Od samomluvy k chóru aneb Písniček se držte!

Titul knihy jsou slova eseje Františka Halase Písničky se držte! Básník nabádá k pozornosti vůči „malování hrdlem“ – „Písniček se držte, pro slávu ducha slova, pro slávu ducha zpěvu pro slávu ducha tance.“ Této poetice a těmto entitám se antologie věnuje informačně i konfrontačně rozmanitými studiemi od počátku 19. století až po dnešek, tvoří třináct kapitol:

Pravidla národního krasocitu (Studie povahopisné), Ze vzteku i z humoru (Dělení tematické a krajové), A já to tak smetu dohromady všecko (Jedna píseň za druhou), Éva-la-úva-la-úva-la-úva-úh! (Popěvky a halekání pasáků a ženců), Aby měl kozel lepší hlas (Dudáci, venkovské muziky a toulaví písničkáři), Ach to bele hode! (Slavnosti a hry), Ve sprosté a nízké vznešenosti své (Harfenisté, kolovrátkáři, jarmareční zpěváci a jiné figury), My sme ta stará pára, nás zná už celá Praha (Písně pražských kvítek a dětí periferie), Mezinárodní poběhlice (Export, import, cizí vlivy), Rty se chvěly, oči vlhly (Díla vpravdě národní), Důvěra lidská dala mi klíč zlatý (Sběratelé písní a jejich zpěváci), Skleníkově pěstovaná bledule (Vzdalování a návraty lidové písně), Krasavice v nemožných toaletách (Písničky, které neozábly). Poetické názvy korespondují s bohatstvím jazyka myslitelů i slovní originalitou písní. Jsou to řazení rádoby tématická, a rádoby není pejorativum, spíše vyjádření pozoruhodné šíře námětu, který nesleduje badatelsky striktní výběr, nýbrž dává pestrou nabídku společensky historických témat a poznatků. Je to antologie literární, neluštíme notové záznamy, listujeme a čteme podle tematických okruhů a poučíme se roztodivně, třeba často opěvované svítání funguje v našich lidových písních už od 16. století, klíče od bílého dne mají i konotace alegorické, jak ukazuje Čeněk Zíbrt. Karel Weis prozradí, že „Na housličky hrála“ není o houslistce, ale dívce svedené a poukazuje na sociální kritiku padlých dívek a svůdců. Samozřejmě vévodí láska, milostnou písňovou poezii, „chorál lidové energie, která nikdy nezklame“ obdivuje nejen František Halas a dokumentují mnohé studie, hlavně vlastivědného badatele Jaroslava Mančala a jazyková sonda etnografy Zdeňky Horálkové.

Dozvíme se mnoho o chodu společnosti, o zvyklostech. Morality jdou ruku v ruce s historickými a společenskými povinnostmi, tak odhaluje Otčenáš selskej, zabydlený ve folklóru už někdy od doby Karla VI. Písně o robotě z časů poroby nejlépe demonstruje Ferdinand Schulze, novinář a politik, Zíbrt dokládá „Jak si lid československý představoval život v Americe“, písně o blahobytu a sny o zemi čarovné navazují na dávnou tradici vábniček do zemí zaslíbených, tradovaných od 16. století.

Humor v písních ukazuje třeba Jan Neruda, osm vtipných fejetonů jej profiluje jako novináře znalce, který podnikl i báječnou sondou do českých tanců od ambitu, baboráka až po žida. Co stránka, to pozoruhodná připomínka realit, mnohdy patřících i do našeho života; předkové opěvovali brambory „Píseň nová o zemských jablkách“ byla vytištěná už roku 1760, jiná je O kafe mlsání, o švestkových knedlících, o módě, krinolínách, o platidlech, o pašování tabáku…

Silně poučný a přitažlivý je blok vzpomínek na dudáky – Aby měl kozel lepší hlas: Václav Beneš Třebízský sleduje smrt dudáka z Podbrdí, chodského Hančla vzpomíná Jan František Hruška, znalec a filolog, mihne se pověstný Jakub Havel ze Sedlic vzpomínkami dudáka Bohumila Krause, peripetie dudáků, houslistů a zpěváků zpracoval folklorista Čeněk Holas roku 1929. A vkrádá se, takřka po stu letech, otázka – jejich rody ještě existují?

Sondáž pasáckých halekaček jde napříč republikou, charakteristika etnik a nářečí, nejen Hané či Šumavy, nejen kratochvílné historie měst a míst, jak sledoval etnograf Primus Svoboda, poznáme škádlivky moravského Podluží a další.

Pro dnešek a návrat zábavy jsou inspirativní písničky a zvyky kolednické – Ach to bele hode! Jindřich Šimon Baar připomíná fanfrnoch a novoroční a Tříkrálové koledování, vynášení smrtky, zpívání o svaté Dorotě zas Ludvík Kuba i Jan Karel Hraše, hry o svaté Cecilii zasvěceně komentuje Čeněk Zíbrt, patronka muzikantů se slavila odedávna po domech i v hospodském tancování. Božena Němcová připomíná písně a zvyky svatební, Jakub Arbes masopustní hry také vyprávěním o pražské zábavě písní U kanonu stál…

Mnohé fejetony patří originálnímu kouzlu flašinetářů, kolovrátkářů a harfeníků, potomkům středověkých truvérů.  S gustem je sleduje Karel Čapek, Ignát Hermann, V. B. Třebízský či Egon Ervín Kisch. Jana Nerudu zaujal pražský flašinetář a vydavatel kramářských písniček František Hais, ba víc, dočteme se i doznání samotného Haise, jak mu zpívání a věhlasé písničky přičarovaly nevěstu.

Praha je mnohastranným středem zájmu, studie písní splétají i místopisnou historii – Eduard Bass nás vede k zaniklé hospodě U Hrubého muže v Dlouhé třídě, Karel Hašler na Smíchov ke kostelu filipojakubskému, Ignát Hermann oživuje strašidlo U Turků v Podskalí. Apelace Karla Čapka na vědecké zpracování písní lidu pražského, jeho náhled na pražské „odrhovačky“ je konfrontována s hutnými studiemi E. Basse, kompletní obraz je pestře impozantní, Bass z písní odhaluje etymologický zrod slova fór. Melodickou promiskuitu napříč žánry a světadíly sleduje nanejvýš poučeně skladatel K. B. Jirák, dovede vysvětlit i hlaholící Andulko šafářova albánskou vojenskou muzikou na římském Kvirinálu, Josef Konvička poukazuje na melodie Verdiho, Donizettiho či Offenbacha v našich písních, Bedřich Václavek na odkaz Goethova Werthera v kramářské – Těš se, stíne, máčej slze… Stopy promiskuity impulsů, melodií, námětů dávají čtení nanejvýš zábavné.

Sympatická nostalgie čiší z portrétů F. L. Čelakovského, Františka Sušila, defilé osobností má velmi intimní ráz, Leoš Janáček vzdává hold Františku Bartošovi. Obdivem nešetří ani ti, kdo vzpomínají zpěváky, legendy – Jindřich Uher horňáckého Františka Buláně, jiný ševce Tomáše Boudu z Lomnice, etnograf Jaromír Gelnar Zuzanu Martykovou z Těšínska, Fanoš Hřebačka-Mikulecký je pojem známý do dneška.

Samostatnou kapitolu dává anketa Lidových novin roku 1940: Vaše nejmilejší písnička. Odpovídá široká škála respondentů, skladatelé, sběratelé, lékaři, spisovatelé, malíři, třeba paní Marie Baťová uvádí i nejmilejší písničku manžela Tomáše: Neumrem na slámě, umrem na poli…

Kniha oživuje stopy dějepisné, stopy emoční, dává poznatky, ke kterým bychom se běžně nepropracovali. Díky za vzdělanecký servis a ponaučení. Sto sedmdesát jedna článků je z pera sto šesti autorů, včetně Jana Skácela, Fráni Šrámka, Jana Evangelisty Purkyně, Popelky Biliánové, Karoliny Světlé, Jiřího Suchého, Bohuslava Martinů i třeba Vladimíra Merty, Jaroslava Hutky. Každý z autorů má stručný medailon. Edičně kvalitní servis včetně odkazů pramenných by místy snesl etymilogický výklad nářečních slov, i když je to požadavek patrně nad rámec poslání této záslužné knihy.

Michal Bystrov (*1979) novinář, písničkář, z angličtiny přeložil mnohé hudební biografie, o Bobu Dylanovi, Encyklopedii Beatles, Příběh Led Zeppelin atp., básník, autor knihy pro děti Nech ten mech (nejkrásnější kniha roku 2014).