Nížina – film Leni Riefenstahl podle opery Eugena d’Alberta

Postava má v sobě zřetelné siegfriedovské rysy (i vizáž tohoto germánského mytologického hrdiny), zpočátku naivní až primitivní, ale dobrosrdečný muž s vlastní čistou morálkou z hor se rychle zorientuje v situaci. Lstivě a vlastní silou smyje pohanu, které se dostalo jeho cti. Herec sice musel podstoupit před natáčením jazykovou přípravu, aby se zbavil dialektu, ale i po válce vytvořil několik filmových rolí až do roku 1960, kdy kariéru filmového herce definitivně ukončil. Dvě z hereček se premiéry filmu nedožily (Maria Köppenhofer jako Donna Amelia zemřela roku 1949 a rakouská představitelka charakterních stařen Frida Richard zemřela již v roce 1946), obě role musely být předabovány jinými herečkami. Významný divadelní herec Bernhard Minetti hrál značně expresivně Dona Sebastiana, Markýze z Roccabruny, jako zhýralce a sadistického tyrana v dekadentní masce, která měla připomínat záporné rysy degenerované rasy.

Leni Riefenstahl, která byla spíše sošná herečka, jejíž výkony byly postaveny zejména na výrazu tváře, postojích a pohybovém umění, byla zřejmě přitahována postavou tanečnice i z důvodů své původní kariéry. V mládí totiž byla velice úspěšnou výrazovou tanečnicí. Tanec vystudovala mimo jiné v proslulé taneční škole slavné Mary Wigman v Berlíně. Bohužel ji záhy začaly provázet zdravotní problémy s přetíženým kolenem a definitivní konec kariéry ukončilo vystoupení v Praze v létě roku 1924, po kterém již slibně započatou taneční kariéru vzdala. Ve filmu má velké taneční sólo na rytmus bolera, tančí přesně, byť poněkud váhavě (vrátila se k tanci po takřka dvaceti letech), ale s naprosto nešpanělským temperamentem. Většina kritiků také negativně hodnotila místy nadměrný patos včetně několika zbytečných citací biblických obrazů.

Zaujala ovšem kameramanská práce Alberta Benitze, který patřil k předním specialistům na snímání horských filmů. Výjimečná práce se světlem a vytvoření až impresionistických obrazů uchvátí diváka i dnes.

Trvale ale na tento snímek vrhá temné světlo využití romských (cikánských) vězňů v komparsu. Ač se zpočátku filmařka bránila, že nevěděla o skutečných osudech cikánských statistů, důkazy v několika procesech jasně mluvily proti ní. V roce 2002, kdy jí bylo už sto let, se při soudním procesu v Římě vězňům omluvila a přiznala, že věděla, že řada z nich skončí v plynových komorách vyhlazovacích táborů.