Nápoj lásky v ND a Simone Sandroni: Nic revolučního

Gaetano Donizetti v pražském Národním divadle nikdy na růžích ustláno neměl. Na programu se objevoval poměrně zřídka, a když už, pak se příliš velkého počtu repríz nedočkal. Tou poslední donizettiovskou inscenací byl před pěti lety Don Pasquale, hlediště Stavovského divadla však bylo i při něm často poloprázdné. V zahraničí asi nejhranější Donizettiho titul Nápoj lásky (L´elisir d´amore) měl v Národním naposledy premiéru už před bezmála dvaceti lety. Záhy však došlo k osamostatnění Státní opery, která inscenaci převzala, a tak z repertoáru Zlaté kapličky brzy zmizel a ani na jevišti druhé pražské operní scény se dlouho neohřál.

Premiéru nového nastudování Nápoje lásky chystá operní soubor Národního divadla na 15. prosince, právě v těchto dnech se tedy zkoušky dostávají do závěrečné fáze. V hlavních rolích se představí Marie Fajtová, Kateřina Kněžíková a Jana Kačírková jako Adina, tenoristé Aleš Briscein, Peter Berger a Jaroslav Březina jako Nemorino, Jiří Hájek a Svatopluk Sem jako Belcore a Roman Astakhov, Ondrej Mráz a Jiří Sulženko jako Dulcamara. Hudební nastudování je dílem Davida Švece, režie se ujal italský tvůrce Simone Sandroni, známý především z pohybového divadla. Byl zakládajícím členem souboru Ultima Vez v Bruselu v roce 1987, v roce 1993 se v Bruselu stal duchovním otcem skupiny ERNESTO, roku 1996 pak v Praze zakládá společně s Lenkou Flory mezinárodní skupinu DEJA DONNE,která po deseti letech přesídlila do italské Perugie.

Donizettiho Nápoj lásky bude vaší první operní režií. Jak dlouho jste se rozhodoval, než jste tuto nabídku přijal?

Ten titul mi byl nabídnut uměleckým šéfem opery Národního divadla Jiřím Heřmanem. A jak dlouho jsem se rozhodoval? Neváhal jsem ani vteřinu a jakmile jsem si termín premiéry ověřil ve svém kalendáři, hned jsem s potěšením souhlasil.

Režie opery je mnohem složitější, než to na první pohled vypadá. Nebojíte se toho? Jak moc si v tomto žánru věříte?

Máte naprostou pravdu. Operní režie je skutečně náročná, vyžaduje přesnou organizaci a hodně dobré plánování. Ale už dávno jsem se přestal těchto věcí obávat. Koneckonců, na jevišti jsem třiadvacet let, posledních sedmnáct i jako režisér a choreograf. A to jak na významných, tak i víceméně neznámých scénách. S Lenkou Flory jsme založili skupinu Deja Donne bez jakýchkoli prostředků. Začínali jsme se skupinou velmi mladých lidí, kteří neměli zkušenosti, neznali taneční techniky. A ti se časem vypracovali na špičkové performery, se kterými jsme procestovali Evropu, Ameriku i Asii. A nejednou nás řadili k nejlepším evropským tanečním uskupením!

Co vás za Donizettiho opeře nejvíce zaujalo?

Velmi jsem si oblíbil tu hudbu i ironii v libretu. Mám pocit, jako bych ty postavy znal osobně! A to dobře zapadá do mého přístupu k inscenování. Když režíruji, vždy hledám spojitosti mezi svými zkušenosti a tím, co vzniká na jevišti.

Do jaké podoby chcete zformovat tuto pražskou inscenaci?

Nebude to nic revolučního ani kontroverzního, na to se tento titul ani nehodí. Ale rozhodně nezasazuji inscenaci do devatenáctého století, tedy do doby, kdy vzniklo libreto. Nabídneme Itálii šedesátých let dvacátého století, tak jak ji známe z italského filmového neorealismu.

Jak vnímáte inscenování v Národním divadle? Vládne tam kreativní a přátelská atmosféra?

Pochopitelně, v strukturách tohoto druhu musíte být připraven být kreativní ve správný čas a na správném místě, a to se mi naštěstí daří. Jsem upřímně rád, že jsem poznal lidi, kteří jsou do produkce této inscenace zapojeni. Některým se podařilo vytvořit takovou atmosféru, že se opravdu cítím jako doma.

Jaké hudebné žánry máte rád vy osobně? Navštěvujete třeba operní představení?

Mám rád jakýkoliv žánr, ale ta hudba musí být kvalitní a mít svou hloubku – od klasické po elektronickou, pop, punk včetně té současné. Ale stejně jako to mám s jinými druhy umění, nekonvenuje mi nic akademického či módního. Co se týče operních představení, na ty zajdu zřídkakdy, zato hodně poslouchám operu z nahrávek. Třeba Nápoj lásky jsem nikdy v divadle neviděl. A od doby, kdy jsem nabídku na režii v Praze dostal, jsem se schválně ani na žádný DVD záznam této opery nepodíval.

Povězte ještě, jaké další plány máte, až Nápoj lásky dokončíte.

V polovině prosince je premiéra a už 17. prosince uvede pražské Divadlo Archa dva portréty, které jsem vytvořil v květnu – vystoupí Isabelle Severes z mnichovského baletu a pak Martina La Ragione, jež je členkou našeho Dejá Donne. Vytvářím portréty performerů, herců, tanečníků, zpěváků, jako malbu nebo biografii, ovšem na jevišti. První jsem vytvořil již v roce 1997 a společně s diváky jsem si i užil hodně legrace. V příštím roce navážu na tento projekt portrétem jednoho herce. Pak od ledna budeme připravovat druhou polovinu projektu Rediscovering Concepts, který se zabývá pojmy jako prostor, podlaha, družnost a plynutí času na jevišti. První část byla poprvé prezentována v září na festivalu současného tance v Mnichově pod názvem Not Made for Flying. Kompletní tvar představíme příští rok v červnu. A pak jsem dostal nabídku na choreografii nového představení velkého baletního souboru, ale o tom je zatím příliš brzy mluvit.

Díky za rozhovor a ať se vám v Praze daří!

foto ze zkoušek Nápoje lásky v ND H.Smejkalová