Nížina – film Leni Riefenstahl podle opery Eugena d’Alberta

Leni Riefenstahl se na počátku zimy roku 1944 uchýlila s množstvím natočeného materiálu do oblíbeného Kitzbühlu, aby zde započala se střihem a synchronizací. V Kitzbühlu se také v té době vdala za nadporučíka Petra Jacoba. Ale konec války se již blížil a film nebyl ani zdaleka dokončen. Hned po skončení války byl tvůrkyni zabaven majetek včetně veškerého natočeného materiálu a Leni Riefenstahl předstoupila před denacifikační vyšetřovatele, postupně ve dvou zónách. Byla držena v domácím vězení ve Schwarzwaldu a též strávila čtyři měsíce na psychiatrické klinice ve Freiburgu. Ale to je již jiný příběh. Po dlouhých tahanicích s francouzskými úřady jí byly filmové cívky navráceny. Film se podařilo dokončit až roku 1954 (!), a to i přes ztrátu negativů některých scén (filmařka přišla o čtyři cívky převážně s materiálem natočeným ve Španělsku, když se jí ve vlaku ztratil nebo byl ukraden kufr). Tento kuriózní výrobní interval na dlouhá léta zapsal produkci tohoto filmu do Guinessovy knihy rekordů jako nejdelší filmovou výrobu hraného snímku.

Německou premiéru pak zažil film v definitivním sestřihu (o metráži cca 98 minut) 11. února 1954 ve Stuttgartu a téhož roku byl uveden na festivalu v Cannes (v mimosoutěžní sekci), a to především zásluhou ředitele festivalu Jeana Cocteaua, který film prosadil a osobně ho velmi obdivoval. Film se stal posledním hraným snímkem Leni Riefenstahl jako režisérky i jako herečky. Přes uvedení i na dalších festivalech mimo soutěž sklidil smíšené ohlasy, obdivována byla obrazová stránka snímku, ale herecky byl film považován za zastaralý. Výkon Leni Riefenstahl v hlavní roli byl považován za slabý a v mnoha recenzích se více prostoru věnovalo jejím aktivitám v rámci nacistického režimu. Ještě téhož roku byl snímek uveden i v USA.

Hudební zpracování filmu
Podívejme se ale na vztah filmu Nížina ke stejnojmenné opeře Eugena d’Alberta podrobněji. V žádném případě nejde o operní film nebo operní adaptaci. Jak již z podnázvu snímku (Nach Motiven der Oper in Bildern erzählt von Leni Riefenstahl / Na motivy opery v obrazech vypráví Leni Riefenstahl) vyplývá, jde spíše o volnou inspiraci příběhem a prostředím předlohy než o filmovou verzi. Snímek je ryze činoherní záležitostí, ale s výrazným využitím d’Albertovy hudby. Na hudebním doprovodu (Musikalische Bearbeitung … / Hudební přepracování) se podílel především německý skladatel Herbert Windt.

Herbert Windt (1894–1965) spolupracoval s filmařkou již na Triumfu vůle a Olympii. Tento žák Franze Schrekera v Berlíně vytvořil řadu skladeb z různých žánrů a také zkomponoval jednu operu. Jeho opera Andromaché, ke které si sám napsal i libreto, byla uvedena v berlínské opeře (Preussische Staatsoper) 16. března 1932 pod řízením slavného Ericha Kleibera a s obsazením, ve kterém figurovaly i známé německé pěvkyně – sopranistka Moje Forbach nebo altistka Margarete Klose. Látka dvojaktové opery vychází z antické tragédie a ještě téhož roku vyšla knižně v Universal Edition. Přes očekávání skladatele i dirigenta bylo toto neoexpresionistické dílo po čtyřech představeních staženo z repertoáru a nebylo již uvedeno na jiné operní scéně. Velmi úspěšně se ale skladatel uplatnil především na poli filmové hudby u hraných snímku Wolfganga Liebeneinera, Georga Wilhelma Pabsta, Gustava Ucickiho a zejména opakovaně spolupracoval s Frankem Wisbarem. Od roku 1933 do roku 1960 vytvořil několik desítek filmových hudeb, ale stejně jako Leni Riefenstahl ho po válce postihl zákaz umělecké činnosti.

Pro film Nížina využil především symfonické pasáže opery (předehra Morgendämmerung auf der Berghalde, mezihra mezi prologem a prvým aktem, taneční výstup ze svatebního dne). Výrazně pracuje s motivy, především s motivem hor z předehry (která začíná klarinetovým sólem, k němuž se přidává orchestr). Motiv čistého života v horách se pak ve filmu opakuje mnohokrát, jak pro charakterizaci čistého hrdiny Pedra, tak jako vzpomínkový motiv prostředí. Ale je přepracován i hudební materiál z árií – vyprávění Nuri (Morgendämmerung auf der Berghalde) a především vyprávění Pedra o zardoušení vlka (Es kam in jener Nacht ein Wolf), oboje z prvního aktu. Scéna s vlkem, ohrožujícím v podvečer stádo, je nesmírně působivě ztvárněna v samém úvodu filmu pouze podložená hudbou (převážně hudbou z předehry).

Stejně tak je v soundtracku využit motivistický materiál z árie Marty ze druhého dějství (Ich weiss nicht, wer mein Vater war), ve kterém padlá hrdinka vypráví o neradostném dětství, a duet naděje Pedra a Marty (Wir wollen hinauf auf die Berge).

V titulcích není uveden další skladatel, který se také výrazně na hudebním doprovodu podílel, italský komponista Giuseppe Becce (1877–1973), o generaci starší než Herbert Windt. Ten patřil ve třicátých letech k oblíbeným skladatelům takzvaných horských filmů i specifického německého žánru Heimatsfilmu. Giuseppe Becce se podílel na soundtracku k filmu Leni Riefenstahl Olympia a pro českého diváka je znám jako skladatel hudby k filmu Extase Gustava Machatého z roku 1932. I on byl všestranným tvůrcem činným na poli scénické hudby, autorem četných úprav a mnoha filmových doprovodů.

Od činohry přes operní libreto k filmovému scénáři
Námětovým základem opery i filmu je drama Àngela Guimery (1845–1924), katalánského dramatika a básníka, který je považován za klíčovou osobnost moderní katalánské literatury přelomu devatenáctého a dvacátého století. Drama z roku 1896 Terra baixa (Nížina) prošlo mnoha evropskými jevišti a souznělo s vlnou evropského verismu, tak jak ho představovali především italští literáti typu Giovanniho Vergy (inspirátora Mascagniho Cavallerie rusticany). Mimo to je v jeho díle snadno rozpoznatelný vliv severské dramatiky, především psychologismu Henryka Ibsena. Nížina představuje častou variantu Guimerových dramat, jejichž osou je vztah ženy ke dvěma mužům a kontrastní morálka nezkažených hor a pokryteckého života v nížině. Hra záhy slavila úspěch na mnoha jevištích Evropy, německý překlad upoutal i Richarda Strausse, kterému byla látka nabídnuta ke zhudebnění. Zhruba ve stejné době na přelomu století byl tento námět i v hledáčku skladatele Giacoma Pucciniho, nakladatele Ricordiho a libretistů, kteří jako obvykle zoufale hledali „zaručenou“ látku pro novou Pucciniho operu. Jak to ale u tohoto slavného mistra bylo obvyklé, počet vyhlédnutých námětů mnohonásobně převyšoval číslo námětů realizovaných.

Na českém jevišti bylo Guimerovo drama uvedeno poměrně záhy. Pražské Národní divadlo hru nastudovalo roku 1907 (premiéra 16. března) v překladu Antonína Pikharta pod názvem V nížině. Inscenace byla obsazena předními silami naší první scény – Karlem Želenským jako Manelicem, Leopoldou Dostálovou jako Martou a jedním z představitelů Sebastiana byl umělec, později proslavený v zcela jiných uměleckých oborech, Karel Hašler. Inscenace dosáhla pěti repríz, ale hra byla později provozována na řadě dalších jevišť a byla uváděna i na četných ochotnických scénách. Jako u většiny úspěšných dramatických předloh bylo jen otázkou, kdo získá autorská práva na operní přepracování.