„Neapolský pláč“ Collegia 1704: Celkově skvělé, soprány však neměly svůj den

Večerní koncert nazvaný „Pianto napoletano“ Collegia 1704 se započal skladbou Miserere c moll Alessandra Scarlattiho. Jakožto sborový zpěvák jsem se přirozeně ihned zaměřil na vokální sekci a sledoval, jak se mi v průběhu večera promění první dojem shrnutelný takto: bas světový, tenor špičkový, alt v pořádku, avšak soprán intonačně roztřepený a místy i pod tónem. Můj vlastní názor na soprán mě překvapil, ale byl jsem odhodlán věřit, že se jedná pouze o úvodní nervozitu a „nedorozezpívanost“.

Miserere samotné bylo – Václavem Luksem jsme tímto snad až zhýčkaní – zjevně velmi detailně propracované, výrazově odvážné, sympaticky členité, celkově velmi příjemné a přístupné, pěkně přineslo celou dynamickou škálu. Alespoň polovina těchto aspektů je však zásluhou samotného autora, který nás posmrtně opět přesvědčil, že do hudebnědějinných svazků nepatří omylem.

Druhé místo v programu zaujalo dílo Concerto a quattro g moll Francesca Duranteho, při kterém se jako jediném toho večera odmlčel sbor. (Barokní orchestr dle tradice hrál vstoje a mě napadlo, že židle ponechané za hráči působí v kontextu speciálně nasvíceného pódia lehce nepatřičně – dostavil se mi dojem “zkoušení na koncert”, například dojem generálky. Chápu, že odnášet židle na jedno číslo, když by vzápětí měly být ještě před pauzou opět přineseny, by bylo možná nadbytečné, vizuální dojem z pódia mi však v danou chvíli zbytečné židle kazily.) Tento Duranteho kus byl místy snad zajímavý nečekanými chromatismy či tématem skoro jako z rockového hitu, celkově zajímavý mi však nepřišel. A mluvím zejména o autorské invenci. Třetí věta mi připadala dokonce skladatelsky přímo nezdařilá, kdy působí jakoby svázána kompoziční ideou, z čehož možná vyplývá tektonická neukotvenost či pocit úporné snahy o efekt. Vyzdvihněme však pěkná sóla smyčců a jejich pasáže pouze v duu sólistek.

Posledním bodem před pauzou se stalo Stabat Mater Tommasa Traetty. Sbor tedy opět předstoupil a v tomto bodě přicházely ještě blíže k divákovi sólistky, konkrétně sopranistka Anna Zawisza a altistka Aneta Petrasová. První z nich se představila již v druhé části cyklu, O quam tristis, a ukázala pěknou výrazovost a prožitek, zároveň vhodnou míru sebejistoty, nezabránila však několika podsazeným tónům. I v jejím případě, stejně jako u sekce jako celku, lze hovořit o jisté absenci špičky a intonačního nadhledu. Ani druhá z pěvkyň mě však nijak neuchvátila. Aneta Petrasová na můj vkus spočívala příliš hluboko v notách, a tak neměl její výraz možnost rozvinout se v plnost; hlasově rovněž zůstala v nějak bojácné rovině. Nikoli zlé, pouze mdlé.

Titul představení, „Neapolský pláč“, by jistě sám o sobě do značné míry mohl obhájit charakter první půle, avšak nedokázal jsem se ubránit pocitu, že tónorodu moll bylo do této chvíle až příliš. Síla lkání a prožitky smutku „fungují“ lépe v kontrastu, pochopitelně. Paradoxně zmíněný pocit mi zpětně ještě zesílil po následném poslechu Duranteho Requiem, mši za zemřelé, které jasnou a pozitivní hudbou nijak nešetří. Čili je možné lkát a přitom nezapomenout na světlo žití.

Po přestávce tedy nastal čas pro dvousborové Requiem a due cori; velkolepé dílo, kteréžto velkoleposti notně přispěl i fakt, že si šestice zpěváků menšího ze sborů našla své místo na empoře (v Tuba mirum se k nim přidali ještě dva hornisté). Připadalo mi zajímavé, do jaké míry byla akusticky znatelná – pouhá šestka hlasů skutečně jako by zvuku dodala jakýsi třetí rozměr a hloubku. Dílo získalo větší závažnost a sál byl náhle skutečně vyplněn zvukem. Nenápadné, z mého pohledu však klíčové.

Pokud jsem první z Duranteho skladeb haněl, zde to dělat nebudu. Jedná se o jednoznačně vyspělé dílo, jehož dobovou popularitu naprosto chápu; naopak se divím jeho dnešnímu nevelkému uvádění. Nejednou hudebně citlivě podtrhuje text (například vášnivá tremola smyčců při Tremens, „třesu se“) a zároveň invencí přímo hýří. Množství „minipauz“ v průběhu hudbě dává možnost vyznít a doznít. Celkově je kompozice neuvěřitelně vnitřně diferencovaná a propracovaná a zaujme též melodikou; na mnoha místech jsem si říkal, že si snad autor ze zpěváků dělá legraci nevšední intervalikou. Jak je naznačeno výše, náladové zlomy až do úplného veselí jsou rovněž přítomny – mluvím o emoční pestrosti – a už na první poslech si člověk jistě najde svá oblíbená místa (asi „nejfotogeničtější“ jsou části Dies irae a Lacrimosa. Lacrimosa je pak skutečným „highlightem“ pro své dlouho držené, nádherně „drnčící“ sekundové průtahy ve zpěvních hlasech.

Toto vše nám bylo podáno v ryzí formě, nacvičené a usazené. Spolehlivě zahrané i zazpívané; oba soubory s „Collegium“ a „1704“ ve svém názvu potvrdily svou kvalitu. Jen ten soprán. Bohužel se mi úvodní dojem v dalším průběhu večera jen potvrdil.

Ano, soprán má v určitém smyslu nejtěžší roli, protože nejvyšší frekvence jsou přirozeně nejsnáze slyšitelné a každý nepatrný nezamýšlený pohyb hlasivek zapříčiní čitelný záchvěv intonace, přesto však… Možná šlo do značné míry o srovnání s ostatními hlasovými skupinami, kdy, opakuji, zejména basi mi přišli vyloženě prvotřídní, jistí, kultivovaní, jednolití atd. Hlasový obor soprán je však oborem největší pěvecké konkurence a očekával bych, že v elitním českém souboru bude česká elita. Z toho, co jsme měli možnost slyšet, tomu tak nebylo. Každému se však může stát, že nemá svůj den. Všude jinde by to stačilo, tady se ale bavíme o české jedničce; výkon srovnáváme s jejím standardem. Všeobecná standing ovation se tentokrát nekonala.

Pianto napoletano
7. března 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň 

Účinkující
Collegium 1704
Collegium Vocale 1704
Václav Luks – dirigent

Program
A. Scarlatti – Miserere c moll
F. Durante – Concerto a quattro g moll
T. Traetta – Stabat Mater
F. Durante – Requiem a due cori