Notebook Michala Maška (23): Piotr Anderszewski v Berlíně

  1. 1
  2. 2

Minulou, velice deštivou neděli (16. března) jsem se vypravil do Berlína na dopolední koncert klavíristy Piotra Anderszewského. Myslím, že v Čechách tento umělec moc známý není, ale v hudebním světě je to velice známé a respektované jméno. Já sám ho znám již dlouho, velice často se také objevoval v různých hudebních dokumentech jako „komentátor“ velkých pianistů (The Art of Piano atd.), ale živě jsem ho doposud neměl možnost slyšet.Nevečerní koncerty mají hezké kouzlo, atmosféru, jsou mnohem více uvolněné a lidé na nich také nejsou unaveni a dozajista na ně nechodí tolik snobů. Přijdou jenom ti, co se zajímají o skutečnou podstatu výkonu. Například Vladimir Horowitz dával své recitály zásadně odpoledne v neděli v 16.30, právě z důvodu, aby lidé nebyli unaveni. Koncert pak může být mnohem delší, člověk snese mnohem více a hudba v něm „zní“ po celý zbytek dne.Schillerovo divadlo, kde se koncert Piotra Anderszewského konal pod hlavičkou Staatsoper Berlin, která zde dočasně sídlí z důvodu rekonstrukce (2010–2015), bylo zaplněno asi z poloviny, přitom vzhledem k velikosti prostoru zde mohlo být kolem 600 lidí. Každý však poslouchal s mimořádným zaujetím, a tak to vůbec nevadilo. Naopak, atmosféra byla opravdu mimořádná. Program začal Bachovou Předehrou ve francouzském stylu BWV 831. Dílo téměř nehrané, ale překrásné, které však vyžaduje mimořádného umělce ve všech směrech. Líbilo se mi mnoho věcí, zejména pak ne zcela běžné používání rejstříkové dynamiky místy v tak striktní podobě nebo mimořádně přehledná artikulace levé ruky ve vedení jednotlivých hlasů. Třicet minut dlouhá kompozice uběhla v Anderszewského provedení jako voda a klidně bych si ji poslechl ještě jednou. Anderszewski je specifický klavírista, jeho hra se dá velice těžko popsat, na jednu stranu bych jeho styl mohl nazvat „standardní“, avšak chápáno v tom nejlepším smyslu slova prvořadého pianisty, kdy je naprosto vyhraněnou osobností. Ve druhém případě je místy kontroverzní, ale kvalitou vybroušený jako diamant. Nepochybujete o tom, že ví přesně, co hraje a proč to hraje, vůbec vás ani nenapadne o tom pochybovat. Anderszewski vás dokonale přesvědčí o své pravdě, se kterou však nemusíte souhlasit. Jediné, mohu-li si to dovolit takto říct, co Anderszewskému chybí, je to, že není extrovert, ale silný introvert. Horowitz, Gould a jiní další také byli introverti, ale jejich hra byla zaměřena směrem ven. Je jedno, zda na publikum nebo na cokoli jiného, ale směrem ven. A ačkoli má Anderszewski neuvěřitelný dynamický rejstřík, tak jemná a slabá pianissima nemá mnoho pianistů, stejně jako jeho fortissima znějí v plné síle, je jeho hra zaměřena někam jinam, mně neznámo kam. Jeho zvuk vás netáhá za ucho a neříká: poslouchej mě… Možná, nevím do jaké míry, to bylo dáno nepříliš dobrou akustikou, nicméně je tu skutečnost, která potvrzuje můj názor. I přes jeho neomylnou techniku a schopnost jeho rukou zahrát cokoli a jakkoli si umane, nevyznívaly všechny noty nosně. Ale, a to je neuvěřitelné, nějak jsem věděl, že on je ve svém vnitřním sluchu měl dokonale znělé. Ono je toto všechno vidět již na jeho chůzi ke klavíru. Opravdu velice specifický a zcela mimořádný umělec.

Druhá skladba první poloviny Schumannův opus 21 Aus den Novelletten Nr. 8 fis moll byl pro mě naprostý vrchol a nebojím se říct, že Anderszewski je jedním z nejlepších schumannovských interpretů. Schumann se vším všudy, jeho bláznovské – šílené myšlenkové pochody, přitom zabalené ve velkolepé formě a nadhledu… Jenom namátkou: doteď mám v uších, jak třeba dokázal dynamicky „vyhasínat“ v neuvěřitelně rychlém tempu tečkovaný rytmus na neskutečně velké, dlouhé ploše, přitom i v pianissimu byl stále ostře rychlý, ale ne nervózní, naopak byl klidný, vytvořil skutečný zvukový paradox.

Druhá polovina koncertu patřila Leoši Janáčkovi a Beethovenovi. Druhou řadu cyklu Po zarostlém chodníčku si pianista vykládá úplně jinak, než si dovede jakýkoli student české školy vůbec přestavit, víceméně mohu říct, že Janáčka pojímá čistě striktně jako soubor technicky, velice pomalu za sebou jdoucích not bez jakékoli agogiky, ale s teatrálními dynamickými kontrasty. Preferuji něco jiného, to, co Anderszewski hrál, byla „blbost“, ale jeho umění je velice silné a smysluplné.Má nejmilejší sonáta op. 110 As dur. Beethoven je univerzální skladatel a snese mnohem více než Janáček, takže provedení nemohu označit za kontroverzní, nicméně oproti první polovině, kde jsem byl doslova v transu, mě tady, přes všechny potěšující klady, některé věci přeci jen rušily. První věta je synonymem pro slovo zpěv. Není zpěvnější Beethovenovy sonáty a tomu odpovídá již posazení melodie do dvoučárkované oktávy, která se lidskému uchu jeví subjektivně jako nejznělejší , ale bohužel, jakékoli pokusy hrát tuto větu rychleji nedopadají dobře, protože jednotlivé noty nemají šanci vyznít a celé kouzlo je úplně pryč. Stejně tak jsem ve druhé větě nepochopil zvukovou nadřazenost levé ruky nad pravou, čili melodie byla opět utlumena. Ale proč ne, Anderszewski k tomu jistě důvod měl! Poslední, čemu jsem neporozuměl, je místo zvané „heart beating“ –  G dur opakující se, dynamicky rostoucí obouručné akordy připomínající dech a tlukot lidského srdce, které přejdou v tečkovaném rytmu rozložený, jednohlasý G dur akord stoupající od basu k diskantu a vyúsťující v téma fugy. Anderszewski  tady hrál až příliš pateticky a rozdrobeně na jednotlivé noty než na dopředu směřující tok hudby.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na