NANOHACH NAPOSLED – a co dál? Plány a ohlédnutí s Honzou Malíkem

Soubor NANOHACH oznámil ukončení své dvanáctileté činnosti už na jaře, když vešlo ve známost, že premiéra inscenace Den a Noc a Noc a Den bude jejich poslední. Konec se však stejně ještě zdál někde daleko. Nyní je to už definitivní – sobotní představení NANOHACH NAPOSLED je loučením souboru, který za sebou nechává výraznou stopu v krajině českého současného tance. K malé bilanci i poodkrytí nových vyhlídek jsme se sešli asi týden před představením s Honzou Malíkem, tanečníkem, který soubor po celá léta stmeloval jako manažer.

Představení NANOHACH NAPOSLED se bude konat v prostorách Studia ALTA, ale my jsme se sešli v divadle Ponec. Proč?

V Ponci připravujeme s Michalem Záhorou jeho další autorský počin. To je jeden z kroků, které bude asi každý z nás podnikat, až soubor skončí. Zůstaneme v oboru a budeme se dál věnovat svým uměleckým plánům. Michalova choreografie Pulsar bude mít premiéru v březnu.

Zdá se, že je to plynulé pokračování činnosti NANOHACH. Jaký je v tom tedy rozdíl?

Rozdíl v tom je. Náš soubor byl založen s úmyslem podpořit taneční profesi a spolupracovat s různými autory, v prvních letech především s choreografy ze zahraničí. Chtěli jsme nasávat jejich zkušenosti, konfrontovat náš pohled na tvorbu s lidmi zvenku. Nebyla tu přitom žádná stěžejní tvůrčí osobnost, kolem které by byl soubor vytvořen, žádná osobnost, která by se tak vyvíjela skrze svoji dlouhodobou práci. Naše tvorba byla rozmanitá i roztříštěná. Mne ale také vždy lákala představa být součástí umělecké vize, která se vytváří kolem jednoho choreografa a jeho uměleckého vývoje, cítím v tom potenciál větší hloubky. Tohle je tedy nový krok tímto směrem. Hodlám hledat spolu s Michalem Záhorou možnosti a podmínky pro jeho choreografickou tvorbu.

Může vzniknout nový soubor nebo choreografická platforma?

Nemyslím, že by vznikl soubor, protože se nejspíš s každým projektem bude složení tanečníků proměňovat. Sdružení NANOHACH se tím transformuje do úplně jiné podoby, ale ani o nějaké choreografické platformě bych nemluvil. Jde o vytváření podmínek a prostoru pro tvorbu jednoho choreografa. Michal samozřejmě byl součástí NANOHACH, tvořil pod jejich křídly, ale NANOHACH byla platforma určená pro tvorbu rozmanitou a různorodou.

Jinak to asi ani nemohlo být, když u zrodu stálo tolik rozdílných osobností?

Ano, soubor byl od počátku složen z velmi tvůrčích osobností, všichni byli aktivní choreografové, snad jenom kromě mě a Elišky Kašparové. My jsme poměrně záhy došli k tomu, že naše tvůrčí kroky se nebudou ubírat skrze roli choreografů, Eliška se realizovala především v pedagogice a práci s dětmi. Členové NANOHACH pocházejí ze školy, která sama je kreativní a vychovává tvůrčí osobnosti. To, co se děje teď, je možná logický vývoj, ke kterému soubor musel dojít. Všichni NANOHACH měli vždy potřebu tvořit, přestože jsme soubor založili se záměrem zvát choreografy hostující, aby s námi pracovali jako s tanečníky.

Je to zvláštní, v určité době bylo v českém tanci obecně cosi jako tvůrčí výbuch.

Cítil jsem, že v české tvorbě je velký potenciál, kterému je potřeba umožnit průchod ven, i proto soubor vznikl a v určité době se jeho směřování změnilo na domácí tvorbu. Během pár let po vzniku souboru NANOHACH se objevila další uskupení, která začala fungovat na podobné bázi, zvali si choreografy, aby pro ně tvořili. Najednou se v celém spektru současných jmen a skupin vlastně neprofilovala žádná výrazná umělecká tvář. Snad kromě Farmy v jeskyni a 420PEOPLE nebo relativně mladé skupiny Lenky Vagnerové…

To je vtipné, za poslední měsíc jsi už třetí člověk, se kterým jsme na tohle téma narazili…

Osobností, které se rozhodly tvořit a mají opravdu co říct, není v našem malém prostředí mnoho. Je tvořit a tvořit. Tvořit proto, že musím, že mám potřebu zásadního sdělení, anebo tvořit proto, že mám možnost, dokážu získat peníze z grantu, a když je získám, musím je použít. Podněty pro tvorbu zevnitř přicházejí spontánně, kdy se chce jim, a ne na požádání, ale mnohdy je člověk v rozjetém vlaku, ze kterého se těžko vyskakuje. Je to velmi křehká otázka…

Vám s Michalem tvůrčí invence vychází?

Od jeho posledního projektu je to už rok a půl. Měl prostor pro čtrnáctidenní rezidenci, kde nebylo záměrem, aby okamžitě vzniklo dílo, a to mi přišlo ideální: dostat prostor, být zaplacen za svou práci, ale nezávazně hledat, dát průchod myšlenkám, fantazii, křesat si témata. To jsme s Michalem podnikli dvakrát a Pulsar obsahuje téma, které z toho vzešlo.

Vy všichni členové NANOHACH jste v určité době vystudovali Konzervatoř Duncan centre. Cítíte, že jako skupina máte něco společného – co to je, co vám studium na škole dalo všem?

To je něco, co zůstalo neproměnlivé nad tím vším tvořením, uvažováním, nad tématy. Jde o to, jak člověk přemýšlí o tvůrčí práci, k jaké vzhlíží filosofii, čemu věří a jak nahlíží na pohyb samotný, na kompozici, na zhmotňování námětů. Duncan centre každého ovlivní, vychová, nasměruje dostávat ze sebe své představy, obrazy. To je to, co nás stmeluje, co nás vždycky drželo v určitém uměleckém souznění.

Zní to velmi krásně, ale hodně obecně a abstraktně, nešlo by to spíš ukázat na nějakém příkladu?

Je to líheň, která nás naučila, jak se vyjádřit, ale ne jen tancem. Studijní náplň člověku poskytuje velký záběr aktivit, kterým se může věnovat – taneční technice, choreografické tvorbě, výtvarné činnosti, hudbě, rytmizaci… Tahle škola neměla nikdy zájem o to, aby vychovala pouze bravurního tanečníka, který bude nástrojem pro choreografa. Každý tam získává předpoklady pro různorodou práci. Věnuješ se velmi výrazně pedagogice, tvorbě, nebo z tebe vyroste vynikající tanečník nebo tíhneš ke scénografii, kostýmnímu návrhářství.

Aha, tudy na to. Jde především o to, že získáte předpoklady k tomu, rozhodnout se o působení v dalších profesích, které se kolem tance točí. Zatímco standardní konzervatoř má ambici vychovat jen interpreta.

Pro taneční umění je taková symbióza užitečná. Když člověk projde studiem tance, může pak i v jiné roli lépe pochopit tanečníka, choreografa. Například Honza Beneš začínal jako tanečník, ale záhy se začal věnovat oboru choreografie i světelnému designu, ve kterém je vynikající. Jako člověk, který poznal taneční profesi od základů, na to nahlíží jinak. Je to benefit, chápat věci z pohledu tanečníka.

Ty ses také nevydal standardní cestou.

Vnímám to podobně, věnuji se práci, která je manažerská, produkční, organizátorská, dramaturgická, i když jsem tanečník. Zrovna management mě bohužel nikdo na škole neučil, jsem samouk. Ale říkám si, že lidé, kteří to v umění mají podobně jako já, tomu prostředí možná rozumějí lépe než profesionální manažer nebo produkční, který sice vystudoval školu, ale nepoznal to z té druhé strany. Možná máme lepší představy o tom, co potřebuje tahle naše specifická práce, co obnáší vznik projektu, tvorba… Jsme empatičtí, dokážeme předvídat. Ale samozřejmě z pohledu profesionálního manažera nám rozhodně chybí leccos ve vzdělání. Někdy to naše produkování může fungovat velmi chaoticky i nesystematicky a to pro práci není vždycky plus. (úsměv)

Co tě k tomu přitáhlo?

Bylo to ještě před vznikem NANOHACH. Je to rozhodnutí, které asi nepřišlo tolik „mozkem“ jako spíš srdcem. Po škole se člověk vrhne do reality, věnuje se profesi, chce tancovat, tvořit, má možnosti, ale jakmile něco vytvoří, tak nastává otázka, co s tímhle – tvrdě řečeno produktem – dělat dál. S tím už tanečníci nepočítají, pokud nejsou v pravidelném angažmá, tak po škole už s nimi není nikdo, kdo by se o jejich práci postaral. Práce vložená do tvorby, energie, emoce i finance nejsou dostatečně zúročené. Jako tanečník jsem byl součástí něčeho, čemu jsem velice umělecky věřil, tak jsem začal brát projekty do vlastních rukou. Začal jsem pracovat myslím nejprve s Petrou Hauerovou a Martou Trpišovskou…

Co se teď stane s názvem „NANOHACH“?

Sdružení NANOHACH se postupně proměňuje ve sdružení Pulsar, název je tedy podle Michalovy vznikající choreografie. Michal byl také tím, kdo vytvořil v rámci souboru nejvíc vlastních choreografií. Ani to nebyl žádný plán, prostě jen vývoj. Vnímáš, co jak kdo tvoří, vnímáš sílu výpovědí, sílu námětů, originalitu, zjišťuješ a ověřuješ si, co je ti samotnému blízké. Michal je podle mého autor, který má rozhodně co říct. Na nové premiéře pracuje s nejmladší generací, která nastupuje. Pracujeme s lidmi, kterým je o patnáct, možná i dvacet let méně než nám, a je to nový odrazový můstek. Jsou to mladí lidé, kteří sice už mají praxi, ale jsou ještě nepoznamenaní a čerství. A samozřejmě jsou z Duncanu, spřízněné duše. (smích)

Jak se k tomuhle vývoji stavěli ostatní členové souboru?

V době, kdy jsem navrhl uzavření kapitoly aktivního souboru – to bylo někdy v únoru – nastala shoda, jakou jsem ani nečekal. Myslel jsem, že někdo bude proti, ale nic takového se nestalo. Ani jsme se nebavili konkrétně o tom, co kdo bude dělat, měli jsme tři měsíce před poslední premiérou. Po premiéře Lea otěhotněla a Martu čekala malá operace, já jsem pokračoval v práci a nakonec jsem navrhl i přejmenování sdružení. Dá se říct, že mi bylo „dovoleno“ se sdružením nakládat volně dál.

To zní neuvěřitelně, takový klidný pohodový rozchod.

Mluvím za všechny. Posledním představením to teď s klidem, s hrdostí a s lehkou nostalgií uzavřeme. Určitá nostalgie tam je, ale žádný spor, přestože všichni vědí, že podporuji konkrétně další práci Michala Záhory a pokračuji se sdružením pod novým jménem.

Dosáhli jste mnoha úspěchů, ale jedno vás určitě trápilo celou dobu – zázemí. Asi tedy jako většinou souborů. Že jsme se v tanci zatím nedobrali k tomu, aby měly soubory opravdu vlastní prostory, každý svůj…

Ano, v tom se nic podstatného nezměnilo, ale se zásadním rozdílem, že před dvanácti lety nebyla ALTA, takže bylo o jeden zkušební a rezidenční prostor méně. V ALTĚ zázemí částečně vnímáme jako naše, už třeba daleko víc než dřív v Duncan centru, kde to kapacitně není jednoduché. V ALTĚ je náš hlavní stan, sdílíme pracovní prostor, je tu nějaké zázemí pro skladování, tři zkušební prostory jsou velká kapacita a hned je možnost výstup představit divákům. Žádný z pražských souborů nemá jen „svoje“ divadlo, stejně jsou hlavní taneční scény pořád jen ALTA a Ponec. Je otázkou, jestli by chtěli, aby někdo byl jenom u nich, a naopak jestli některý ze souborů by chtěl hrát jenom v jednom divadle. Každá inscenace má jiné technické parametry, variabilita je výhodná, ačkoli bychom všichni své zázemí chtěli…

Je něco, čeho jste chtěli dosáhnout a nepodařilo se to?

Myslím, že je škoda, že jsme se nedopracovali k tomu, aby vznikl tým lidí, který umělecký subjekt „drží“, pomáhá provozu, stabilitě a získávání pevného místa. Je to něco, co asi člověk nemůže moc plánovat. Může hledat produkčního manažera, otázka zas ale je, co mu nabídnout. Zřejmě ne tolik, aby se mohl věnovat jen jednomu souboru, takže je to těžké hledání a my v něm vlastně neuspěli.

Co z historie NANOHACH je pro tebe největší umělecký úspěch? Které inscenace máš nejraději?

V té kolekci děl a uměleckých výstupů je těžké vyzdvihnout jeden nebo několik málo konkrétních počinů, důležitá byla vždycky rozmanitost a různorodost. Dobu, kdy jsme pracovali s lidmi ze zahraničí, cítím jako velmi šťastnou, ale stejně tak i dobu, kdy jsme se zaměřili na českou tvorbu. Možná, že dokážu vybrat tak deset zásadních kusů…

Do toho…

Zrovna jsem dával dohromady sborník díla NANOHACH. Všech produkcí a představení, ať už českých nebo mezinárodních, bylo třicet dva. Jsou v tom zahrnuty i naše kroky do nedivadelních prostorů, které taky chápu jako velmi důležité. To jsme dělali celých těch dvanáct let…

Takže ty konkrétní tituly?

Velkou sílu a hodnotu vidím už v prvním projektu, který byl kontrastní, Naměkko Naostro. Pak začít pracovat s Karen Foss, to bylo něco zázračně kouzelného. Karen není jednoznačná umělkyně, nabízí nelehká témata, s politickým nádechem. Veškerá práce s ní byla skvělá, ať už to byly Struktury vratkosti nebo -gracerunners-. Zásadní pro nás byla Ioana Mona Popovici a Portrét. Nigel Charnock na nás vybalil poezii, kterou jsme ani neznali, a pro tanečníka to není nic běžného, takže i Miluj mě pro nás bylo důležité. Práce s Michalem Nejtkem a Janem Komárkem na tak specifickém pojetí Zločinu a trestu, kde je možné potkat soudobou hudbu, umělecký žánr, který tolik potřebuje tanec a naopak. Spolupráce s Fabricem Ramalingomem na představení Brut, která byla náhodná a vznikl z ní klenot. Jsem rád také za spojení Lenky Flory a Ley Švejdové v době, kdy se už tak dlouho a dobře znaly, že mohl vzniknout náročný, umělecky komplexní projekt jako Flashed by. A pak bych zdůraznil práce Michala Záhory, ať už je to Resonance, Synchronicity, Orbis Pictus nebo Diptych. Takže jsem vlastně jmenoval dvanáct celovečerních inscenací z osmnácti.

Ano, vím, že bilancování nemá rád skoro nikdo, ale my to prostě potřebujeme slyšet.

Bilancovat mi nedělá problém, ale nedá se to říct jednou větou. Současné umění je tolik nejednoznačné, různorodé, ono by bylo daleko víc podezřelé, kdybych byl schopný vybrat jen jeden projekt. Tahle bilance je nejšťastnější v tom, že jsem skálopevně přesvědčený o tom, že žádný z našich počinů nebyl krokem vedle. Všechna umělecká spojení s kýmkoli měla ve výsledku smysl. Samozřejmě můžeme polemizovat u jednotlivých projektů, ale žádný neskončil u premiéry, všechny měly důvod být dále uváděny, ať už v divadle, nebo v alternativní podobě mimo divadlo. Člověk vnímá divácké reakce, verbální i neverbální, které je možné vycítit, a ani naše kritická teoretická obec nikdy žádné představení jednoznačně neodmítla. Neříkám, že se nám všechno povedlo úplně na maximum, něco se přiblížilo vrcholu méně, něco více, něco se do tématu ponořilo hlouběji, něco méně. Ale za každým jednotlivým projektem těch dvanácti let si stojím.

Děkuji za rozhovor.

Vizitky:

Jan Malík (1975) je tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, producent projektů současného tance a spoluzakladatel souboru NANOHACH (2004). Od roku 1999, kdy absolvoval konzervatoř Duncan centre, působí v oblasti současného tanečního divadla. Působil ve Státní opeře Praha (1999–2003, díla Petra Tyce a Petry Hauerové), v rakouské Laroque Dance Company (2004–2005 a od 2012), spolupracoval i s dalšími divadly. V roce 2004 byl u zrodu souboru tanečního divadla NANOHACH, ve kterém působil jako tanečník, produkční a manažer. Jako tanečník získal nominaci na Cenu za nejlepší interpretaci 2008 (DeRbrouk), na cenu Tanečník roku 2010 (Zločin a trest) a v Rusku byl oceněn Best Actor Critics Award 2011 (DeRbrouk). V roce 2014 mu byla udělena Pocta festivalu …příští vlna/next wave…

V letech 2003–2010 spolupracoval s produkcí mezinárodní choreografické soutěže Cena Jarmily Jeřábkové / Festival Nové Evropy. Produkoval práce české choreografky MAIA (LV-426, Breath kontrol, Tenze). Inicioval také zavedení programové sekce pro současné taneční divadlo pod názvem space4dance pro Festival Prague Pride (od srpna 2013). V roce 2014 začal v různých pražských prostorách organizovat a obsahově připravovat série debat o současném tanci Mluvme o tanci, doplněné o performance, projekce, fotovýstavy a další.

Vedle těchto aktivit se věnuje studiu českého folklóru. Spolupracuje s Vojenským uměleckým souborem Ondráš v Brně a etnografkou a choreografkou Danielou Stavělovou (tvůrčí spolupráce na dílech Bohuslava Martinů Divertimento, Tři české tance, Minulost v přítomnosti nebo opeře Prodaná nevěsta pro rakouský festival Styriarte 2011). Tvořil pro Plzeňský lidový soubor a pražský soubor Gaudeamus. Vyučuje lidový tanec a jeho přínos pro taneční průpravu (moderní přístup a využití i v dalších tanečních technikách). Byl lektorem mezinárodního projektu Dancing Europe v Olomouci (2008 a 2010) a od roku 2007 působí jako pedagog na konzervatoři Duncan centre.
(Zdroj: www.nanohach.cz)
***

Taneční uskupení NANOHACH založilo na podzim 2004 několik absolventů Konzervatoře Duncan centre. V květnu 2016 se uskutečnila v pražském Ponci jejich poslední premiéra, dílo Ley Švejdové a Marty Trpišovské Den a Noc a Noc a Den. Soubor NANOHACH po dvanácti letech existence koncem roku 2016 skončil. Cílem sdružení bylo vytvořit platformu pro realizaci tanečně-divadelních projektů na vysoké profesionální úrovni a tvůrčím způsobem spolupracovat se zahraničními choreografy a uměleckými subjekty. Později se tvorba zaměřila na realizaci původních českých děl. NANOHACH často vstupovali do veřejného prostoru (České Centrum Praha, Společnost Franze Kafky, Centrum DOX, Botanická zahrada, Fakulta architektury ČVUT, metro Florenc a další exteriéry, galerie, nádražní budovy a tovární haly).

Vedle mnoha nominací (Cena Respektu, Cena Divadelních novin, Výroční ceny Opery Plus, Cena Thálie) byly projekty skupiny oceněny Critics Award „the Other View” 2013 (King Festival Rusko), Best Contemporary Dance Performance Award 2011 a Best Actor Award 2011 (King Festival Rusko), Cena za nejlepší light design 2010, Cena SAZKY za objev v tanci 2007, Cena za interpretaci 2007 a 2006.

Mezi umělecky nejvýraznější díla souboru patří Synchronicity (choreografie: Michal Záhora), Portrét (choreografie: Ioana Mona Popovici, Cena SAZKY 2007 za „objev v tanci“), -gracerunners- (choreografie: Karen Foss), Resonance (choreografie: Michal Záhora, pro Scottish Dance Theatre a NANOHACH), Miluj mě (choreografie: Nigel Charnock), Zločin a trest – pohybová skoroopera (režie: Jan Komárek, Cena za nejlepší light design 2010 a Critics Award 2013 /King Festival Rusko/), Brut (choreografie: Fabrice Ramalingom), Orbis pictus (choreografie: Lenka Kniha Bartůňková / Michal Záhora), Flashed by (choreografie: Lenka Flory), Diptych (choreografie: Michal Záhora), Move on (choreografie: Veronika Švábová), Devoid (choreografie: Michal Záhora).

Produkce NANOHACH zrealizovala dvakrát přehlídku české tvorby NANOHACH ČESKY (2013 – Ostrava, Praha, Jihlava, 2015 – Plzeň, Praha, Pardubice). Program nabídl aktuální představení, uvedená tradičně v divadle, ale i v netypických prostorách. Soubor také pod názvem Příští přísliby-mladá česká krev hostil v programu nastupující taneční generaci v podobě několika krátkých choreografií mladých tvůrců. Soubor se objevil v dokumentu České televize Doteky tance (2011) a vznikly dvě fotografické výstavy dokumentující jeho činnost NANOHACH NAPLNO (2009), NANOHACH VEN! (2011).
(Zdroj: www.nanohach.cz)

www.nanohach.cz