O historicky poučené interpretaci, ale i duchovním rozměru hraní s Vojtěchem Spurným

Cembalista a dirigent Vojtěch Spurný je osobností se širokým uměleckým záběrem, studoval řadu hudebních oborů u nás i v zahraničí. Jeho koncertní činnost je rozsáhlá – vedle dirigování a hry na cembalo lze zmínit například provedení Hábových skladeb na čtvrttónový klavír, je rovněž vyhledávaným korepetitorem, dlouhodobě spolupracuje například s Dagmar Peckovou. Často provádí díla z osmnáctého století v novodobých premiérách, s čímž souvisí i jeho zájem o historicky poučenou interpretaci.
Jaké je podle vás postavení tak zvané historicky poučené interpretace v naší společnosti? Je koncertů zaměřených na starou hudbu málo, nebo hodně?

Domnívám se, že historicky poučená interpretace se konečně i u nás stala pevnou součástí hudební scény. Máme v současné době řadu vynikajících souborů – například Collegium 1704 patří k evropské špičce – a výrazných osobností. Existuje značné množství festivalů, které se na tak zvanou starou hudbu systematicky zaměřují nebo při nichž je stará hudba pevnou součástí dramaturgického plánu. Historicky poučená interpretace našla své místo i na operní scéně Národního divadla a kvalita českých hudebníků hrajících na dobové nástroje může směle soutěžit s kvalitou jejich zahraničních kolegů, což se projevuje mimo jiné i v tom, že čeští hudebníci jsou pravidelnými účastníky zahraničních festivalových a operních projektů a podílejí se na nahrávkách zahraničních souborů. Vcelku se dá říci, že od roku 1998, kdy uvedla plzeňská opera jako první kamenný operní dům u nás Purcellovu operu Dido and Aeneas v původním jazyce a s původními nástroji, se situace změnila přímo radikálně. V poslední době lze dokonce zaznamenat i jistý posun v oblasti hudebního školství, na Pražské konzervatoři zahájil svoji činnost barokní orchestr a začalo se vyučovat cembalo jako hlavní obor, studenti mají i možnost seznámit se s dalšími barokními nástroji. Přesto je zatím pro českého zájemce o historicky poučenou interpretaci stále nejjistější cestou jít tento obor studovat do ciziny, a je výrazem typicky českého konzervativismu nebo přímo úmyslného brzdění hudebního vývoje, že například na půdě pražské AMU oddělení pro historicky poučenou interpretaci stále chybí!

Jaká je podle vás kvalita souborů, které se věnují staré hudbě? Dá se u nás sledovat určitý vývoj interpretace, řekněme v posledních dvou dekádách?

Rozhodně! Stále stoupá kvalita souborů, které se této hudbě věnují. Je to jednak systematičtějším školením, jednak větším výběrem hudebníků, protože hra na barokní nástroje není dnes nějakou exotickou záležitostí, ale seriózní uměleckou disciplínou. Tento trend však můžeme pozorovat i u zahraničních hudebníků, byť samozřejmě s jistým náskokem. Stačí si porovnat některé starší, dnes již klasické nahrávky i renomovaných souborů a dirigentů, aby se vám ozřejmilo, jak velký skok kupředu tento interpretační styl prodělal. Nemám teď na mysli bezpečné zvládnutí nástrojů – například cinků – nebo dokonalou techniku zpěváků, zejména kontratenorů, ale i celkový posun v pojetí a interpretaci některých zásadních děl, jako jsou velká kantátová díla Bachova, opery Händelovy, orchestrální dílo Zelenkovo a podobně. Osobně bych řekl, že přístup k interpretaci tak zvané „staré“ hudby je v posledních letech liberálnější, velkorysejší, aniž by se ztratil ze zřetele aspekt historické nebo filologické věrnosti. Barokní hudebníci přestali být „hudebními teroristy“, jejich práce je respektována a oceňována a inspirují se jí i příslušníci „klasického“ hudebního tábora. Jen úplný zaslepenec by dnes mohl tvrdit něco tak absurdního, že hrou na barokní housle se zabývá ten, komu nejde hra na housle klasické – což je názor, který jsem za svých studií slýchal poměrně často!

Váš umělecký záběr je velmi široký – vystudoval jste obory flétna, klavír, dirigování, operní režie, cembalo a provozovací praxe staré hudby. Je snad přece jen ještě nějaká hudební oblast, které byste se rád věnoval?

Musím se přiznat, že jsem nikdy moc neplánoval a svoji kariéru už vůbec ne. Spíš jsem typ, který rád improvizuje a neváhá odbočit ze stanovené cesty. Občas jsem s tím měl trochu potíže už během studií, zejména v Čechách. Snažím se sledovat všechny hudební podněty, které mi život přináší, je logické, že během let něco ustupuje do pozadí, něco naopak nabývá na důležitosti. V poslední době se nejvíce věnuji dirigování a hře na cembalo a klavír, a to nejen v historickém, ale i v novějším repertoáru. Také mi dost času zabírá pedagogická činnost na AMU a na konzervatoři. Mám samozřejmě nějaké sny, o jejichž splnění bych se rád pokusil – například bych se zase po delší době rád vrátil k opeře, a to nejen jako dirigent, ale i jako režisér, i když vím, že v rámci jedné produkce to je nejspíš nesplnitelný sen. Stejně rád bych se konečně naučil pořádně hrát jazz, který mám moc rád – a i to se mi asi nikdy nesplní. Na druhou stranu mám rád smělé výzvy, takže třeba se té opery ještě dočkám…První srpnovou sobotu vystoupíte spolu se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou na festivalu Hudební léto Kuks. Jsou pro vás koncerty duchovní hudby v chrámových prostorách něčím výjimečným? Jaký máte vůbec vztah k duchovní hudbě?

Snažím se samozřejmě, aby každá interpretace hudby, kterou hraji, měla nějaký duchovní rozměr. Je to koneckonců její hlavní cíl a poslání a mluvila o tom řada mnohem povolanějších lidí, včetně Johanna Sebastiana Bacha. Chrámová prostora, ať už se jedná o kterýkoli kostel, má samozřejmě své kouzlo a svoji atmosféru, které znějící hudbě pomáhají – a teď nemám na mysli jen akustiku nebo výtvarnou či architektonickou stránku, ale něco, co bych nazval duchovní energií. Hrajete-li v prostoru, který slouží svému duchovnímu účelu, a jste-li jen trochu citlivý, musí se to projevit – koneckonců, chrám je místem modlitby a usebrání a provádění hudby by mělo být totéž – o tom už ostatně mluvili jiní a povolanější přede mnou. Zažil jsem mnoho inspirativních koncertů v chrámových prostorách, například písňový recitál s Dagmar Peckovou v přeplněném kostele v Broumově nebo provedení Vaňhalova Stabat Mater v kostele v Litomyšli. Vždy se účinek prostoru projevil pozitivně nejen na momentální inspiraci mé, ale i přítomných posluchačů. U duchovní hudby na liturgické i neliturgické texty máte navíc tu výhodu, že text, jakkoli starý, vzdálený či archaický, může tuto inspiraci velice zvýšit, stačí se jen uvolnit a otevřít…

Na pražské AMU působíte pedagogicky na cembalovém oddělení. K čemu vedete své studenty?

Rafael Kubelík kdysi odpověděl na otázku, jaká že je ta nejdůležitější vlastnost dobrého dirigenta, jedním slovem: poctivost! Snažím se tedy i své studenty vést k poctivosti vůči sobě, vůči mně, vůči zadanému tématu, skladbě, autorovi. Mám štěstí na talentované a seriózní studenty, což není zase taková výjimka, protože v současné době, která vyznává rychlý úspěch a snadno dosažitelné hodnoty, jde studovat cembalo opravdu jen úzký kruh nadšenců, kteří tento nástroj opravdu milují. Navíc se rád přiznám, že práce se studenty mě nutí k sebereflexi a jsem jim tedy vděčný za to, co vše se od nich mohu naučit sám!

Na čem momentálně pracujete? Jaké projekty vás v nejbližší době čekají?

Nerad hovořím o chystaných projektech, ne snad z pověrčivosti, jako spíš proto, že nerad hovořím o nehotových věcech. Spíš vám řeknu, že se v příští sezoně velice těším na další reprízy Molièrovy komedie ve Stavovském divadle, do níž jsem „namočen“, dále na spolupráci s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín a Jihočeskou komorní filharmonií České Budějovice, ale také například na abonentní koncert s Talichovou komorní filharmonií, což jsou všechno orchestry, se kterými se mi skvěle spolupracuje, neboť tam mám řadu kamarádů a přátel! Dále chystám například cembalový recitál s hudbou rodu Bachů pro koncertní cyklus FOK a se Symfonickým orchestrem FOK řadu edukativních koncertů pro mládež.

Stíhá se Vojtěch Spurný věnovat i něčemu jinému než hudbě?

Tak to bohužel nestíhám, jsem v tomhle směru strašlivě jednostranně zaměřený člověk – nesportuji, nemám žádné koníčky a nežiji nijak příliš společensky. Rád ovšem čtu, sleduji filmy a cestuji, pokud mi to čas dovolí… Občas odpočívám od provozování hudby tím, že ji píšu – ovšem nepovažuji se za skladatele a komponování je pro mě spíš druh relaxace a oddechové činnosti!

Díky za rozhovor!

Vizitka:
Vojtěch Spurný (1964) patří k nejvýznamnějším českým umělcům své generace. Studoval na pražské konzervatoři (flétna, klavír), AMU (operní režie, dirigování, cembalo) a na Vysoké škole v Utrechtu (cembalo a provozovací praxe staré hudby). K jeho učitelům patřili mj. i Helmut Rilling, Johann Sonnleitner a Kenneth Gilbert. Již od studií patří k zapáleným obhájcům tzv. historicky poučené interpretace, vede vlastní soubor dobových nástrojů Musica Salutaris.

Renesanční šíře jeho talentu mu umožňuje obsáhnout řadu hudebních stylů a žánrů. Jako operní dirigent opakovaně hostoval v opeře v Götteborgu, ve Státní opeře Praha (šéf opery v sezóně 2002-2003). Spolupracuje s řadou českých orchestrů – Pražská komorní filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, Jihočeská komorní filharmonie, Česká komorní filharmonie. Dlouhodobě vystupuje s Dagmar Peckovou.

Velmi intenzivně se věnuje koncertní činnosti jako specialista na historické klávesové nástroje – cembalo, kladívkový klavír, ale i čtvrttónový klavír A. Háby.

Pedagogicky působí na pražské AMU.

(Zdroj: www.ensemble18.com)

Foto Ladislav Formánek, archiv