Notebook Michala Maška (39): Vilém Veverka

S Vilémem Veverkou o sobě víme poměrně dlouho, avšak naše profesní a přátelské cesty se střetly vlastně nedávno. Máme řadu věcí společných, jako je třeba jízda na skládacím kole nebo láska k Berlínu, jinde se zase rozcházíme. Jsme schopni sobě naslouchat a obohacovat se navzájem, a tak jsme se nejenom následujícími myšlenkami zabývali čas od času při společných setkáních. Viléme, poprosím tě, o komentář k těmto tématům…

Vilém Veverka: Láska k Berlínu, která nás spojuje, pramení jistě z faktu, že oba dva vnímáme jako jednoznačně nejlepší orchestr světa právě těleso z tohoto města, Berlínskou filharmonii. Oba dva se do Berlína nejen z toho důvodu stále častěji vracíme. Téma Berlín, umění a hudba obecně, pak zkrátka nabízí mnoho vrstev k opakovaným rozhovorům. V mnoha ohledech, přestože jsem se po studiu v Berlíně vrátil domů do Prahy, beru berlínskou scénu jako referenční a také inspirativní. Berlín je pak pro mě skutečné měřítko.

Michal Mašek: Nehledě na to, že je zde nyní i centrum nahrávacího průmyslu, sídlí zde firmy jako Sony, Deutsche Grammophon, velká nahrávací studia, producenti… Vše hezky pohromadě.

Vilém Veverka: A o čem to tedy vlastně svědčí, proč není tím centrem například Londýn? Jistě to souvisí i se silnou předválečnou nahrávací tradicí, která je v Německu jednoznačně spjatá s Polydorem (1926?). Není to tedy náhoda, že společnosti jako Sony či Deutsche Grammphon sídlí právě v Berlíně. Ostatně sám máš velmi dobrou osobní zkušenost, já mám tuto zkušenost „pouze“ z Filharmonie (Deutsche Grammophon).

Michal Mašek: Hovořili jsme, že o tom jaký bude koncert, je v podstatě rozhodnuto již před příchodem na jeviště. Lidé vnímají momentální energii, kterou umělec vyzařuje.

Vilém Veverka: Je to jeden ze zásadních předpokladů realizace úspěšného výstupu. Zažil jsem na konkurzech do Berlínské filharmonie, kterých jsem se jako akademista orchestru směl účastnit, kdy můj pedagog Dominik Wollenweber (v orchestru hraje od roku 1993 sólo anglický roh) řekl, že již podle toho, kdo jak vstoupí do sálu a dojde k notovému pultu, se dá mnohé z toho, co bude následovat, poměrně přesně odhadnout. Jistě, že je to řečeno s mírnou nadsázkou, ačkoliv…

Michal Mašek: Zastávám názor, že z pohledu interpreta, aby dosáhl úplné svobody a tedy byl tím, kým skutečně je, je naprosto klíčové, aby přehodnotil poměrně zažitý mýtus, že umělec slouží dílu. K tomu, aby se interpret skutečně mohl na sto procent vyjádřit, je jedinou cestou používat skladby ke svému sebevyjádření. Jinak je totiž interpret neustále konfrontován s autorem, jehož nemůže nikdy dosáhnout, protože si předem zvolí omezení. A to je přirozené popírání sebe sama. Takovýto interpret nikdy nevystoupí ze svého stínu, nikdy se nerozvine naplno a nikdy nepředá publiku to, co je v něm skutečně ukryto. Proto také lidé chodí nejraději na interprety, kteří sebe vždy upřednostňují před skladatelem. Na Horowitze, Oistracha, Barenboima, Mayera, Langa… Avšak málokdo to přizná. (úsměv)

Vilém Veverka: Toto je jistě kontroverzní názor, který je nicméně platný. Řada kolegů a pedagogů zvlášť to otevřeně nepřizná, nicméně je to tak. Uvedu dva příklady – teorie: Albrecht Mayer, můj dřívější mentor, aktuálně zřejmě nejúspěšnější hobojista současnosti říká, že slouží především svému publiku. Tuto jeho filozofii můžeme interpretovat různě. Nicméně abych dokonale obhájil tvou myšlenku: Posluchač od určité vyspělosti a kritičnosti jde na koncert a zajímá ho primárně právě to, jak tu konkrétní skladbu provede onen konkrétní interpret. Zajímá ho jeho výklad hudebního textu. U posluchače laika pak platí více to, že jde na skladbu, protože se mu primárně líbí skladba a není pro něj podstatné, zda ji hraje ten či onen orchestr – sólista. Fascinující na hudbě po roce 1945 mně přijde také ten fakt, že interpret opus doslova dotváří, někdy – v případě současné hudby – dokonce po diskusi se skladatelem. Je to až forma „interpretačního spoluautorství“. Jinými slovy: ano, posluchač, má-li jen trochu naposloucháno, chodí na interpreta. Na druhou stranu se přiznám, že jsem nedávno šel také na Brucknera, prostě už z toho důvodu, že je mi jeho řeč a hudební estetika velmi blízká. V jeho tvorbě (pozdní symfonie), ještě daleko před vídeňskou školou, se de facto lámou dějiny hudby.

Michal Mašek: Na tomto koncertě jsme byli tuším oba, ale každý na jiné polovině a oba jsme z interpretace nebyli zrovna nadšeni. Já jsem proto pak odešel, jelikož samotný skladatel bez strhující interpretace mě už asi nezajímá.

Vilém Veverka: Michale, zde jsem měl na mysli, možná trochu překvapivě, únorový koncert FOK, který vedl finský šéfdirigent orchestru Inkinen. Nicméně ano, v prosinci loňského roku jsme se (ne)potkali na jednom koncertě Berlínské filharmonie, paradoxně jsme šli každý na tu svou půli – ty na Mozartův klavírní koncert, já na Brucknerovu Devátou symfonii. Koncert byl pro mě svým způsobem překvapením. Orchestr dirigoval Bernard Haitink a bylo to snad poprvé, co jsem neodcházel nijak nadšený. Nebyl bych si to kdy pomyslel, ale chybělo tomu zkrátka charisma. S nadsázkou by se snad dalo i říci, že v rámci těch nejvyšších nároků, které člověk na první světový orchestr logicky má, to byl skoro „průměrný“ výkon. Tím neříkám, že to bylo špatné. Shodli jsme se na tom však i s ostatními kolegy z orchestru, kteří ten večer hráli.

Michal Mašek: Stejně tak je zažitý názor, že interpret hraje pro lidi, pro publikum. Ale copak se dá zavděčit pánovi v první řadě, paní v druhé řadě, porotě nebo panu profesoru anebo snad autorovi skladby? Každý má jiný názor a jediná interpretace, ta skutečně pravdivá, která má smysl, je ta, co se líbí interpretovi, jenž cítí naprostou svobodu. A komu se to také líbí, ať poslouchá, je vítán, komu ne, nikdo ho v sále nedrží.

Vilém Veverka: Zde bych mohl citovat již zmíněného Albrechta Mayera, který slouží svému publiku, někdy i do té míry, že předkládá primárně posluchačsky vděčné skladby. Já se domnívám, že interpret hraje i pro toho pána v první řadě. Jedním z úkolů interpreta však je umožnit mu nahlédnout pod povrch skladby, umožnit mu kompozici přijmout. A to při zachování veškeré vnitřní přesvědčenosti (nepodbízivosti) o své interpretaci (ta se tvoří na opačné bázi, pochybováním o správnosti vlastního výkladu).

Michal Mašek: Systém porovnávání je tak škodlivý a v podstatě ničí osobnosti, proto se třeba do určité míry zdráhám pojímat pedagogickou práci tak, jak je po staletí vnímána. Co ty a učení?

Vilém Veverka: Pedagogické práce je především mimořádně náročná disciplína, domnívám se, že i intelektuálně. Jedním z paradoxů je ten, že jsme během celého studia vedeni pouze a jen k tomu, abychom později byli interprety. Pedagogika je jen jakousi formální součástí studia. Kde pak tedy je onen kunderovský „pouvoir“ k tomu učit? Tím myslím odpovídám na mnohé. Na druhou stranu jsem přesvědčený o tom, že je v silách schopného interpreta předat hudební materii již tím, že studenty motivuje a inspiruje svou hrou. Takzvaný výkonnostní interpret by měl dle mého názoru učit pouze (?) na vysoké škole. Co se mě týká, pravidelně vedu letní mistrovské kurzy v Třeboni, příležitostně pak i přednáším, dělám workshopy v zahraničí.

Michal Mašek: Vím, že při plánování koncertu věnuješ velkou pozornost dramaturgii, jak si vybíráš své skladby? Nyní tě zajímaly hodně transkripce písní Schumanna a Schuberta…

Vilém Veverka: Špičková dramaturgie je nebo by měla být de facto nepřímou součástí interpretačního výkonu. Dříve, během studia jsem se snažil vybírat zároveň skladby, na kterých jsem se mohl systematicky zdokonalovat. I odtud pramení záliba v hudbě po roce 1945. Téma písní Roberta Schumanna a Johannese Brahmse jsem sledoval již dříve. Nyní je to určitá rezonance mého osobního života, která mě přivedla ke koncepci dramaturgie programu, který příští rok zrealizujeme spolu. Je to pak i svého druhu obhajoba mé filosofie, že hoboj má ze všech hudebních nástrojů zdaleka nejblíže k lidskému hlasu.

Michal Mašek: Mě fascinuje a přitahuje více Schubert, tebe Schumann. Schumann je na mě moc nestálý, rozpolcený, naopak v Schubertovi nalézám vnitřní klid, nekonečnost, vyrovnanost a smíření.

Vilém Veverka: Se Schumannem mám více zkušeností na poli komorní hudby, u Schuberta jsem pak více poznal jeho symfonické dílo. Mluvím z pozice hobojisty, jako klavírista bych reflektoval oba skladatele jistě jinak.

Michal Mašek: Moc „závidím“ tobě i jiným, co si můžete vzít nástroj s sebou prakticky kamkoliv. Klavír mi přijde v tomto směru jako koule u nohy. Využíváš tedy této svobody, že si můžeš zvolit libovolné prostředí k vyjádření?

Vilém Veverka: Využívám toho poměrně pragmaticky už tehdy, když jedu fotografovat třeba do Vysokých Tater a beru si hoboj s sebou. To je samozřejmě velká výhoda. S mojí častou koncertní partnerkou Kateřinou Englichovou pak máme ten benefit, že společně můžeme vystoupit také prakticky kdekoliv. Na pár zajímavých místech jsme spolu hráli, například v kostele v Orlických horách, kde nebyla ani pevná podlaha. Asi by nikoho nenapadlo stěhovat tam klavír. To je ona součást mé svobody jako hobojisty. Ostatně celkem nedávno jsem jedné ženě zahrál k svátku přímo na Malé Straně na Kampě (věřím, že až opět nastane ten den, že to zopakuji, tak jak jsem slíbil).

Michal Mašek: Do určité doby mě velice fascinovala fotografie, pak jsem ale začal více vnímat pohyb, tedy to, co umožňuje hudba – tok – proud.

Vilém Veverka: Jak dobře víš, fotografie je pro mě dnes součástí mé identity, mé tvorby a vyjádření. Přesto, že vystavuji, nejsem na fotografii a fotografování nijak existenčně závislý. Mohu fotografovat absolutně co, kdy a jak já chci. Nejen v horách, podobně jako v hudbě, je to pak ono zachycení toho rozhodujícího momentu, té rozhodující emoce. Fotografie je komplementární disciplína, díky tomu mám pocit, že mohu o hudbě uvažovat snad i v jiných souvislostech.

Michal Mašek: Zajímají tě nahrávky. Proč vlastně?

Vilém Veverka: Nahrávky mě zajímají, a nebudu zastírat, že mě zajímá hlavně to, co sám chci nahrát nebo aktuálně nahrávám. I to dnes beru jako nedílnou součást svého výkonu a profesionality. I já nakonec sloužím svému publiku a skrze mé snímky se mu vydávám a děkuji. Na to se však neptáš. Nahrávky, aneb jsem opět u procesu komparace, který ty nemáš tolik rád. Nemám pravdu? Nahrávka je pro mě samozřejmě i studijní materiál. A pak jsou snímky, jako třeba právě symfonie Antona Brucknera nebo CD Jonase Kaufmanna (ten je mým velkým vzorem), ke kterým se rád vracím, třeba i proto, abych se přenesl někam jinam…

Michal Mašek: Prozradíš něco o dalším projektu, který připravujete s Katkou Englichovou?

Vilém Veverka: S Kateřinou spolupracujeme již jedenáct let. V roce 2009 jsme – společně s Ivo Kahánkem – nahráli pro Supraphon album českých klasiků druhé poloviny dvacátého století. Pro mě to bylo debutové album u Supraphonu a jistě jeden ze zásadnějších momentů v době po studiu. Nyní jsme došli k jednoznačnému názoru, že přišel čas, abychom našim posluchačům předložili špičkové album s hudbou, kterou často provádíme na společných komorních koncertech. Těžiště CD bude ve skladbách Maurice Ravela a Clauda Debussyho, doplněné dvěma opusy Luboše Sluky, které nám autor dedikoval.

Michal Mašek: Viléme, děkuji za tvůj čas. Prozraď mi ještě, kdy a kde jsi objevil to úžasné skládací kolo, na kterém po městě jezdíš? Je pravdou, že v Čechách na něm nejezdím, ale v zahraničí je to skvělé přibližovalo.

Vilém Veverka: Michale, můj Brompton tě zaujal…? Já jsem vždy rád jezdil na kole a jako člověk narozený ve znamení Vodnáře si zkrátka velmi cením svobody, nezávislosti. To malé kolo je pak něco, co mě jednak udržuje v kondici, a pak mohu zkrátka dojet skoro kamkoliv (rychleji než MHD), složit ho do rozměru tašky a jít na pracovní či jinou schůzku. Říkám to trochu zjednodušeně. Je to teď trochu móda, nicméně pro mě velmi praktická věc!