Napíšete operu o Donaldu Trumpovi? John Adams slaví sedmdesátiny

John Adams: Trump je sociopat – není v něm žádná empatie, je to manipulátor
(The Guardian – 17. února 2017 – Fiona Maddocks)

Navečer toho dne, kdy ve Washingtonu DC proběhla inaugurace Donalda Trumpa za amerického prezidenta, vystupoval jeden z jeho předchůdců – 37. americký prezident Richard Milhous Nixon – ve své vlastní show někde jinde. V Houston Grand Opera v Texasu se v díle skladatele Johna Adamse znovu odehrálo jeho historické potřesení rukou s předsedou Maem z roku 1972. Nixon v Číně (1987) zůstává se svými dunivými rytmy, lyrikou a poetikou jednou z nejúspěšnějších oper minulého půlstoletí. Ať už její znovuuvedení u příležitosti třicátého výročí vzniku právě na den inaugurace naplánoval kdokoliv, měl skutečně silný smysl pro ironii či pro katastrofy. Dva roky po své návštěvě Číny byl totiž Nixon odvolán z funkce.

Adams, jehož sedmdesáté narozeniny (15. února – pozn. překl.) se budou slavit příští týden na koncertě v Barbican, má k Nixonovi v Číně dosud zvláštní vztah. Bylo to dílo (s libretem Alice Goodman), které ho celosvětově proslavilo. Brilantní, prorocká, vychloubačná árie „News“ – „It’s a prime time in the USA, USA, USA“ – zanechala nesmazatelný dojem. Zpívá ji prezident brzy poté, co společně s paní Nixon vystupují z Air Force One na čínskou půdu, plní naděje a zároveň překypující ignorancí. „Žijeme v neklidné době,“ zpívá se dál v árii, pokračující v introspektivním duchu, „Kdo jsou naši nepřátelé? Kdo jsou naši přátelé?“

„V poslední době dostávám neustále už hodně otřepanou otázku,“ říká Adams, „jestli napíšu operu o Trumpovi. Zatím jsem na ni pokaždé odpověděl kategorickým ‚ne‘.“ Na Nixonovi Adamse přitahovala jeho schopnost pochybovat sám o sobě. „Na rozdíl od třeba JFK pocházel ze skromného prostředí, měl kvakerskou výchovu, vedli ho k morálce. Je to vlastně zvrácené, ale Nixona zničila jeho vlastní neovladatelná paranoia. Naproti tomu Trump není nijak zajímavý, protože je to sociopat. Není v něm žádná empatie. Je to manipulátor. Každý máme svou paranoiu. Důležité je, jak si s ní dokážeme poradit. Když měl Obama pocit, že ho lidi nemají rádi, ovládl se a dál se soustředil na svůj cíl…“

Od vzniku Nixona v Číně nebyl Adams nikdy opatrnický ve volbě námětů pro své opery, na nichž pracoval se svým dlouhodobým spolupracovníkem, režisérem Peterem Sellarsem. Opera Doctor Atomic (2005), která se v poloscénické podobě pod taktovkou samotného skladatele bude v dubnu hrát v Barbican, je o J. Robertovi Oppenheimerovi, „otci atomové bomby“. The Death of Klinghoffer (Smrt Klinghoffera, 1991) se odehrává na výletní lodi Achille Lauro, kde byl palestinskými únosci zavražděn židovský pasažér.

Toto dílo, jež je v jistých ohledech považováno za antisemitské a propalestinské, vyvolalo vlnu nesouhlasu, která znovu vzplane pokaždé, když se opera objeví na scéně. Americký muzikolog Richard Taruskin Adamse obvinil z „romantizování teroristů“ a vyzval k zákazu uvádění této opery. Taruskinův kolega Robert Fink naopak dílo brání. Newyorský hudební kritik Alex Ross napsal před kontroverzním uvedením této opery v newyorské Met v roce 2014: „Skutečnost, že dva inteligentní komentátoři dospěli k tak radikálně odlišným závěrům, ukazuje na problém skrytý v samé podstatě Klinghoffera: totiž na jeho přemýšlivý, ambivalentní postoj k současným tématům, k nimž velká většina lidí žádnou ambivalenci necítí.“

Tento mnohovrstevnatý přístup k tématu je pro Adamse typický.  Hudebně pojal také zrození (El Niño, 2000), ukřižování (The Gospel According to the Other Mary, 2013) a následky zemětřesení (I Was Looking at the Ceiling Then I Saw the Sky, 1995). Součástí jeho díla inspirovaného 9/11 (teroristické útoky z 11. září – pozn. překl.) On the Transmigration of Souls (2002) pro sbor a orchestr je reprodukce záznamu se jmény všech obětí pádu Dvojčat, která čtou jejich přátelé a příbuzní včetně dětí. Není příjemné to poslouchat, ale Adams nechtěl nic zjednodušovat, nechtěl pouhou elegii.

„Každé své téma jsem si zvolil, protože mě zaujalo. Nejsem někdo, kdo žije ve věži ze slonoviny a nechce se poskvrnit. Má-li moje dílo nějakou cenu, a nevím, jak se dá vůbec ocenit umění, pokud nebudeme brát v úvahu technické aspekty, je to tím, že vyvolává v lidech nějaké pocity. Právě to hudba dělá. Nejsem nadšený z toho, že mě označují za politického skladatele, ale musím uznat, že politika znamená moc a tato moc může nabírat různé podoby… Vlastně každý dramatický prostředek – opera, román, film – je politický, pokud se týká mocenských vztahů. Je to o životě v neustálém ohrožení.“

Adams se narodil v roce 1947 v Nové Anglii, vzdělání získal na Harvardu a většinu svého dospělého života strávil v Berkeley v Kalifornii. Dospělosti dosáhl v roce 1968 jako dítě „beat generation“; za studií se živil jako klarinetista a nasával vlivy všech možných hudebních žánrů, s nimiž se setkal, od jazzu přes Beethovena až k minimalistům Steveovi Reichovi a Philipu Glassovi, jejichž díla ho inspirovala k vlastnímu, svobodnějšímu projevu.

Jeho vášní byla také rocková hudba. Jak Adams vzpomíná ve své autobiografii Hallelujah Junction, jeho mládí bylo prodchnuté duchem Jacka Kerouaca, jeho knihami Na cestě a Big Sur (inspirován Kerouacem složil dílo The Dharma at Big Sur, které označil za kalifornský „pobřežní trans“). Byla to doba „celonočních party s jointem, skotskou a cigaretami Lucky Strike bez filtru; jako červotoči jsme se vrtali v harmonických proměnách a v detailech textů alb od Paul Butterfield Blues Band, Rahsaana Rolanda Kirka, Boba Dylana, Cream, Jefferson Airplane, the Electric Flag, Country Joe and the Fish, Beatles, Doors a samozřejmě Jimiho Hendrixe.“ Adams vzpomíná, jak usnul u přátel na podlaze a probudil se „v propoceném oblečení, páchnoucí, s úplně zkřivenými brýlemi a zjistil, že na školu je už pozdě.“

Když se dnes setkáváme v pustém zákulisí Berlínské filharmonie, je Adams vymydlený, v nejlepší formě a přichází přesně na čas. Po celý tento rok je znovu na cestě, tentokrát jako sedmdesátník, a putuje po celém světě mezi orchestry a operními domy, které vyjádřily přání připomenout si jeho jubileum. Simon Rattle, jeho starý přítel a obhájce, dirigoval tři Adamsovy koncerty se svými berlínskými filharmoniky. Adams, který také často diriguje, zatím pracoval s mladými hráči, vyučoval a dával rozhovory.

„My [současní skladatelé] se musíme smířit s názorem, že to, co děláme, je bezvýznamné nebo elitářské – že klasická hudba je mrtvá. Je to depresivní prognóza, jako kdybyste šli k onkologovi a slyšeli od něj jen špatné zprávy. Je problém, že instituce zaměřené na klasickou hudbu jsou tak velké. Musí strávit spousty času vytvářením marketingových modelů a fundraisingem… hrozí nebezpečí, že pojetí umění jako něčeho nového, stimulujícího či provokujícího může zaniknout. Nemůžete dosáhnout hlubokého, smysluplného prožitku v kratičkém úryvku.” Adams očekává, že obecenstvo bude připravené, že bude mít nějaké znalosti nebo alespoň zájem, aby porozumělo kontextu. “Když posloucháte mou hudbu, může vám pomoci, pokud budete vědět, že je v ní hluboce zakořeněn jazz a Stravinskij,” říká. Anebo, mohli bychom dodat, také melodie ze show čtyřicátých let, které hráli jeho rodiče, otec klarinetista a matka zpěvačka.

Další Adamsovou operou budou Girls of the Golden West (Děvčata ze zlatého Západu) s premiérou v listopadu. S myšlenkou na tuto operu přišel Sellars, který také sestavil text. “Měli jsme různé nápady. Peter myslel na Pucciniho operu La fanciulla del West, vycházející ze hry Davida Belasca o zlaté horečce, The Girl of the Golden West. Peter se zabýval tím příběhem a byl šokován, jak vzdálený je realitě. Je to ohromný příběh, ale zkresluje skutečnost stejně jako knihy Jacka Londona, naprosto ignoruje zoufalé naděje těch lidí, mladých lidí, ve věku mezi dvaceti a třiceti lety – Mexičanů, Chilanů, Evropanů, černých bývalých otroků.“ Adams přirovnává přitažlivost, jakou tehdy Kalifornie měla, k Wagnerovu Ringu – stejná víra, že tam můžete jet a dobývat ze země zlato a nadělat jmění. „Jenže takhle to vůbec nebylo. Byly to falešné zprávy.“

Dostanou se Girls of the Golden West také do Velké Británie? „To nevím. English National Opera dělala všechny mé věci, ale teď to mají trochu složité…“ Adams má těsný vztah k britské hudební scéně. Pracuje jako skladatel a dirigent s London Sinfonietta, London Symhony Orchestra, BBC Symphony Orchestra a nedávno byl jmenován hostujícím profesorem skladby na Royal Academy of Music v Londýně. „Mám rád britské hudebníky, jsou neuvěřitelně schopní a dychtiví učit se nové věci.“ Říká se, že Adams bude uveden jako hlavní skladatel na BBC Proms 2017. Ještě předtím se v Barbican koná jeho narozeninový koncert (25. února – pozn. překl.). Ústředním bodem programu bude slavná a bláznivá Grand Pianola Music, kde se Beethoven míchá s „koktejly Liberace“, jak píše Adams. Je to rošťácká hudba: „jako ušklíbající se záškolák s umouněným obličejem, který by zasloužil naplácat.“ Není divu, že patří k nejpopulárnějším Adamsovým dílům.

Přeložila Kateřina Bodnárová