Nížina – film Leni Riefenstahl podle opery Eugena d’Alberta

Leni Riefenstahl – umělkyně nacistické éry
Slavný fotograf Helmut Newton kdysi označil německou filmařku Leni Riefenstahl (1902–2003) za velkou umělkyni a zároveň velkou nacistku. Tím krátce a vtipně vystihl v několika slovech její dílo i životní postoje. Ač tato slavná režisérka vždy popírala, že by její německá tvorba vycházela z nacistické ideologie, je to zřejmé již z témat jejích vrcholných dokumentárních titulů. Do celého jejího celého díla, ať filmového či pozdějšího fotografického, se podivuhodně promítá koncepce nadčlověka a kult čisté rasy.

Tato slavná a mnohostranná tvůrkyně (činná jako tanečnice, herečka, režisérka, scenáristka a fotografka i vášnivá sportovkyně) se na počátku třicátých let dvacátého století obrátila k námětu opery Tiefland (Nížina) Eugena d’Alberta se záměrem vytvořit film podle jejího námětu. Volba tohoto námětu jednak zaručovala takřka automatickou podporu führera Adolfa Hitlera, protože tento titul patřil vedle oper Richarda Wagnera k jeho nejoblíbenějším, jednak v námětu využívajícím kontrastu čistého a nezkaženého života v horách a morální pokleslosti v nížině mohla Leni Riefenstahl navázat na svoji předchozí tvorbu ve specifickém žánru takzvaných horských dramat. Ta se vyznačovala ohromující výtvarnou krásou (filmařka spolupracovala s vynikajícími kameramany své doby) a soustředila se především na vykreslení nádherného prostředí, doplněné o napínavé horolezecké výjevy. Méně již zařazovala dialogy, příběh je zpravidla vyprávěn působivými obrazy a akcí, jen s menším podílem dialogických výstupů. To vše za doprovodu efektní hudby, jež se působivě váže k výtvarně koncipovaným filmovým závěrům, které dovedně využívají rozdílné světlo v různých denních dobách v horském prostředí.

Námět ale nebyl zfilmován poprvé, již roku 1922 byl natočen v Německu němý film Tiefland s hvězdnou Lil Dagover (režie Adolf E. Licho), jehož námět je převzat z opery. Ještě předtím byl ve Spojených státech roku 1914 natočen němý film podle původní hry (Martha of the Lowlands).

Prominentní tvůrkyně režíruje film podle Hitlerovy oblíbené opery
Se samotným scénářem započala Leni Riefenstahl v roce 1934 po velkém úspěchu mystického snímku Das blaue Licht (Modré světlo, 1932), ve kterém sehrála i hlavní roli Junty, dívky vyděděné z komunity horské vesničky. Hlavní hrdinka je naivní a jednoduché stvoření (postava je tak v lecčems podobná hrdinovi Pedrovi z Nížiny), ale v pevném spojení s okolní přírodou a v neustálém vnitřním propojení s duchem hor. Plánovanou práci na scénáři k Nížině ale přerušily dva dokumentární projekty, které ji katapultovaly do přízně nejvyšších představitelů nacistického Německa, a jejich výtvarná kultura ohromila publikum na celém světě.

První z nich, Triumph des Willens (Triumf vůle, 1934/35), zachycuje partajní sjezd národních socialistů v Norimberku a pak po mnoha technických přípravách vznikl vysoce estetizovaný dokument o olympijských hrách v Berlíně roku 1936 (Olympia, 1938). Ještě v roce 1934 obdržela značný příspěvek na filmování Nížiny, ale plánované filmování ve Španělsku se neuskutečnilo z důvodů vysoce nestabilní místní politické situace i nutnosti věnovat se ideologicky závažnějším snímkům. Teprve ve druhé polovině roku 1939 se dostala znovu k projektu Nížiny. Obdržela na příkaz Adolfa Hitlera finanční kompenzaci ve výši 7 miliónů říšských marek na natočení odloženého snímku (Joseph Goebbels si později stěžoval na plýtvání penězi, protože z Nížiny se stal rázem jeden z nejdražších německých filmů všech dob). Leni Riefenstahl založila také produkční společnost Riefenstahl Film, GmbH.

Natáčet se začalo na jaře 1940 ve Španělsku, ale brzy se štáb z mnoha důvodů musel přesunout do rakouského Karwendelu a italských Dolomit (Rosengarten/Catinaccio). Od 23. září do 13. listopadu 1940 natáčení pokračovalo v bavorském Krünu (blízko Mittenwaldu), kde byla postavena pyrenejská vesnice Roccabruno. Pro zachování „autentických“ typů španělských horalů jako kompars sloužila půlstovka romských (cikánských) vězňů z koncentračního tábora Salzburg-Maxglan, kde bylo během války postupně vězněno více než dvě stě sedmdesát Romů. Práce na snímku, který se tehdy pro neúměrné nároky režisérky začal již značně prodražovat, byla pozastavena a natáčení pokračovalo až o osmnáct měsíců později ve velkých filmových studiích Babelsberg nedaleko Berlína. I tentokráte byli v komparsu bez ostychu využiti Romové (především Sintiové, celkem šlo o šestašedesát komparsistů, pracujících samozřejmě bezplatně, včetně dětí) z koncentračního tábora Marzahn, který se nacházel na území Velkého Berlína.

Práce na snímku pokračovaly až do roku 1944, kdy byla babelsbergská filmová studia bombardována a produkce se přestěhovala do pražských ateliérů na Barrandově. V Praze vznikly především některé interiérové scény. Nákladné dekorace vybudované na Barrandově byly zřejmě posledním finančním hřebíčkem do rakve již tak značně prodražené produkce. Snímek provázely celé série potíží (deprese a zdravotní indispozice Leni Riefenstahl; finanční problémy produkce, která již překročila výdaje 8,5 miliónů říšských marek; problémy s herci, počasím a ke konci války s chybějícím filmovým materiálem a tak dále) a ani po válce se osud tohoto nejdražšího německého černobílého filmu válečné éry nezlepšil.