Nová Věc Makropulos ve Vídni s rozporuplnými ohlasy

Z ohlasů v zahraničním tisku

Věc Makropulos Leoše Janáčka
Premiéra ve Vídeňské státní opeře
Leoš Janáček je autorem nádherných „oper o ženách“ a častá uvedení Její pastorkyně a Káti Kabanové tomu odpovídají. Nejvíc ovšem z jeho ženských postav fascinuje víc než třísetletá Emilia Marty, a přesto nedokáže „své“ opeře Věc Makropulos zjednat v repertoáru pevné místo. Proč asi?

Odpověď je prostá. Libreto je příliš nejasné, roztrhané, roztříštěné a nesoustředěné. Na jevišti je neustále mnoho lidí a čeština nutí odhadem devadesát, ne-li víc procent diváků upírat oči na překlad, aby aspoň částečně mohli sledovat, o co jde. Je to dílo, které je navzdory velmi zajímavým a nádherným hudebním úsekům pro všechny zúčastněné – interprety i publikum – nadmíru těžké.

Dodatečně je lehké udílet rady – možná si měl Janáček přizvat nějakého schopného dramatika (nebo aspoň dramaturga), který by pro něj z komedie (!) Karla Čapka vytvořil alespoň trochu jasný, napínavý děj – on si však dílo upravil sám. A tak už sám o sobě zmatený příběh ženy, která díky elixíru vyrobenému jejím otcem na dvoře Rudolfa II. žije víc než tři sta let, postrádá jakoukoli přesvědčivost.

První dějství se motá kolem sto let trvajícího procesu, v němž se nikdo nevyzná. Jeden z protagonistů, Gregor, je potomkem operní divy a vede spor o dědictví s Jaroslavem Prusem. Ve druhém dějství se tato diva – velká zpěvačka – objeví v divadle „po představení“, aniž by ta scéna nějak přispěla k objasnění příběhu a je tu vlastně jen proto, aby představitelku umístila do divadelního prostředí. Teprve ve třetím jednání může v jakési skoro „šílené scéně“ vykřičet svůj podivný osud a nakonec rezignovat…

Režisérovi Peteru Steinovi ovšem může být Vídeňská státní opera hodně vděčná. Mohl si to také usnadnit a ten obsahový slepenec postavit na jeviště bez jakéhokoli pokusu o vysvětlení (i to už tady bylo!). Ale Stein, který vždy cítí závazek vůči tomu, co sledoval autor díla (u dnešních režisérů výjimka), vytváří s pomocí Ferdinanda Wögerbauera vždy přesné dějiště. Zde jsme v advokátní kanceláři, jejíž zdi jsou obloženy pořadači s případy několika staletí. Divadlo na divadle tam, kde sedí diva na jevišti a v pozadí je operní hlediště, ve středu scény její „trůn“. Tak se aspoň logicky seřadí to, co je pro děj podstatné. A nakonec pokoj v jejím bytě, věcné zařízení z dvacátých let, kde Emilie získá od Pruse „přes postel“ tři sta let starý dokument a postupně se objeví i ostatní postavy (pokud nejsou mezitím mrtvy), aby děj dovedly do konce.

Peter Stein se snaží dát každé postavě obrys, i když mnohé z nich nemají v ději žádnou funkci. A staví – s pomocí kostýmu (Annamaria Heinreich) – zřetelně do centra Emilii, fascinující, enigmatickou a rozervanou postavu. Aby se publikum v tom hemžení v kanceláři, v divadle a v ložnici mohlo aspoň něčeho držet.

Stein tak pracuje s operou jako s divadelní hrou, jako „interpretace“ mu to stačí a nic lepšího pro dílo a pro Janáčka nemohl udělat. Myšlenková výpověď, že není nic lákavého žít déle, než je normální lidská existence, je nasnadě – a víc se přidat ani vydobýt nedalo. Tak zažíváme skutečné vyprávění příběhu, v jasném světle domnělé reality, bez úniku k čemusi difúznímu. Řemeslně suverénní vklad.

Emilii Marty zpívá Laura Aikin jako elegantní divu dvacátých let (připomíná vévodkyni z Windsoru [Wallis Simpson], když ještě byla atraktivní). Nádech umělosti, který ji obklopuje, je součástí konceptu – ve velkém monologu zoufalství ve třetím dějství tak může nechat všecko za sebou, odhodit chlad a pořádně vybuchnout. Příšerně působící a přitom srozumitelný je závěrečný efekt, když se objeví jako mumie, ovšem jako taková ta hnědá scvrklá mumie, nikoli bílé strašidlo. Hlasově je představitelka, která se naprosto samozřejmě věnuje moderní hudbě, pro roli zcela způsobilá, výšky znějí vždy dobře, střední poloha ne vždycky.

Náhradník Ľudovít Ludha mohl přejít bez problémů z inscenace opery v Bratislavě, s rolí neměl žádné zjevné problémy. Emiliin „nemanželský“ potomek bojuje v prvním dějství o dědictví proti Markusu Marquardtovi jako silný a také „morálně“ sebevědomý občan, který se svých peněz nechce vzdát – energický zjev. Pokud oba pánové občas hlasově přepínali, je to u Janáčka méně důležité než u belcanta…

Mladý pár má v ději jen malý podíl, úkolem Margarity Gritskové (Krista) je Emilii zbožňovat jako umělkyni, ale může pouze ukázat, že je hezká. Carlos Osuna Kristu jako Prusův syn dlouho tenorálně obtěžuje (na divadelním trůnu ve druhém dějství, což nepůsobí právě přesvědčivě), aby s vlajícím praporem přeběhl k Emilii a ve třetím jednání, protože spáchá sebevraždu, se už neobjevil.

Humorná role je starý Emiliin ctitel v její dřívější inkarnaci jako cikánky – výtečného Heinze Zednika za to v posledním dějství odtáhnou dva zřízenci blázince. V advokátní kanceláři kralují velkým hlasovým objemem Wolfgang Bankl a nervní faktotum Thomas Ebenstein, který ale nepostrádá eleganci. V druhém dějství se objeví Marcus Pelz jako strojník a Aura Twarowska jako uklízečka a ve třetím Ilseyar Khayrullova jako komorná.

Je velmi nespravedlivé, že Franz Welser-Möst, který Janáčkův cyklus inicioval, nebyl k nastudování díla povolán zpět. Státní opera však rozhodně získala v Jakubu Hrůšovi důstojného interpreta, cítíme jeho láskyplný vztah k hudbě, který se i při zdánlivém parlandu zpěváků stále žene vpřed ke skvělým vrcholům (zejména ve finále, což také prospívá následujícímu aplausu).

Jásot, jásot a jásot, a i když si některý jedinec nedokázal odpustit zabučení na adresu Petera Steina, byla to v poměru k očividně nadšenému hledišti jen zanedbatelná maličkost. Je otázka, zda rarita jako tato, a zejména bez toho podstatného, totiž hvězdného obsazení, najde své publikum. Ani při premiéře nebyla všechna místa v parteru obsazena. Ale ono už se roznese, že se vyplatí to vidět.

(Der Neue Merker – 14. 12. 2015 – Renate Wagner)

***

Věc Makropulos – Vídeňská státní opera
Existují dvě věci, které člověka vždycky zajímaly: Jestli je možné vyrobit zlato a jestli se dá vyvinout prostředek umožňující věčný život. Ani jedno se dosud nepodařilo. Je-li to požehnání, nebo prokletí, si musí každý rozhodnout sám. Jenže právě proto, že tato touha je nesplnitelná, stávala se opakovaně tématem různé literatury i filmu. Prodloužení života ženy – zde se jmenuje Emilia Marty – s pomocí elixíru je námětem komedie Karla Čapka, která se stala předlohou opery Leoše Janáčka, k níž si sám upravil libreto. V ději se jedná o přes sto let trvající spor o dědictví, vedený jakousi advokátní kanceláří už ve čtvrté generaci. Do oné kanceláře vstoupí ta tajuplná, atraktivní a nepřístupná žena, která zná neuvěřitelně mnoho detailů z minulosti a některým zúčastněným také ženy z minulosti připomíná. V závěru se prozradí, že je díky elixíru, který vyrobil její otec, stará tři sta třicet sedm let a během té doby přijala řadu identit, jejichž společným znakem jsou iniciály E. M. Narozená roku 1585 jako Elina Makropulos nosila během času různá jména, mezi nimi Ellian MacGregor nebo Eugenia Montez, a nyní tedy Emilia Marty. Její zájem na dědictví patří výlučně receptu na elixír, neboť hrozí, že se její život blíží ke konci. Nakonec však zjistí, že dlouhý život vlastně nepřináší očekávané naplnění, a rozhodne se zemřít, když nyní ví, že „smrt je na životě to nejlepší“. A s vědomím, že šťastný je ten, kdo může zemřít, také umírá.

Tato předposlední Janáčkova opera – následovala ještě Z mrtvého domu – je podle mého mínění vedle Její pastorkyně jeho nejsilnější dílo, také proto, že je z dramatické stránky neobyčejně hutná, vlastní děj je soustředěn do osmačtyřiceti hodin. Také hudebně se jedná o velice zajímavé dílo, i proto, že souvislost mezi libretem a partiturou je spíš volná, to znamená, že hudba průběh děje nepodporuje ani ho nijak zvlášť nekomentuje. Zpěvákům tak také do značné míry schází opora. Lyrické pasáže jsou často narušovány náhlým vpádem žesťů nebo bicích. Režisér Peter Stein v rozhovoru označil dílo spíš jako činohru s hudbou než operu.

Ve Vídni se toto dílo dosud prakticky přehlíželo, v budově na Okružní třídě se nehrálo ještě nikdy, pouze v letech 1967 a 1979 se uskutečnila hostování brněnské opery ve Volksoper, která konečně roku 1993 realizovala vlastní produkci v režii Christine Mielitz s Anjou Siljou jako Emilií Marty.

Osou a stěžejním bodem inscenace Vídeňské státní opery je režie Petera Steina, jistě jednoho z nejvýznamnějších režisérů posledního půlstoletí, přičemž k opeře se dostal poměrně pozdě. Jako vždy při své režijní práci, i tentokrát se drží libreta, to znamená, že děj vypráví tak, jak ho libretista a skladatel – zde v personální unii – vytvořili, a nepokouší se ho nově vymýšlet. Pochopitelně se dílo hraje v době určené libretem, tedy ve dvacátých letech minulého století, a vzdává se i veškerých dnes běžných doplňků a zvyklostí. Navíc pracuje jako vždy s velice jemně vypracovanou a detailní režií osob. Také scéna Ferdinanda Wögerbauera odpovídá přirozeně údajům v libretu, takže nejprve je to místnost staré a důstojné advokátní kanceláře až ke stropu vyplněné regály s akty. V některých starších vídeňských právnických kancelářích ještě takové prostory existují i dnes, ne ovšem jako pracovny, nýbrž jako přijímací místnosti pro klienty. Ve druhém dějství jsme na jevišti operního divadla, pozadí tvoří hlediště Státní opery před jejím vybombardováním. Ve třetím dějství pak v apartmá moderního hotelu ze dvacátých let ve stylu art deco. Hezké kostýmy (Annamaria Heinreich) pochopitelně rovněž odpovídají době, v níž se děj odehrává.

Také hudebně stál večer pod šťastnou hvězdou, za což je třeba v prvé řadě poděkovat mladému českému dirigentu Jakubu Hrůšovi. Dílo s naším orchestrem, který se zas jednou projevil ze své nejlepší stránky, výtečně nastudoval a provedl neobyčejně napínavě a působivě. Jeho výkon také publikum náležitě ocenilo už po přestávce.

O pěveckém obsazení lze říci, že nabídlo vyrovnané výkony. V centru stála pochopitelně Laura Aikin v ústřední roli Emilie Marty. Musím přiznat, že v prvních dvou dějstvích se mi příliš nelíbila. Hlasově byla sice uspokojivá, ale herecky zůstala matná. Nedokázala zprostředkovat ani tajuplnou auru této ženy, ani nebylo proč uvěřit, že za ní muži šílí. Zcela jinak pak ve třetím jednání. Zde se najednou od všednosti oprostila a svou velkou scénu proměnila v zážitek. Také hlasově výkon vystupňovala, i když popravdě řečeno šla na hranici svých možností. Výšky jsou bezvadné, schází jí však základ střední polohy a všechno visí poněkud ve vzduchu. Ľudovít Ludha, který zaskočil teprve před generálkou za původně ohlášeného Rainera Trosta, byl jako Albert Gregor věrohodný a snažil se krásně frázovat. Hlas je bohužel ve výškách trochu úzký. Markus Marquardt zpíval Jaroslava Pruse sice krásným hlasem, charakteru role však zůstal poměrně hodně dlužen. Margarita Gritskova propůjčila Kristě krásný mezzosoprán a také herecky byla dobře při věci. Wolfgang Bankl předvedl, co do charakterizace postavy i pěveckého výkonu, velmi uspokojivě dr. Kolenatého, Thomas Ebenstein výrazně zpívajícího Vítka a Carlos Osuna slušně Janka Pruse. Nesmíme samozřejmě zapomenout na Heinze Zednika a jeho báječně skurilní studii duševně nepříčetného Hauka-Šendorfa.

V publiku přeskočila jiskra pořádně teprve ve třetím dějství, následovaly však velké ovace pro zpěváky, zejména pro Lauru Aikin a dirigenta. Největší aplaus ale sklidil – a to je dnes v opeře vzácnost – tým Petera Steina, a zcela právem, neboť jsme ve Vídni mohli zažít jednu z nejpřesvědčivějších režií posledních let. Proč jeden jediný vytrvalý hlas doprovázel děkování každého zúčastněného bučením, nechápeme.

(Der Neue Merker – 14. 12. 2015 – Heinrich Schramm-Schiessl)

***

Bezpečí průměru
Zásluha této inscenace se omezuje na fakt, že se opera Leoše Janáčka Věc Makropulos přece jen po osmdesáti devíti letech od světové premiéry dostala na jeviště Vídeňské státní opery. Jásot publika ovšem patřil v první řadě bezpečně schovanému průměru.

Opěvované zpěvačce Emilii Marty je tři sta let a ráda by si o stejný počet let život ještě jednou prodloužila. Musí se jen zmocnit receptu, který sestavil v šestnáctém století její otec pro císaře Rudolfa II. a na dceři ho vyzkoušel. Jmenuje se vlastně Elina Makropulos a prožívá jeden lidský věk za druhým v řadě identit, sama smrtící, nestárnoucí kráska, jako by Wedekindova a Bergova Lulu vstoupila mezi nesmrtelné. Za Věc Makropulos je zodpovědný neméně geniální tým: Karel Čapek, vedle Jaroslava Haška nejvýznamnější český spisovatel, napsal divadelní hru na hranici surreálna z rodu Kafky a „Golema“. Český národní skladatel Janáček ji zhudebnil, jako komplikovanou hudební stavbu na začátku, aby závěrečné Emiliino vykoupení vyšlo o to extatičtěji.

Je mnoho děl, která může velký Peter Stein inscenovat na vysoké úrovni. Každou Shakespearovu královskou tragédii, s hudbou nebo bez ní, tento neústupný tradicionalista výtečně pozvedne. Věc Makropulos je ale, tak jako Kouzelná flétna nebo Parsifal, dílo, které se nedá inscenovat jen tak. Zde se musí vytvořit protiklad racionálního a iracionálního světa, a především s hlavní představitelkou, která dokáže v celém prostoru zaujmout.

Ani jedno se ve Státní opeře nekoná. Stein ilustruje libreto podle svědomitě vypracovaných režijních pokynů, Ferdinand Wögerbauer vybudoval scénu podle jeho požadavků. A znamenitě zpívající a zajímavě hrající Lauře Aikin schází k umělecké figuře přece jen několik centimetrů.

Debutant Jakub Hrůša věc nepozvedne. Choulostivý první díl diriguje strašně paušálně a nechává filharmoniky zvukově krásně a masivně vyhrávat. Ale výsledek ani nejde jedním uchem dovnitř a druhým ven, jen to kolem nich přeletí. Teprve ve finále se orchestr vzepne k jedinečné zvukové nádheře.

Na pováženou je pěvecký průměr, s jakým se první scéna pro premiéru spokojila. Ludivit Luha [!], Thomas Ebenstein, Margarita Gritskova a Markus Marquardt – nedá se o nich říct nic dobrého ani špatného, což nemá být chápáno jako kompliment. Všechny převyšuje Wolfgang Bankl a velký Heinz Zednik, který nasadí krátkým nezapomenutelným výstupem dimenzi absurdna a stane se trumfem večera. Což ovšem určitě není ve smyslu autorů a raději potlačme vzpomínku na úroveň salcburské inscenace z roku 2011 (Esa-Pekka Salonen, Christoph Marthaler a Angela Denoke).

(www.news.at – 14. 12. 2015 – Heinz Sichrovsky)

Leoš Janáček:
Věc Makropulos
Dirigent: Jakub Hrůša
Režie: Peter Stein
Scéna: Ferdinand Wögerbauer
Kostýmy: Annamaria Heinreich
Světla: Joachim Barth
Masky: Cecile Kretschmar
Orchestr a sbor Wiener Staatsoper
Premiéra 13. prosince 2015 Wiener Staatsoper Vídeň

Emilia Marty – Laura Aikin
Albert Gregor – Ľudovít Ludha
Krista – Margarita Gritskova
Jaroslav Prus – Markus Marquardt
Janek Prus – Carlos Osuna
Dr. Kolenatý – Wolfgang Bankl
Hauk-Šendorf – Heinz Zednik
Vítek – Thomas Ebenstein
Strojník – Marcus Pelz
Poklízečka – Aura Twarowska
Komorná – Ilseyar Khayrullova

www.wiener-staatsoper.at

Připravila a přeložila Vlasta Reittererová