Notebook Michala Maška (1)

Květen 2011
Fazioli a Pollini

Během svých četných zahraničních cest, které mně profese klavíristy a producenta přináší, poznávám společně se svojí partnerkou řadu výjimečných lidí a úžasných míst. Při každé takové cestě se vždy také snažíme nevynechat nějakou kulturní událost, která se v daném místě v tu dobu nachází a rozšířit tak svoje pomyslné obzory. A pravě letos v květnu jsme opakovaně navštívili nejprve Itálii, město Sacile, manufakturu, kde se vyrábějí klavíry značky Fazioli a kde je také nádherný koncertní sál – Fazioli Auditorium. Zde se konal poslední koncert sezóny, koncert klavírní řady. Naše další cesta pak vedla do mnou tolik milovaného Berlína: tady jsme si po skvělé večeři v budově Meistersaalu, kde sídlí Emil Berliner Studios, odskočili pár kroků vedle, do velkého sálu berlínské Filharmonie na recitál Maurizia Polliniho.

Ale začněme pěkně popořádku – Itálií. S klavírem Fazioli jsem se seznámil ještě jako student AMU, kde stál nejprve v sále Bohuslava Martinů a poté – jelikož na něj bylo nebo spíše nebylo vůbec hráno – byl přesunut do třídy 1034, která patřila právě mému učiteli. Ten klavír jsem si zamiloval. Nabízí skvělou alternativu k Steinwayi a – podle mého soudu – na určitý druh komorní hudby se hodí snad i lépe. Líbí se mi na něm – pochopitelně vedle dalších kvalit – i to, jakým způsobem dokáže přijmout zvuk ostatních nástrojů, jakým způsobem se s nimi dokáže propojit. Dokonce jsem uvažoval v roce 2009, kdy jsem realizoval komorní nahrávku, pořídit ji pravě na Fazioli. Z provozních důvodů z toho nakonec sešlo, ale nedalo mi to a časem jsem se seznámil se samotným panem Faziolim. Viděl jsem výrobu jeho klavíru, měl jsem možnost si vyzkoušet celou řadu jeho nástrojů včetně designové perličky klavíru tvaru kosatky, a také jsem poměrně dlouho zkoušel v jeho Fazioli auditoriu, jehož zadní dveře vedou hned do výrobny a pianista si tak může vybrat z celé řady nástrojů. Všechny tyto dojmy můj zájem o jeho nástroje jen posílily, proto jsem také celý natěšený navštívil onen poslední koncert letošní sezony, kdy byl ohlášen chopinovský recitál Stanislava Bunina.

Fazioli auditorium je akusticky skvělý sál, zhruba pro 250 lidí, já sám mám tento typ prostoru nejraději. I coby interpret totiž vnímám jako nejcennější věc kontakt s publikem, který se u větších sálů zcela vytrácí. V těch menších je ale slyšet každá nota, forte je forte, pianissimo pianissimo, nemáte pocit, že je nutné přidávat nebo ubírat „volume“, a také počet kašlajících není tak veliký, aby narušil nejtišší místa. Vzniká tak nádherné propojení interpretů s publikem, jakýsi jeden – pro ten daný večer – hudební organismus.

Večer začal osobním přivítáním pana Fazioliho, který mně však oznámil, že pan Bunin svůj koncert několik dní předem zrušil a že ho nahrazuje klavírista Bobby Chen. Líčil mi, jaký je to svrchovaný virtuos, kde všude studoval a čeho dosáhl. Změněný program nabízel Schubertova Impromtus, Beethovenovu Sonátu cis moll, v druhé půli pak Ference Liszta, Balady a legendy. Jako velký obdivovatel Lang Langa, Yundi Li nebo Alice Sary Ott nemám jakékoliv předsudky ani zaujatost vůči asijským umělcům, naopak, docela za ně bojuji. Jednoduše rozlišuji dobré – špatné, umí – neumí, zaujme – nezaujme, líbí – nelíbí.

Po proslovu managementu sál přivítal na pohled velice skromně vypadajícího usměvavého pána, jenž se uklonil a začal hrát. Po prvních taktech Schuberta, hraného kontrolovaně, krásným měkkým tónem, jsem nabyl dojmu, že se bude jednat o standardní výkon, spolehlivě přehraný, ale také naprosto předvídatelný. Pan Chen vládne skvělou technikou, ale „virtuos“ zdaleka není. I svým zjevem působil spíše jako leklá ryba, sice jeho tón je mimořádný, každá fráze je dokonale uzavřena, avšak po dvaceti minutách každý nabude jistoty, co bude následovat v taktu následujícím. Vlastně neustále dokola opakuje stejný model fráze. Bohužel ještě ke všemu pro mne naučený, nehraný od srdce. Jednoduše produkuje hezký zvuk, ale vůbec ne hudbu -emoce.

V prostředí auditoria o přestávce lidé debatují, popíjí víno, celá atmosféra je velice přátelská, vše zde má svůj prostor. Škoda, že se takovéto akce nekonají u nás, je opravdu potěšující vidět, kolik mladých lidí si udělá čas přijet, jsou vkusně oblečeni a opravdu se těší, nikam nespěchají.

Po pauze, kdy jsem si oddechl, že na Lisztovi nelze nic zkazit, je li hráč skvěle technicky vybaven, jsme zažili asi nejnudnější koncert v historii. Lisztova hudba, ač plná virtuozity, hraná prázdně je více než utrpení. Neozve li se jediné spontánní forte, ale jen jakýsi agogicky připravený kultivovaný zvuk, začne pak i přívětivé publikum docela hlasitě dýchat a dokonce si i povídat.

Jediné pozitivum tedy byl opravdu krásný zvuk klavíru.

Přesto ani v nejmenším návštěvy tohoto koncertu nelituji, vždy je to obohacení. Tento večer ve mně vyvolal řadu otázek, například proč tolik mizí spontánnost, co tato společnost vlastně od umělců chce, co chtějí učitelé, kde je individualita, proč si publikum i tehdy, když se mu koncert nelíbí a nudí ho, žádá přídavky, u kterých pak mluví a už stojí u dveří, aby mohlo odejít. Proč si tolik lidí navzájem – ačkoliv nepostrádalo vlastní názor – nalháválo, jakou to sehnali skvělou náhradu…

***

Maurizio Pollini. Léta jsem k němu měl neutrální vztah a vnímal ho jako dokonalého převaděče notového zápisu na zvuk. Dnes patří k mým nejmilejším. Jak mohu, navštívím jeho koncert a považuji ho za největšího současného pianistu světa. Jeho interpretace jsou pro mě ideální kombinací muzikality, svobody, kázně, virtuozity, pokory…

Kdysi jsem slýchával od lidí, že Pollini je koncertně zklamal, že to je stroj, že má manýry hvězdy. Nevím. To co jsem slyšel a zažil několikrát já, je toho pravý opak.

Ve zcela vyprodaném sále berlínské Filharmonie přišel jako vždy kolébavou chůzí mimořádně skromný usměvavý člověk, klanějící se na všechny strany, který začal hrát dřív než seděl. První půlka patřila Schubertově Sonátě B dur D 960. Co dodat, nejsvrchovanější mistrovství, které lze slyšet. Pollini je vcelku velmi nervózní, až během hraní se zklidňuje, ale i to je jedna z věcí, která ho činí neuvěřitelně lidským a vřelým. Ačkoliv vše dokonale kontroluje a vládne transcendentální virtuozitou, neustále máte pocit napětí, pocit, že se může něco stát. To je nevídané, asi jako když v cirkuse položí cvičitel hlavu do tlamy lva. Víte, že lev pravděpodobně nezkousne, ale to nebezpečí tu je. To je napětí. Takto elektrizovat nás umělo jen několik lidí, například Horowitz. Navíc v nejtěžších pasážích Pollini jako jeden z mála umí jít „brutálně“ dopředu. Nemyslím teď, že zrychluje, ale napětí, „nervozita“ je mnohem silnější. Srovnáme li ho s Kissinem nebo Argerich, pak u nich cítíte jen naprostou sebejistotu a tento prvek úplně chybí.

V závěru první věty, hrané s repeticemi, která má přes dvacet minut a navíc končí v pianissimu, mě docela zaskočilo tleskání publika. A to tleskání docela početné. Mně osobně to nevadí, proč ne, koncert je živá věc, ne konzerva co musí být podle protokolu. Spíše Pollini ale nebyl zrovna rád a tak do toho začal hrát druhou větu, po které ovšem také následoval potlesk. Stejně jako ta první přinesla meditativní charakter, dokonalou stavbu, promyšlenost a také bylo znát, že to je jen část velkého celku. Zbylé dvě věty plynuly jako lehký vánek s postupně přibývající dramatičností. První polovina trvající více než pětačtyřicet minut byla za námi. Opět jsem si uvědomil velikost Schuberta, velikost toho, co dokázal vytvořit za tak krátkou dobu života, jak obrovské sdělení v jeho hudbě je. A taky to, jak Pollini umí toto poselství tlumočit a zasáhnout tak naši duši.

Druhá půlka patřila Chopinovi. Nokturna, Balada f moll, Bercause, Scherzo b moll. Pollini je milovník pedálu, jeho legato a zpěvnost nemají dnes konkurenci, jeho forte jsou silná, ale lehká a zároveň plně znělá, mužná, pianissima slyšitelná v každém koutě sálu. Barva, jaká mu zní pod prsty Steinwaye a kterou si nosí všude sebou, je nenapodobitelná. Pro toto všechno také publikum nechtělo nechat Mistra odejít. Přidával velké věci, jako je Balada g moll, spoustu etud, další nokturna. I kdyby hrál celou další hodinu, lidé by poslouchali bez dýchání. Navíc přídavky mám na koncertě nejraději, u největších umělců je téměř pravidlem, že tvoří „třetí polovinu“ koncertu. Ten moment střídaní bouřlivého potlesku, který přejde během setiny vteřiny v hrobový klid, ve kterém zní skladba zcela jinak, je jako opium. Nepopsatelný, ale všichni ho jistě známe.

Jediné, čeho jsem u tohoto koncertu litoval – a tím navážu na to, o čem byla řeč zkraje – bylo to, že hvězda Polliniho je tak vysoko, že ho pravděpodobně nikdy neuslyším v menším sále, který by mně umožnil ještě silnější vjem z jeho mistrovství.

Už se těšíme do Salzburgu. Na jeho beethovenovský recitál.