Norman Lebrecht: Isaac Stern byl vším možným. I špičkovým houslistou?

Myslím, že se svět ještě nerozhodl, jak hodnotit Isaaca Sterna. O Sternovi (který zemřel v roce 2001 v 81 letech), nejlépe placeném houslistovi Ameriky, se traduje, že prý zachránil Carnegie Hall před demoliční koulí a že byl prvním americkým hudebníkem, který kdy vystoupil v Číně. Odměnou za první zásluhu je jeho jméno vryto do pamětní desky Carnegie Hall. Za tu druhou po něm bylo pojmenována mezinárodní houslová soutěž v Šanghaji.

Sláva houslisty většinou vyhasíná po jedné generaci, ale Sternova stopa v historii se naopak stále zvětšuje, aniž by někdo prohlásil, že patřil mezi houslové velikány. Dovolte mi připomenout, že konkurence byla v jeho době veliká. Sám Stern mi jednou řekl, že Jascha Heifetz hrál o 10 procent lépe než kdokoli jiný. A Nathan Milstein byl dvakrát tak elegantní, Yehudi Menuhin byl zarmouceným nositelem trápení světa, David Oistrach bezchybný, Ida Haendel neodolatelná, Ivry Gitlis židovštější— a to byli houslisté v té době samí židé (pozn. překladatele: N. Lebrecht má sám izraelské kořeny). Ale z nich jenom Stern má na věky v síni slávy vyryté do pamětní desky své jméno skoro tak velké jako Andrew Carnegie.

Nový životopis Isaaca Sterna je více než příhodný při příležitosti Sternova stého výročí narození, i třeba jen proto, aby se jeho život zasadil do širšího kontextu rozličných aktivit, které zahrnovaly neutuchávající obhajobu státu Izraele, kulturní diplomacii v Rusku, turné do Číny která prolomila ledy pro západním umělce a ohromnou velkorysost k rozličným talentům, mezi nimi Yo-Yo Ma, Emanuel Ax, Itzhak Perlman a Midori. Jeho memoár z roku 1999 Mých Prvních 79 Let, byl pouhou neobjevnou konverzací s přítelem, romanopiscem Chaimem Potokem.

Nový životopis se jmenuje The Lives of Isaac Stern (Životy Isaaca Sterna) a napsal ho David Schoenbaum, profesor historie, který před důchodem učil na University of Iowa, a také houslista amatér, disponující hlubokými znalostmi zákulisní politiky smyčcových virtuózů, má přehled o těch záhadných původech a zákulisních dohodách, které živí tajný trh s talenty. Zadní strana obalu knihy zobrazuje Sterna v živém hovoru v Bílém domě. Je o hlavu menší, než prezident Kennedy, ale první dámu udržuje ve fascinovaném pozoru. Isaac Stern dokázal opravdu okouzlit. 

Vyrůstal v rodině imigrantů v San Franciscu, čtyři roky po Menuhinovi, který tam studoval s Louisem Persingerem a v 7 letech měl debut se San Francisco Symphony Orchestra. Co se identity týče, se Isaac distancoval od Yehudiho, který využíval všechny okliky, jen aby nemusel říci slovo „žid“. Stern byl celý život otevřeně a hrdě žid. „Ta celá věc s židovstvím bylo součástí úniku z ghetta,” řekl Potokovi. Doma mluvil Rusky, ne jidiš. Jeho ambiciózní matka ho posílala na hodiny francouzštiny.

Jako starší teenager se dostal do koloběhu amerických turné a poválečné plakátové kampaně mu ještě před rokem 1947 přinášely devadesát koncertů ročně, tehdy celkem za zhruba 100.000 dolarů, což by dnes odpovídalo 1.1 milionu dolarů. David Schoenbaum se domnívá, že si ke konci 90. let vydělal 60.000 dolarů za čtyři představení Beethovenových koncertů s Chicagským symfonickým orchestrem, což by byl také vysoký honorář. Já si jasně pamatuji, že tou dobou dostal 40.000 dolarů jen za pouhý jeden koncert Beethovena, což by vyšlo tak na 2000 dolarů za minutu hraní. Žádný jiný hudebník by si o takový honorář říci nemohl, ale on byl už tou dobou velkou osobností hudebního byznysu, zastoupen showbusinessovou agenturou ICM, jejíž oddělení klasické hudby bylo vyhrazeno pouze zájmům Sterna a jeho chráněncům. Jeho kroužku se začalo říkat „The Stern Gang“, podle sionistické teroristické skupiny. O nic méně hrůzostrašně se jim přezdívalo „Kosher Nostra“.

Stern létal do Izraele tak často, že ho angažovali do reklam na aerolinky El Al. V roce 1951 byl prvním Američanem, který by podniknul turné po Sovětském Svazu. Později vyslovil roztomilou hříčku, když vystupoval David Oistrakh v Americe: „Oni nám posílají svoje židy z Oděsy a my jim posíláme své.” Jeho postnixonovské turné do Číny v roce 1979 přivedlo postmaovské děti k západním klasikům a vyneslo mu také dokumentární film oceněný Oskarem. Francie ho ocenila řádem Légion d’honneur, Švédsko mu dalo Polar Music Prize. Jediná země, kterou odmítal, bylo Německo, kterému nedokázal prominout holokaust, i když později podpořil německé hudebníky mladší generace.

Oplýval obrovským šarmem, když se mu ho zrovna chtělo použít, a přátelil se v zásadě s každou oslavovanou osobností své doby, od Charlieho Chaplina a Marca Chagalla po Ronalda Reagana a Leonarda Bernsteina. Hudebníci, kteří mu vadili, jako například houslista Aaron Rosand, tvrdili, že využíval svou moc v showbusinessu aby jim zhatil kariéru. Novinář, který strávil několik týdnů rozhovory se Sternem a dalšími, když psal článek k Sternovým 60. narozeninám do New York Times zjistil, že navzdory prvotnímu entuziasmu redakce, byl článek rozcupován větu po větě vyšší mocí, možná šéfem redakce Abem Rosenthalem, se kterým se Stern kamarádil. Jedna z mála ostřejších vět, která se do tisku dostala, zněla: „Když Isaac Stern něco navrhne, nejdříve zkusí svůj neomylný šarm a teprve když touto cestou neuspěje, tak se pokusí svůj zájem protlačit.” 

Shoenbaum ve své nové biografii bohužel ignoruje Sternovu lačnost po moci a odbývá zmínky o jeho třech ženách a jednom hrůzostrašném rozvodu i o jeho vášni pro investování na burze, která vedla k tomu, že o přestávkách důležitých koncertů jste ho mohli přistihnout, jak telefonuje se svým makléřem. Shoenbaumův životopis působí z velké části cenzurovaně.

A to je velká škoda, jelikož portrét Sterna v jeho plné slávě, by byl portrétem sólisty, který přes to, že byl podřízen hodinám cvičení denně, překonal svůj úděl stupnic a zanechal po sobě jasnou stopu. Jeho slavná chvíle přišla v roce 1957, když se doslechnul, že chce jakýsi developer vyměnit Carnegie Hall za kancelářský blok. Stern vyburcoval své kontakty mezi celebritami a bohaté ctitele, aby založili občanskou komisi za účelem záchrany této koncertní síně, která nakonec dosáhla toho, že Carnegie Hall koupilo město New York a v roce 1960 ji zpětně pronajalo nezávislému vlastníku. Po koncertu v Carnegie Hall, ohromen ovacemi, mu Bernstein pošeptal: „Není úžasné být mladý a slavný?”

Jak dobrým byl houslistou? Jeho hraní je těžké posoudit definitivně, jelikož 30^th Street Studio, kde nahrávala Columbia Records, nebylo akusticky příhodné a Stern se na nahrávkách neblýsknul tak jako Milstein a Oistrach. Když jsem ho slyšel já, v jeho 70 letech, celoživotní břímě 150 koncertů ročně zanechalo mysl vyčerpanou a prsty chabé, což mělo za výsledek nejslabšího Beethovena, jakého jsem kdy slyšel. Ale koncerty od Bernsteina, Pendereckého, Henri Dutilleuxe a Petera Maxwella Daviese, které premiéroval, vypovídají o brilantní technice a neutuchající ambici, která skladatele vyzývala k psaní těžkých pasáží a pohladila ucho publika sametovou intepretací. Byl předním interpretem Bernsteinovy Serenády. Chtěl být uznáván, spíše než za záchranu koncertní síně, za hudbu, kterou pomohl přivést na svět. Více než do čehokoliv jiného byl ponořen do houslového umu.

Abyste zahlédli Isaaca Sterna v jeho plné podobě, museli byste se začíst hluboko do knihy The Nightingale’s Sonata (Sonáta Slavíka), což je kronika autora Thomase Wolfa, ve které autor bádá po stopách své babičky Ley Luboshutzové, houslistky narozené v Oděse, která se stala ústředním pilířem Curtisova Institutu ve Philadelphii. Lea byla v mnohém neobvyklá. Její feministická nezávislost byla jen jednou z jejích zvláštností. Jako náctiletá, říká Wolf, se zapletla s ženatým právníkem v Moskvě a jeho prostřednictvím se seznámila s kulturní elitou. Se svými sourozenci, bratrem a sestrou, hrála trio na pohřbu Tolstého. Po ruské revoluci absolvovala turné po Evropě a Americe s umělci jako byl Josef Hofmann a Sergej Prokofjev, a dokonce zahrála newyorskou premiéru Prokofjevova Prvního houslového koncertu. Thomas Wolf také zmiňuje milence, které přijala a pak bezlítostně odkopla. Upoutala mě její vynalézavost svobodné matky, její schopnost poznat a uchopit příležitost. Její nemanželský syn Boris Goldovsky se stal úspěšným americkým operním producentem. Její dva vnukové byli vychováni jako hudebníci, zatímco Lea vychovala půlku předních smyčcařů Filadelfského symfonického orchestru.

Příběh Ley se najednou jakoby oživil, když autorovu bratrovi, Andrewu Wolfovi, klavíristovi Isaaca Sterna, diagnostikovali nádor na mozku večer před důležitým turné a nahráváním sonáty Césara Francka. Většina houslistů by si najmula jiného klavíristu. Ale Stern ne: „Překvapivě to bral jako výzvu,” píše Wolf. „ ,Andy se začne léčit a uzdraví se‘, tvrdil. ,Chce to jen trochu motivace…‘ Stern nechal do Andyho pokoje v hotelu v Bethesdě přestěhovat klavír. Andy trávil několik hodin denně léčbou. Po zbytek dne měl cvičit. V létě ho Stern navštěvoval a zkoušeli spolu. Svou štědrostí Andyho a nás všechny obdaroval jeden z největších žijících houslistů tím největším darem – darem odvahy a naděje.” To byl Isaac Stern: osobní vždy předčí politické.