Na festivalu Bazaar 2022 (2): Performativní vzdor hrozbám

Zahajovací večer byl zcela poplatný vytčenému tématu letošního ročníku – Migrace: Vzdorování hrozbám. Představení Extinction Room (Hopeless) se od počátku rozvíjelo v imerzivním formátu, kterému byl přizpůsoben prostor divadla Ponec. Performeři se stávali tlampači svědectví o úhynu ptáků, o zanikajících ptačích rodech a osobitý taneční jazyk jako by odezírali od zvláštností pernatců. S emočním nábojem promlouvali o devastujících krocích proti opeřencům, vetkávali mezi naslouchající pozorovatele pohybovou a verbální energii. Divák putoval, pozoroval, přisedl, poslouchal, sám si určoval, kam zaměří svou pozornost, k čemu se upne, jaké sdělení s ním rezonuje a v jakém „hnízdě“ se na chvíli zabydlí. Z atypické koordinace tanečního těla za průběžného proudění diváků prostorem vznikal zajímavý efekt „tekutého bytí o nedobrovolném nebytí“ propojený s uměním vypravěčství. Práce rumunského choreografa Sergiu Matise však promlouvala především k těm, kdo otevřeli smysly, které ale byly nezřídka vystaveny až velmi hlučnému ruchu a v sepětí se světlem útočily na již tak citlivé struny vnímatele. Extinction Room působila jako rozechvívající symfonie hlasů, hovořících anglickým a českým jazykem, jež s naléhavostí předávaly tu fragmenty, tu celé příběhy, nablízko, na dotek, na dálku.

Zatímco ptactvo bylo uctíváno ve vysvícené otevřenosti, kde intimitu navozovali vypravěči s pomyslnými hejny diváků okolo sebe, projekt Old Pond uzavřel tvůrce pod hladinu starého rybníka. Maďarská choreografka Zsuzsa Rózsavölgyi se do Prahy vrátila po čtyřech letech, aby na podnět festivalu znovu oživila choreografii z roku 2004 inspirovanou drobnými žahavci, kteří jsou zcela závislí na sobě navzájem i vnějších podmínkách. Ponořila se do fascinujícího mikrokosmu fosforeskujících bytostí, jimž vtiskla potřebu demonstrovat téma evaluace a nutnost participace. Projekt zrcadlící problematiku bioklimatologie či snad i bionomie nevyžadoval od diváka usazeného do kruhu víc než soustředěný pohled dolů jakoby na – pod hladinu, na sevřený tělesný projev tří tanečníků, opírajících se plochou celého svého těla v první polovině představení o podlahu. Ve druhé části se dva muži a žena, jejichž kostýmy byly stále podrobovány barevné transformaci pod UV světlem, postupně vertikalizovali a se stoupajícím pohledem klesal můj obdiv k nápaditě řešeným pohybovým variacím. Prvotní zájem živila motorická rozmanitost limitovaná opěrnými body ležícího těla nebo vycházející z pozice sedu. Variovali způsoby míjení a spojování a jejich hybná síla vyvěrala z různých center, trajektorie kreslily křivky i geometricky přesné linie. Na jednu stranu se jednalo o komorní choreografii až laboratorního charakteru, na druhou o inscenaci o dvou dílech, kdy po vztyčení lidského těla pro mě zmizelo kouzlo opakovaně sycené inovacemi u země plovoucích, existujících, živoucích bytostí. Rozhodně však tvůrcům a tanečníkům nelze upřít odhodlané nasazení a zdařilé rozvíření performativních vod na vlně ekologických témat.