Nová premiéra Baletu ND: Skvělá trefa i zklamání

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Pod zkratkou bpm se skrývá sousloví „beats per minute“, údery za minutu. Mohou symbolizovat tempo a rytmus hudby, neúprosné odpočítávání metronomu, nebo také srdeční tep, který se zrychluje či zpomaluje nejen v tanci. Nový triptych na repertoáru Baletu Národního divadla je různorodou kolekcí choreografií izraelských tvůrců Eyala Dadona, Sharon Eyal a Gai Behara, mezi nimiž svou první divadelní premiéru představil zástupce české taneční scény Yemi A.D.


Balet ND, bpm – ARTZA (foto Sergei Gherciu)

Izraelský choreograf Eyal Dadon a Tamar Barlev vytvořili autorskou choreografii ARTZA. Tanečníkům Baletu ND není izraelský tanec naštěstí neznámý, mnozí už se setkali s dílem Ohada Naharina a Emanuela Gata. Choreografie předkládá pohybovou živelnost a expresi, kterou okruh izraelských umělců sdílí. Můžeme ji vidět ve specifickém tělesném napětí a rychlé reakce-schopnosti, živočišnosti. Tančící tělo je jako pružina kdykoli připravená vymrštit se. Něčí rukopis je výraznější, něčí méně, ale kvalitu tohoto druhu vyžadují prakticky všichni choreografové z regionu. A soubor Baletu ND je schopen tyto kvality v sobě objevovat a dokazovat svou všestrannost.

Jádrem choreografie je ono slovo artza, jakýsi příkaz a zatažení za brzdu, kterým člověk ovládá své vnitřní pudy, vztek nebo příliš vroucí energii, červené tlačítko civilizační nutnosti a řadicí páka sebeovládání. Tanečníci formují proudy energie v nitru člověka, které se střetávají a narážejí na zhmotněnou postavu vnitřního „démona“, divoké zvíře v nás. Umírněná a poslušná část této mnoho-osobnosti je oděna do tmavých obleků, a ti, kteří zastupují nespoutanost a snahu vymanit se, jsou oblečeni do pestrých kostýmů připomínajících peří či srst exotické fauny. Téma samotné patří k oblíbeným: manipulace, ovládání a sebeovládání, vnitřní rozpor mezi divokostí a uměřeností, v tomto případě jsou to antagonické síly dvou skupin, v nichž ti, kteří zastupují divokou pudovost, dostávají násobně větší prostor i po stránce tance samotného. Plasticitou těla vynikají například Kristina Kornová, Mathias Deneux, Kristýna Němečková, Matěj Šust a další… Hudební podkres tvoří populární písně z regionu, jež znějí exoticky a nádechem dobrodružství, jsou kompilovány, aby se dynamika prostřídala.

Balet ND, bpm – ARTZA (foto Sergei Gherciu)

Pokud jde o choreografii jako celek, je vystavěna jako kus s jasným dramaturgickým obloukem, ale v některých aspektech naráží na schéma, na čitelnost až příliš předjímající a doslovnost, v níž se pak nemůže uplatnit metafora – sémioticky řečeno místo symbolů předkládá ikonické prvky, což je v divadle zbytečné. Klec, řetězy nebo bič v rukou sólisty – k čemu, když máme k dispozici nepřeberné výrazivo samotného tančícího těla, které umožňuje ponechat konkrétní objekty v náznaku a dotvořit význam pohybem? Není třeba velkého efektu. Nepříliš prostoru pro fantazii ponechává i téměř infantilní maska, která v prvním obsazení ukrývala Marka Svobodníka. Ten si sice užívá i oko kamery v reálném čase a jeho zjev je přízračně slizký, ale je to výjev, který právě zbytečně sklouzává k jiným konotacím, než je zobrazení moci, sebe/ovládání a manipulace… Navíc ve chvíli, kdy projekce přebíjí jevištní akci a strhává na sebe pozornost, nejde o komplementaritu a umocnění zážitku, jak tomu je v multimediálním divadle, ale o tříštění elementů, což se právě zde stalo, ač neúmyslně. Záběry na tanečníky ve skupině už tolik celkový obraz nenarušují a vytvářejí skutečně představu jakýchsi přihlížejících kontrolorů, kteří svými pohledy utužují vládu nad ostatními subjekty.

Balet ND, bpm – ARTZA (foto Sergei Gherciu)

Opus je v podstatě vystavěn poměrně konvenčně, což není chybou, jen jsme možná ve větším očekávání experimentu a rozvolnění formy, neboť jsme zvyklí, že choreografie izraelské provenience bourají zažitá klišé s větší prudkostí a intenzivnější divokostí. Nicméně v rámci repertoáru ND a na půdě historické budovy je tento přístup funkční a jistě není nutné vyvolávat tu a priori kontroverze. Člověku jen tanou na mysli některé práce Batshevy nebo Kibbutzu (jím Eyal Dadon též prošel), které jsme viděli třeba na Tanci Praha nebo na různých streamovacích platformách v době covidu, ale tím možná jen sám sebe usvědčuje ze stereotypního uvažování, v němž si choreografy této provenience zbytečně „zaškatulkoval“ jako ty, kteří jdou „na krev“ vždy a za všech okolností. Jen kdyby se opravdu potlačily některé popisné prvky, především ona vlčí maska, která rozbíjí kouzlo divadelní metafory…

Balet ND, bpm – Bill (foto Sergei Gherciu)

Vrcholem programu je choreografie Bill, kterou vytvořila Sharon Eyal a Gai Behar. Je skvělým dramaturgickým počinem, že máme konečně jedno z jejích děl na trvalém repertoáru. Účinkuje v ní dvacet tanečníků napříč souborem – na první pohled nepřehlédnutelní jsou například Nikola Márová, Alina Nanu, Kristina Kornová, Matěj Šust, a to přesto, že choreografie i celkový vizuál (spolutvůrci vytvořili i kostýmy) tanečníky unifikuje. Bílé trikoty, bílé tváře i nabílené vlasy vytvářejí z tanečníků skupinu nadlidských androidů, s téměř dokonale synchronizovanými pohyby, jež se řídí výraznou hudbou, která je rytmická a využívá přechodů v duchu minimalismu.

I samotná choreografie využívá ve své kompozici tento princip, tvar se mění prostřednictvím drobných odchylek, které jsou někdy stěží postřehnutelné, ale díky nim je choreografie plynulá i bez přestání proměnlivá zároveň. Kdybychom hledali další příklady takové pohybové kompozice, byli by to například Kyliánovi Falling Angels. Soustředění a dokonalost v neustálém kontinuálním rozbíjení struktury. Tato choreografie však vedle rytmu a proměnlivosti pohybové partitury také zdůrazňuje všechny plastické úhly, jež je lidské tělo schopno zaujmout a jež téměř vzdorují anatomickým možnostem. 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments