Notebook Michala Maška (4) – music making Salzburg 2011

Letošní návštěva Salzburského festivalu byla, alespoň pro nás, provázena neuvěřitelně krásným, tropickým počasím. Vždy se těším na přilehlá jezera Wolfgangsee, kde jsme trávili čas přes den, večer se zašli podívat na koncerty a po skončení pak ochutnávali noční živou atmosféru města. Připadáme si jak v jiném světě, od rána do večera je člověk plný dojmů a neustále je kultivován a obohacován, a to nemyslím jenom hudbou.

23.srpna vystoupil s orchestrem ve velkém sále Festspielhausu perkusionista Martin Grubinger. Nikdy předtím jsem ho neslyšel ani neviděl vystupovat, ale byl mně již z fotografií velice sympatický. Také Rainer Maillard, producent a inženýr z Emil Berliner Studios, který s ním nahrával první desku pro DG, mně říkal, že to je génius. A měl pravdu, to co jsem slyšel, ale také viděl, je nepopsatelné. Zdůrazňuji slovo viděl, protože pokud bych byl omezený jen na zvuk, byl by to ne polovičatý, ale tak pětinový zážitek.

Pominu-li Grubingerovy naprosto nadpozemské fyzické dispozice, kdy se za celý večer ani jednou nespletl a navíc velice zdatně přebíhal z jednoho rohu sálu do druhého stále dokola, tak jeho schopnost vystavit celek a utáhnout i více než třicetiminutové skladby nemá v celé umělecké branži obdoby. Nelze popsat slovy, každému, skutečně každému doporučuji navštívit jeho koncert. CD nepřipadá v úvahu, snad jen DVD nabídne slabý odstín.

Co jsem si ale znovu a mnohem více uvědomil je to, jak je prostor, ve kterém se koncert odehrává více než podstatný, a zda vůbec může na posluchače přenést to, co člověk vnímá při interpretaci. (Vzpomínám na nedávný rozhovor s Igorem Ardaševem, který mně říkal, že má nahrávky mnohem raději právě z tohoto důvodu.) Zvuk při koncertě Grubingera byl ale naprosto ideální, každé slabounké pianissimo znělo, forte bylo skutečně mohutné, ale ne ohlušující jako v kině.

Myšlenky, které mě nechtěly nechat na pokoji, se pak začaly ozývat o den později po koncertě Maurizia Polliniho. Zkrátka tyto velké sály nejsou schopny přenést plnohodnotné umění a reálný zvuk klavírního recitálu. Pollini hrál pouze Beethovena, vždy jednu kratší a jednu větší sonátu, opus 54, 53 a po pauze opus 78 a 57. Nedovedu si představit, jak by na mě koncert působil, kdybych skladby neznal. Znám melodii, každý hlas, vím co tam je, ale co když to člověk neví? Co uslyší, není li zvuk jednoduše dostatečně naléhavý a maže se? Jak na něj pak mají působit emoce? Jediné, čím se může klavírista vyjádřit, je zvuk. A ten je nedostatečný ve velikosti tohoto sálu. Přesto si nemyslím, že by nebylo něco slyšet. To ne, každý kout sálu byl naplněn, zvuk se krásně nesl, ale slabě, slabě, slabě.

Maurizio Pollini hrál na jeden z nejlepších klavírů na světě, Steinway doladěný Fabrinim. Měl asi ten nejhezčí zvuk, co si lze představit. Ta měkkost a nosnost…

Bylo opravdu velké horko, Pollini nepřidával ani jednu skladbu a myslím, že to pro něj opravdu nebylo lehké. Občas utíkal dopředu a dělal překlepy, dokonce se mu několik not v úvodu skladeb neozvalo, což je u něj naprosto neobvyklé. Bylo také vidět, že ho spousta věci dokázala rozhodit. Například po volné větě typické rozkašlání se sálu, které trvá tak minutu, má intenzitu uragánu a najednou kašle i ten, kdo kašel nemá. Pollinimu trvalo celou druhou polovinu další věty, než bylo vidět, že je v klidu a pohodě.

Byl to ale koncert naprosté legendy, člověka, který nemá dodnes konkurenci, ví a stále může, je neuvěřitelně skromný, nepředvádí žádné divadlo, stará se na rozdíl od všech nových hvězd jen a jen pouze o music-making. Tedy o čistou hudbu. Publikum – pravděpodobně z většiny naprosto snobské – tleskalo i po prvních větách. Polliniho odměnilo bouřlivým, zaslouženým potleskem.

I tady je vidět plachost Polliniho. Když přichází, klaní se za klavírem, po skončení skladby děkuje již před nástrojem.