NODO 2024, část první: Orfeus naruby, letecká symfonie a akustika pádu

• Orfeus naruby
• Letecká symfonie
• Akustika pádu

Orfeus naruby

Úvodní večer v Divadle Jiřího Myrona patřil české premiéře opery Passion (2006–2007) Pascala Dusapina, mimořádné produkci ve spolupráci s Neue Oper Wien. Passion je inspirovaná francouzskou opérou-ballet a nabízí netradiční pohled na antický příběh Orfea a Eurydiky – jeden z vůbec prvních operních námětů již od dob Claudia Monteverdiho, Jacopa Periho či Giulia Cacciniho. Pascal Dusapin tragický milostný příběh převrací a do ohniska děje umisťuje Eurydiku – tedy abstraktně pojmenovanou Ji – a prezentuje jej především jejíma očima. Ona zná rozuzlení příběhu a sama je rozhodnuta zůstat v podsvětí. Tato informace není ovšem ihned zřejmá, je obsažena pouze v programu a komentáři skladatele.

V rámci neustále proměnlivé hudby v relativně řídké instrumentaci s výraznými party harfy, cembala či syntezátorů Dusapin spřádá nápodoby barokní hudby v neurčitě melodických provazcích. I v tomto ohledu se, jak ve svém úvodním slovu zmínil Boris Klepal, zde setkávala minulost a přítomnost. Stejně tak ve vágně historických kostýmech (Melanie Jane Frost) a scéně (Norbert Chmel) ohraničené zdí jako ze sci-fi filmu.

V libretu psaném skladatelem se oba milenci ujišťují o citech a vzájemné blízkosti – ovšem namísto hlubších pozorování a z nich vyplývajících skutečností prakticky pouze konstatují základní afekty a okamžité stavy mysli. Emoce kloužou po povrchu a libreto sestává z klišé o slunci, hvězdách, nebesích, měsíci, noci, slzách a osudu. Dusapin se v italskojazyčném textu zjevně silně inspiroval textem Monteverdiho Orfea z roku 1607 a odráží tu mnohé prvky „původního“ libreta – ale zůstal jen u těch základních, které navíc mnohokrát repetuje.

Herecké dění ovšem vykreslovalo mnohem barevnější paletu pocitů. Ve velmi pohybově aktivních rolích sestávajících z většinou pochopitelně dost neklidných, exaltovaných, ale i něžných momentů se představili Melis Demiray a Wolfgang Resch. Italskému jazyku libreta odpovídá i vcelku konvenční zpěv, místy obohacený o vzdechy a další zvuky, velmi vzdáleně upomínající přístup Salvatore Sciarrina. Jak se na operu o „spalující vášni“ sluší, uvádí ji třicetiminutová milostná předehra, včetně šátku přes oči ženy, polibků na šíji a pomalého přecházení sem a tam s pohledem lovce obcházejícího kořist. Problematický charakter nakonec dosti nezúčastněné a snad i do sebe zahleděné mužské postavy pak dokreslují momenty jako až fotogenicky melancholický, zamyšlený pohled rozervaného básníka z (pomyslného) okna, zatímco Ona viditelně trpí. Společně s výmluvným koncem lze dost úspěšně pochybovat o skutečné hloubce Jeho citů (ale ne o intenzitě jeho afektů). Nakonec v zásadě konvenční režie Ursuly Horner zapojila v několika okamžicích i na scéně sbor a soubor „Ostatních“ (PPCM Vocal Ensemble Graz), skrze něž ztvárnila i Jeho podvědomí.

Letecká symfonie

František Chaloupka, stálice programů Ostravského centra, je s festivalem NODO spjat již od jeho základních kamenů – hned druhý koncert prvního ročníku v roce 2012 patřil jeho opeře-instalaci Eva a Lilith. Druhý večer letošní edice, čtvrtek 27. června, přinesl světovou premiéru jeho opery Zaprodanec s podtitulem Opera o organizaci. Chaloupka se dle vlastních slov inspiroval učitelem národů Komenským, Buddhou, Ježíšem, Aristotelem, Gándhím, madam Blavatskou či Simone Weil; odkaz těchto osobností mu pak napomohl formulovat veskrze současnou kritiku společnosti, moderních systémů, optimalizace „vnějšího“ života na úkor svobody a života „vnitřního“, či de facto korporátní nadvlády nejen multimediálního světa.

Celý koncept převratného nového světového pořádku tu ihned představuje a přibližuje úvodní videoprojekce a komentář ve formě reklamního spotu. „Samořídící systémy AMOS, Copernicus a Comenius vytvořily svět, který je založen na principu spravedlivé hry. Ta má optimalizovat a dokonale harmonizovat život ve společnosti, firmě i domácnosti. Vše se děje zároveň … zbavme se duality pojmů práce-zábava, rodina-firma, hra-učení.“ Chaloupka tak v Zaprodanci vykresluje svět, v němž lidé žijí prakticky výhradně na palubě letadla; v novém světovém řádu řízeném autonomními systémy tak zároveň vzešel nový evoluční stupeň homo volans, člověk létající. Tedy ne takový, který by si nechal narůst křídla, ale takový, který se vnitřně adaptoval na neustálý pohyb vzduchem, skrze nějž nejlépe monetizuje své životní funkce. Tomuto odpovídá kompletně „letecká“ estetika scény (navržená režisérem Roccem) i kostýmů (Borjan Litovski), včetně blikajícího červeného navigačního světla na křídle či modelu letiště postaveného v zákulisí. Nechybí hlavní paluba, letušky, cestující a kufry na kolečkách – vkusně zařízená scéna ovšem není nikterak zaplněná rekvizitami jen aby bylo jasné, že jsme na palubě dopravního letounu. Světlemodrým uniformám leteckého personálu (a zároveň cestujících) se vymyká pouze mladá dívka v růžovém, která se zjevně ještě musí lépe naučit typická gesta naznačující dva nouzové východy vpředu, dva uprostřed a dva vzadu. Lehce mrazivé je pak zjištění, že to je dcera – a zároveň zaučující se spolupracovnice – ústřední dvojice manželů-kolegů, připravovaná na svoji předem určenou pozici v systému.

Celé to má jemnou, poutavou a zároveň zvláštně zneklidňující atmosféru reklamy či live streamu – ony více i méně vyprázdněné slogany, nacvičené úsměvy do kamery a nepřirozené pózy známé ze Stepfordských paniček či Truman Show, to vše díky znamenitým hereckým i vokálním výkonům. Ústřední postava, pilot – a zároveň manžel a učitel – John (Felix Heuser) je chvílemi stylizován jako takřka prorocká postava ve stylu televizního evangelisty, jindy jako protagonista motivačního videa – tedy dokud je vyhovující součástí systému. Dále Žena-Letuška (Markéta Drabina Schaffartzik) s mrazivě „naučeným“ úsměvem i řadou okouzlujících vokálních vstupů, jejich dcera Greta (Zuzana Smrčková) i Martin Javorský v trojroli kopilota, stevarda a tajemného De Geera.

„Vše je organizováno do míry, kdy už lidé téměř nemají prostor pro vlastní vnitřní život.“ Nejen proto sledujeme v této takřka dvouhodinové opeře mimo jiné i rozpad rodiny, která ani v této aviatické utopii není zdaleka tak nahraditelná jako pracovní tým. Smísením těchto i ostatních oddělených momentů lidského života – rodina/firma, práce/zábava, hra/učení – se Chaloupkovi povedlo poukázat na jejich specifika a nezaměnitelné místo v našich životech, jež nelze dost dobře vymazat jejich sloučením.

Po celou dobu probíhá z několika pohledů kamer přímo na jevišti i mimo něj live projekce na plátno. Výsledkem na koordinaci mimořádně složité víceúrovňové produkce tak byl – obrazně i doslova řečeno – koncert nejen hudební a vokální, ale i vizuální – a zároveň obohacení scénického dění, hlubší vhled do prožívání postav i bližší pohled do jejich tváří. Videoprojekce tak dále efektně přibližuje například (ex-)pilotův upadající duševní stav roztřesenou kamerou i kombinací živého záběru s projekcí, vytvářející psychedelický „nekonečný odraz“ známý třeba z klipu písně Bohemian Rhapsody, vnitřní prožitky postav či události odehrávající se mimo palubu tohoto letadla.

Libreto psané skladatelem v anglickém jazyce je postaveno na opakovaných, variovaných frázích (řídí se Chaloupka poučkou, že repetice je matka moudrosti?). Společně s odpovídající hudbou se tu Chaloupka blíží spíše (filmově) muzikálové estetice stručných, chytlavých motivů, popěvků i „expozičního“ scénického dění – myšleno v tom dobrém. Jednotlivé scény mají často podobný průběh postupné gradace do dramatických poloh skrze dynamiku a repetici. Libreto také není příliš narativní, zato je neustále poutavé. Z větší části jde o zábavné slogany a reklamně-korporátní průpovídky jako „letecká symfonie“, „first class baby“, „korporátní království je ve vás“, učené latinské maximy i humorné poznatky – „každý muž je trochu Homer Simpson“ či „užívejte si život na kuřecích křídlech“. (Korporátně-internetová mantra „cheap, love, transaction, stock“ pak připomněla hippie ekvivalent „beads, flowers, freedom, happiness“ z muzikálu Vlasy.) Přes veškeré humory a slovní hříčky je ovšem tón této opery obecně spíše seriózní, a i v odlehčených momentech je hluboká reflexe povahy současného světa i nadčasových, obecných pravd.

Ostravská banda a členové ONO – Ostrava New Orchestra pod taktovkou Bruna Ferrandise a (jako stevardi a stevardky a další kompars) sbor Canticum Ostrava (sbormistr Jurij Galatenko) odvedli výborné výkony.

Akustika pádu

Pátek 28. června pak nabídl dvojí program – s prvním z nich festival poprvé navštívil letním sluncem patřičně vyhřátou sportovní Halu Tatran. Pouze v tomto prostoru totiž bylo možné uvést světovou premiéru díla IMPACT: Vnitřní cesta ze tmy, nové podoby „performativní instalace“ původně nazvané Inverze budoucnosti, která dle programu „kombinuje rozličné prostředky – živé kaskadérské výstupy, operní zpěv, rigging, orchestr, dvacetičlenný sbor a živou elektroniku“ a „vědomě pracuje s vědomím křehkosti našeho těla, konfrontuje naši tělesnost, emocionalitu a spiritualitu.“ Společnou uměleckou koncepci a umělecké zpracování připravila izraelská dvojice Amir Shpilman (hudba) a Shiran Eliaserov (choreografie).

Narativním obloukem tu je „rozdělení“ člověka na duši a tělo na základě traumatu a následná cesta těchto součástí zpět k sobě. Základními momenty abstraktního příběhu vyjádřenými pohybem i bezeslovným hlasem tu jsou boj, úsilí, bezmoc či neúnavná snaha dosáhnout cíle.

Jednu polovinu rozdělené bytosti ztvárnila sopranistka Katsiaryna Zhynhiarouskaya, se stěží uvěřitelně pevným, pronikavým hlasem, ve fyzicky mimořádně náročné roli duše prakticky do roztrhání těla excelovala kaskadérka Helga Wretman. Její role neobsahovala tradiční akrobacii – nebyla tu žádná cirkusová čísla a triky, žádný ladný let na hrazdě, spíše jakési „zesílení“ běžného lidského pohybu na více než přirozenou úroveň – pády z výšky, podrážení nohou či strhávání pomyslného řetězu. Jako zvíře v antické aréně, které nemůže dál, než dovoluje jeho řetěz, trápící se pro potěchu obecenstva, zápasila s (samozřejmě pečlivě choreografovanou) libovůlí riggerů. Ti ji bezpečně, ale uvěřitelně nesčetněkrát vytáhli do osmimetrové výšky a nechali spadnout přímo na zem, ke všemu ještě zároveň s hudbou.

Scéna, ačkoli volně vymezená žíněnkami a konstrukcí pro závěsnou akrobacii, otevřeně pracovala s přiznaným „zákulisním“ řešením, tedy celým kladkovým ústrojím, dvojicí riggerů (techniků lanoví) a ostatně i celkovým charakterem prostoru sportovní haly. Veškeré dění ovšem zůstalo v prostoru (a bezprostředním okolí) žíněnek.

Příběh je zde prezentovaný velmi abstraktně, ale zároveň srozumitelně – na úrovni zjevných pocitů. Není třeba slov k tomu, aby divák hluboce soucítil s pnutím obou polovin rozdělené bytosti a snahou najít cestu zpět přes překážky na všech stranách.

Hudební složka byla spíše doprovodnou zvukovou stopou – industriálně znějící orchestrální a sborová tutti (Ostravská banda a Canticum Ostrava pod taktovkou Lilianny Krych) a další mohutné vstupy orchestru i elektroniky prakticky přímo odrážely dění na žíněnkách – hudba sledovala pohyb (vzestupy a především pády) kaskadérky či skrze dlouhé držené tóny a glissanda nastavovala atmosféru daných obrazů. Pozoruhodná tu byla především nutnost synchronizace práce riggerů s lanovím (okamžik pádu kaskadérky) a pokynů dirigentky (úder hudby). A také fakt, že přes veškeré popsané technické řešení šlo především o hluboce emocionální zážitek.

New Opera Days Ostrava 2024 pak přinesl ještě čtyři další produkce – o nich více v druhé části textu.