Norman Lebrecht: Návrat Anny Netrebko do Covent Garden – představení v 19:00, demonstrace o hodinu dříve

Zlom nastal ve chvíli, kdy ruská letadla začala bombardovat Kyjev a Putin se chvástal, že válku vyhraje během několika týdnů. Netrebko, která žije ve Vídni a má dvojí občanství, se zpočátku držela stranou. Až když došlo na rušení jejích nasmlouvaných angažmá, vydala po pěti týdnech prohlášení, v němž se distancovala od války – nikoli však od Putinovy odpovědnosti za ni. „Výslovně odsuzuji válku proti Ukrajině a mé myšlenky patří obětem tohoto konfliktu a jejich rodinám,“ uvedla tehdy.

O+

Bylo to příliš málo a příliš pozdě. Její nahrávací společnost i agentura od ní daly ruce pryč. Metropolitní opera v New Yorku zrušila několik let dopředu nasmlouvané kontrakty. Pár scén – zejména rakouských a italských – se sice odhodlalo bojkot ignorovat, avšak Netrebko se stala politickou přítěží, horkou bramborou, jejíž každé vystoupení přitahovalo nežádoucí protesty i pozornost.

Proč ji tedy Královská opera pozvala, aby se už v září znovu představila v Tosce, poté v průběhu sezóny v Turandot, a nakonec jí pro příští červen přichystala vzácný luxus ‚komorního‘ recitálu přímo na hlavní scéně? Celé to působí jako další ukázka fatálního selhání soudnosti instituce, která se čím dál více utápí ve vlastních problémech a přešlapech.

Minulý měsíc se ředitel Královské opery Oliver Mears pokusil – a komicky přitom pohořel – strhnout palestinskou vlajku, kterou při děkovačce mával vzpurný komparzista. Generální ředitel Sir Alex Beard na to navázal zrušením koprodukce s Izraelskou operou a se zpožděním tvrdil, že to nijak nesouviselo s tlakem propalestinských aktivistů, nýbrž pouze s bezpečností zaměstnanců. Tento týden pak skupina britských poslanců a proukrajinsky naladěných kulturních osobností zveřejnila v Guardianu dopis, v němž vyzývají Královský balet a operu, aby se Netrebko zbavili – podle nich jde o „rozhodující volbu mezi postavením a odpovědností, mezi ziskem a hodnotami, mezi mlčením a svědomím.“ Těžké rozhodnutí.

Mears už při vyhlášení sezony neopomněl jasnozřivě zdůraznit, že Netrebko se nevrací z jeho nebo Beardova rozhodnutí, nýbrž na výslovnou žádost nově nastupujícího hudebního ředitele Jakuba Hrůši. Vedení je tak bez viny. Prostě umění pro umění…

Novou Toscu, pro kterou byla Netrebko angažována, režíruje přímo sám Mears. Opera plná mučení, pokusu o znásilnění, vražd a sebevražd nejlépe funguje se známým jménem v hlavní roli. A větší hvězdu než Annu Netrebko dnes těžko najdete, i když její hlas ve středním věku postupně slábne a její publikum je rozpolceno ukrajinským konfliktem. Součástí úvah o jejím angažmá je i přesvědčení, že britští operní příznivci mají jistě právo slyšet ji naposledy.

Nebo jsme se všichni spletli? Trestáme snad významnou umělkyni jen kvůli zločinům její země – matku samoživitelku, která vychovává neurodiverzní dítě a potřebuje uznání svého talentu, aby mohla nasytit rodinu a udržet si víru v sebe sama? Je těžké necítit určitý druh soucitu k Anně Netrebko, která byla navzdory všem svým chybám epickou interpretkou velkých a hrůzných italských oper. Když jsem ji naposledy viděl v La Scale v inscenaci Andrea Chénier, byla živlem, který držel divadlo pevně v sevření. Jakmile opustila jeviště, napětí okamžitě opadlo. Taková magnetická přitažlivost se řadí do stejné ligy jako Callas, Sutherland, Sonya Yonchevy či Asmik Grigoryan – jde o druh, který si zaslouží ochranu. Možná by bylo lepší přijmout Netrebko pro to, v čem vyniká, než soudit ji podle toho, co podepsala.

Na druhou stranu si v dobách své největší slávy příliš přátel neudělala, takže proti jejímu propuštění žádný z kolegů neprotestoval. Nedávno navíc podala na MET žalobu za pomluvu a diskriminaci na základě národnosti, což rozhodně není nejlepší způsob, jak si v operní branži napravit reputaci.

Covent Garden je mezi dvěma mlýnskými kameny – nechat ji zpívat a riskovat kritiku nebo nenechat a riskovat žalobu. Do premiéry Toscy 11. září 2025 se budou množit protesty, demonstranti budou křičet a Mears se bude snažit obhájit zahájení sezóny s tak nákladným a zbytečným rozptýlením. Za to Netrebko nemůže. Souvisí to spíše s tím, co by měla poslední britská plně funkční opera v těchto těžkých a šílených časech nabízet národu. Netrebko je jen metaforou našich mnoha zmatení.