnocení a reflektovat ve skutečném smyslu tohoto pojmu – reflexe jako odraz, nikoli udílení dramaturgických rad a hodnocení účinu… Sám se stává jakýmsi subjektem pokusu. Co zjistil?

Jako první svou ukázku prezentovala trojice tvůrců Bartosz Ostrowski (PL), Katinka Wissing (DK) a Bárbara Cordeiro (PT). Projekt nazvaný Choreographic Atlases názvem evokuje geografický průzkum, mapování, zkoumání neznámého prostoru. Název vždy ovlivni percepci, protože vytváří v menší nebo větší míře očekávání, toho se nelze zbýt. Choreografie sama navozovala pozorujícímu subjektu dojem skupiny průzkumníků, jejich minimalistické vláčné pohyby a houpavé kroky evokovaly tiché našlapování pozorovatele v cizí krajině a prozkoumávání neznámého prostoru (jiný subjekt z publika pak v pohybu viděl například postavy na palubě lodi). Oči performerů upřené vzhůru umocňovaly dojem soustředění a opatrnosti. Znejišťujícím prvkem byla zvuková stopa, která obsahovala jak elektronickou složku, onen neurčitý „sound“, který bývá často komponován do sci-fi filmů a který si romanticky a mylně spojujeme se zvukem vesmíru, ale zároveň i konkrétní složku, která zněla jako hlas noční přírody, šumění větru a hukot sovy zpovzdálí. Tanečníci postupně rozehráli jisté vztahy mezi sebou a celek se významově posunul, když jedna z performerek rozmístila na zem lístečky, jako kdyby to byly katalogizační značky u právě nasbíraných exponátů, anebo směrovky. Vzbuzovaly chuť přečíst si, jestli skutečně obsahují nějaký záznam, vzkaz či příkaz. V rukou další performerky se změnily v šipky a jejich význam pak zvýraznil tanečník na svém vlastním těle. Zatím se připojila i projekce z meotaru, na kterém performerky nechaly vzniknout strukturám připomínajícím mikroorganismy – pohled do mikroskopu, kterým jsme jako děti v lačném opojení vědou sledovali hemžení obyvatel starých kaluží nebo rychlost srážení krve. Byla to však struktura, která ač pohyblivá mohla připomínat také vrstevnice map nebo vrstvy hornin a sedimentů. Efektů bylo dosaženo jen použitím folie a mýdlové vody. Část publika, která manipulaci s přístrojem vidí, musí v takovém okamžiku především přistoupit na pravidla hry a uvěřit v reálnost výjevu, který sleduje, ačkoli slyší bublání jaru ve sklenici s vodou. Odkud a kam toto dílo povede a zda bude nakonec jeho smysl čitelný, zatím nebylo ukázáno srozumitelně… Zřejmě jde o fázi výzkumu pohybového materiálu.