Ondřej Macek: Barokní hudba mě fascinuje svou dramatičností

Základem je světový unikát – zcela funkční zámecké barokní divadlo. K tomu se v objektu zvaném „Kláštery“ podařilo zbudovat Centrum barokní kultury, které zahrnuje kancelář, knihovnu, zkušebnu pro soubor Hof-Musici, dostatek prostor na uskladnění not a kostýmů. Dlouholetá spolupráce s Nadací barokního divadla zámku Český Krumlov souboru zajišťuje přístup do tohoto světového unikátu, kdykoliv je to potřeba. Jak mi Ondřej Macek, vedoucí souboru Hof-Musici, osvětlil při našem rozhovoru, jen barokní opera zahraná v kulisách barokního divadla a podle striktních pravidel sepsaných v dobových traktátech dává úplný smysl, hru s perspektivou na jiných místech se vám tak dokonale nepodaří uhrát. Takováto plně funkční původní barokní divadla jsou na světě pouze dvě, to „naše“ v Českém Krumlově, a to druhé ve švédském Drottigholmu.

Ondřej Macek chystá se svým souborem 17. a 18. září 2021 v Českém Krumlově v rámci Festivalu barokních umění další novodobou světovou premiéru barokní serenaty – tentokrát to bude titul Antonia Draghiho „Gli Oblighi dell´Universo“ (Závazky Všehomíra). Během představení Ondřej Macek řídí soubor Hof-Musici jak se sluší a patří od svého milovaného cembala. Jeho největším potěšením je bádat a hledat ve starých archiváliích „staronové“ skvosty. Kdyby chytil zlatou rybku, nepřál by si, aby se všechny ty nemovitosti, o kterých byla výše řeč, staly jeho majetkem. Největším jeho přáním totiž je, jak mi prozradil, aby mu dovolili jednu poučeně interpretovanou barokní operu provést ve švédském Drottigholmu.

V prosinci oslavíte významné životní jubileum – dá se říci, že se to dá v optimistickém pohledu považovat za polovinu vaší životní cesty. Mohl byste pro nás zkusit – možná poprvé v životě – rekapitulovat svůj život a dílo?
To jste mne zaskočila hned na začátku… Skutečně mě zatím nikdy nenapadlo rekapitulovat svůj život, tím méně pak nějaké dílo. Celý život se zabývám hudbou geniálních nebo přinejmenším nadprůměrných skladatelů – je to tedy jejich tvorba, co mě zajímá, a svoji práci za nějaké zvláštní dílo vůbec nepovažuji.

Letošní oslavy vám pravděpodobně naruší situace kolem COVID-19 a možná i nouzový stav – ale pokud zůstaneme optimističtí, jaké plánujete oslavy? Myšleno v pracovní oblasti – ale i v té rodinné.
Kdepak, žádné oslavy neplánuji. Budu rád, když v té době nebudou zase zavřené hospody a bude možné si legálně připít půllitrem plzně, nebo sklenkou červeného z jižní Itálie nebo třeba z Kutné Hory…

Jak přežíváte v době koronavirové? Ovlivnila pandemie COVID-19 nějak podstatně váš život?
Snažím se ze situace vytěžit nějaká pozitiva – nářky na „dobu koronavirovou“ se na nás i tak valí ze všech stran už déle než rok. A pozitiva se rozhodně najdou: Během této doby jsem si za měsíc přečetl více knížek než před tím za rok, v lesích kolem Krumlova jsem objevil místa, kde jsem za pětadvacet let, co tam žiji, nikdy nebyl, díky digitalizovaným fondům nejrůznějších světových knihoven a archivů jsem si prostudoval kvantum partitur, libret a dobových spisů, k čemuž bych se jinak nikdy nedostal. A v neposlední řadě jsme s kolegy zpěváky a hudebníky uskutečnili několik malých projektů, které jsou (nebo teprve budou) k zhlédnutí a poslechu na internetu. To díky rakouskému dokumentaristovi Alexandrovi Stipsitsovi, který hned v prvních týdnech po vypuknutí pandemie loni v břenu přišel s nápadem využít čas, a místo zrušených koncertů nahrávat videa s hudbou, která by se nějakým způsobem vztahovala k nastalé situaci. Vzhledem k tomu, že 17. století bylo poznamenáno častými (a skutečně katastrofálními) morovými epidemiemi, o zajímavý repertoár – právě i díky dostupnosti pramenů na internetu – nebyla nouze. Dokonce jsme v době všeobecného rušení koncertů a festivalů založili jeden festival nový – v historické perle česko-moravsko-rakouského pomezí, ve Slavonicích. Na Velká pátek, Bílou sobotu a Velikonoční neděli jsme zde v nadmíru inspirativním prostředí dvou malých kostelů odehráli tři koncerty – zatím vzhledem k situaci před kamerou a bez publika, ale doufáme, že příští rok budeme moci navázat druhým ročníkem a, pokud možno, za přítomnosti živých posluchačů.

Jak jste se vlastně dostal k hudbě? Pocházíte z hudební rodiny?
Vysloveně z hudební rodiny nepocházím, rozhodně ale z hudbymilovné. Můj dědeček po přeslici byl hudební publicista Přemysl Pražák, popularizátor zejména díla Bedřicha Smetany. Byli jsme – já a moji dva sourozenci – k hudbě vedeni od malička. Prodanou nevěstu a Mou vlast jsme v duchu rodinné tradice znali bezmála zpaměti ještě v předškolním věku. Pak následovala Hubička, Dalibor a další Smetanovy opery. Opera, a klasická hudba vůbec, pak pro mě i mé sourozence zůstala buď profesí, nebo aspoň koníčkem.

Co vás osobně dovedlo k tomu, že se věnujete primárně staré – barokní hudbě? Co vás na ní tak uchvacuje?
Pokud si dobře vzpomínám, učarovala mi barokní hudba hned vzápětí po zmiňovaných smetanovských začátcích. Pubertu jsem strávil s Donem Giovannim – chodil jsem na každé představení v tehdejším Smetanově divadle (což bylo zhruba jednou týdně) a na jeho libretu jsem se de facto naučil italsky. A odtud byl už jen krůček k barokní vokální hudbě a zejména italské opeře.

Barokní hudba, stejně jako barokní poezie, malířství, sochařství nebo architektura, mě fascinuje v první řadě svou dramatičností, která je samozřejmě zcela jiného druhu, než jaký nacházíme třeba u Verdiho nebo Pucciniho. Vychází ze specifického vztahu slova a hudby, kdy význam veršů i jednotlivých slov je podtrhován působivou harmonií, krásnou melodií, zvukomalebnými efekty instrumentálního doprovodu a tak dále. Zde by bylo možné uvést bezpočet příkladů – Monteverdiho Combattimento, árii Scherza infida in grembo al drudo z Händelova Ariodanta, Vivaldiho (a Metastasiovu) Gelido in ogni vena a mnoho dalších. Poeticko-rétorický princip je pro barokní hudbu tak zásadní, že se úplně stejně projevuje i v hudbě instrumentální. Jedinečným aspektem barokní hudby, který mne fascinuje, je také její provázanost s ostatními druhy umění, především s malířstvím a sochařstvím. Barokní vokální koloratury a vzrušený pohyb, který ovládá barokní sochy a obrazy pramení ze stejného principu. Na toto téma jsou ostatně napsané celé knihy…

Co může poučená/autentická interpretace staré hudby přinést současnému publiku?
Ono se z té tak zvané autenticity stále dělá trochu věda. Přitom nejde o nic jiného, než o snahu proniknout co možná nejblíže k podstatě interpretovaného díla jakékoliv epochy, kterou se seriózně zabýváte – ať už je to gregoriánský chorál, hudba renesanční, barokní, nebo třeba Janáček. Po vzoru barokních teoretiků bych to přirovnal k řeči: Jinak se vyjadřujeme v jazyce, který ovládáme lámaně a jinak v cizím jazyce, kterým mluvíme plynně. No, a naší metou je, aby hudba, kterou provádíme (a je jedno, z kterého století pochází), byla naší mateřštinou. A i tak můžou být výsledky velice rozdílné – vždyť i tou češtinou vládne každý jinak… Zajímavé je, že v ostatních druzích umění (kromě divadla) se přitom tato diskuse vůbec nevede. Považuje se za správné a normální, že se historické stavby restaurují do co možná nejpůvodnějšího stavu, návštěvník kulturních památek nemusí být kunsthistorik, aby pociťoval plastová okna na fasádě barokního domu jako pěst na oko, české a moravské zámky nenavštěvují tisíce návštěvníků za rok proto, aby v jejich interiérech obdivovali nábytek z Ikey, a milovník gotického umění (a opět to nemusí být profesionální odborník) netouží vidět gotické madony ani zčernalé ve stavu před restaurováním, ani přemalované do šatů z našich časů. Proto ten častý argument o „přiblížení se vkusu současného diváka“ považuji spíš za konstrukt kritiků a v podstatě za podceňování historického povědomí inteligentního a vzdělaného diváka/posluchače.

Kromě toho mám problém už s tím pojmem současného publika. Co to vůbec je? Publikum 15., 16. nebo 17. století poslouchalo výlučně hudbu své doby, dnes je ale zájem publika roztříštěný jako nikdy v dějinách umění. Když zcela pomineme většinu publika, kterou umělecká hudba vůbec nezajímá, tak i ta menší část se bezpochyby rozpadá do množství neurčitě ohraničených a vzájemně se překrývajících skupin milovníků toho či onoho slohu, autora, žánru a tak dále. V této situaci se pak určitě najde i nezanedbatelná skupina nadšených a poučených milovníků barokní hudby. Je nesporným přínosem hnutí za tak zvanou autentickou interpretaci staré hudby, že díky němu se této části současného publika otevírá stále nový, neoposlouchaný repertoár. Vezměme si jen např. takovou francouzskou barokní hudbu, nebo hudbu italského 17. století a podobné – to jsou oblasti, kterým se dnes věnují více méně jenom specializované soubory a obohacují tak současný koncertní život o často fascinující a originální hudbu.

Nezdají se vám ty barokní opery někdy pro současného diváka příliš dlouhé a statické?
Určitě je řada operních nadšenců, milovníků Mozarta, Rossiniho, Verdiho nebo Janáčka, kteří ale nemohou vystát Wagnera – a první, co na to téma řeknou, pravděpodobně bude, že Wagnerovy opery jsou moc dlouhé a statické. Pak ale potkáte zapřisáhlého wagneriána, který na posezení zhlédne záznam celého Ringu v Bayreuthu a po těch cca patnácti hodinách by si jej nejraději pustil ještě jednou. Čili jsme opět u toho mytického „současného diváka“. Pokud jde o barokní operu, ty nejdelší jsou opravdu dlouhé zhruba jako ty delší opery Wagnerovy, čili přes čtyři hodiny čistého času, bez přestávek. To je ale poměrně extrém. Pominu-li různé poddruhy operního žánru, jako například holdovací serenaty, jejichž délka se pohybuje od 30 minut do maximálně dvou hodin, tak běžné italské dramma per musica, tříaktová celovečerní opera, je dlouhá asi tak jako Prodaná nevěsta – kolem tří hodin, rozhodně tedy kratší než například Figarova svatba. Mnoho barokních oper je ale také podstatně kratších – něco kolem dvou hodin. V Benátkách dokonce záleželo na roční době: Platilo zde nařízení, že o půlnoci musela být všechna divadla již zavřená. Představení začínala zpravidla hodinu po západu slunce – až do zániku Republiky sv. Marka roku 1797 se totiž v Benátkách po starobylém způsobu počátek dne počítal od západu slunce a tudíž se během roku měnil. Tu a tam se v odborné literatuře dočítáme, že nějaká opera končila ve tři hodiny… tak to opravdu nebylo ve tři ráno, nýbrž přibližně v devět večer v karnevalové sezóně, nebo kolem jedenácté večer v jarní sezóně, která ale byla rovněž tak pohyblivá, protože se řídila datem Velikonoc. Tím se ale dostáváme k baroknímu vnímání času a asi bychom brzy překročili rámec tohoto rozhovoru. Stejně tak relativní je i ona statičnost barokních oper – i to by ale bylo spíše tématem na samostatný rozhovor…

Co je podle vašeho názoru příčinou toho, že se v posledních letech vyrojilo v Česku tolik souborů zabývajících se barokní operou?
Považuji to za přirozený vývoj a docenění významu dlouho opomíjeného žánru, který je přitom epochálním „vynálezem“ barokní doby, který sál u kolébky tohoto slohu a je jeho skutečným ztělesněním. Barokní opera naplňuje ideál „gesamtkunstwerku“ dávno před Wagnerem (a pro mne i v mnohem přesvědčivější a přitažlivější podobě). A zájem interpretů jde zřejmě ruku v ruce se zájmem publika – nebo naopak, to nedokážu posoudit. 

Kolik oper se vám s Hof-Musici podařilo znovu vzkřísit k životu?
Jestli to dobře počítám (a nepočítám-li 6 všeobecně známých Händelových oper a Purcellovu Dido and Aeneas), tak by to bylo 11 celovečerních oper typu dramma per musica, 11 kratších dramatických kusů žánru serenata, festa teatrale a jim podobných a 9 oratorií.

Myslíte si, že existence funkčního barokního divadla v Českokrumlovském zámku napomáhá vaší snaze oživit barokní operu? V čem je jeho jedinečnost? Co vám vše dovolí jako tvůrci?
Naprosto! To je opět na dlouhé povídání. Je to stejné, jako by specialista na Bachovu hudbu měl k disposici kostel sv. Tomáše v Lipsku v původní podobě, s původním vybavením interiéru, tím pádem i s původní akustikou, s hudebním kůrem z Bachovy doby i jeho varhanami. To by bylo samozřejmě skvělé, vzhledem k tomu, že dnešní stav tohoto bachovského prostoru par excellence má s Bachovým působištěm pramálo společného – kostel byl přestavěn v 19. století, akustika se zásadně změnila (v 18. století byl interiér kostela mimo jiné obložen dřevem), varhany, na něž Bach hrával, se nedochovaly a tak dále a tak dále. Interpret barokní opery je na tom podobně. Po slavných divadlech v Benátkách, v Římě nebo Neapoli buď nezbyla ani stopa, nebo byla radikálně přestavěna, podobně jako lipský kostel sv. Tomáše. Pak tu ale máme Krumlov a švédský Drottningholm, kde se dochovala divadla z 18. století v podstatě v nedotčeném stavu – včetně orchestřiště, jevištních dekorací, které jinak známe jen z černobílých dobových rytin, s dřevěnou jevištní technikou, tak zvanou mašinerií, která umožňuje scénické efekty známé jen z dobových popisů, inspirativní a poučná je samozřejmě také akustika a tak dále. Omezení tohoto prostoru jsou nasnadě – krumlovské divadlo je pochopitelně a zcela správně bedlivě střeženo památkáři. Jenže, pokud je vaší interpretační premisou návrat k inscenačním postupům z doby, v níž to divadlo vzniklo a fungovalo, nemáte s těmito omezeními problém. Jednak máte zbožný respekt před geniem loci takového unikátu a jednak od toho divadla neočekáváte ani nevyžadujete nic jiného, než pro co bylo vybudováno.

Využíváte někdy i outdoorovou točnu pro svá představení?
Ne, nikdy. Vlastně mě to ani nikterak neláká.

Jste na některou z „vašich“ obnovených barokních oper obzvláště hrdý – nebo vždycky ta poslední se vám zdá nejlepší?
Ani nevím. Zajímá mě vždycky nejvíc ta, kterou se zrovna zabývám. Baví mě příprava představení, od vybírání konkrétního kusu z nepřeberného množství dochovaných rukopisů, přes práci na často torzovitě zapsané partituře, až po zkoušky se zpěváky a hudebníky, s nimiž je radost pracovat. A jak se blíží generálka, čím dál víc se těším na premiéru. Jak ale spadne opona po posledním představení, zaklapnu partituru a více méně mě to přestane zajímat a pomalu se začnu poohlížet po něčem novém. Můj vztah k těm operám „vzkříšeným k životu“ je tedy dosti macešský…

Chystá se v nejbližší době obnovená premiéra nějaké barokní opery – pokud ano, kdy, kde a kým bude provedena?
Ano, 17. – 19. září uvedeme právě jedno z těch kratších děl žánru festa teatrale, a to serenatu Gli Oblighi dell’Universo od Antonia Draghiho – dnes pozapomenutého skladatele, ve své době ovšem velice významného autora. Jedná se sice o Itala, ale dá se bez nadsázky říct, že jde o jednoho z nejvýznamnějších skladatelů středoevropského 17. století – Draghi působil po většinu života u dvora Leopolda I. a pro tohoto hudbymilovného císaře za dobu bezmála půl století napsal ohromující množství oper, serenat a oratorií. Náš letošní kus, jehož znovuobjevení je především zásluhou muzikologa Stanislava Bohadla z Kuksu, je pro nás zajímavé mimo jiné tím, že bylo roku 1680 provedeno na zámku v Pardubicích, kde se tehdy zdržoval císařský dvůr na útěku z Prahy před morem. Je to tak patrně vůbec první italská hudebně dramatická kompozice provedená v Čechách mimo Prahu, kde se do té doby od vzniku opery kolem roku 1600 odehrálo jen několik málo příležitostných dvorských operních představení.      

Jaké máte plány do budoucna? Máte vyhlédnuty další opery, které čekají na oživení?
V poslední době se čím dál víc zaměřuji na italskou hudbu 17. století. Je to pro mě výzva, ale taky příjemná změna – posledních 30 let jsem se zabýval takřka výlučně 18. stoletím. Je to asi trochu i zásluhou všech těch „lockdownů“, díky nimž bylo víc než dost času ke studiu. Hodně mě zajímá neapolská hudba druhé poloviny 17. století, tedy před Alessandrem Scarlattim, kdy muzikologové většinou ještě ani nehovoří o neapolské škole. Přitom jsou neapolské archivy plné úžasné hudby od skladatelů, kteří často nejsou uvedeni ani v těch nejobsáhlejších hudebních lexikonech. Je to hudba nejen krásná, ale i originální a nezaměnitelně neapolská, zcela odlišná od soudobé hudby třeba benátské a jiné. Další oblastí zájmu je hudba téže doby, která se dotýká našich zemí, to jest hudba u vídeňského dvora za Leopolda I., zde především zmíněný Antonio Draghi, ale i jiní ještě méně známí skladatelé. A v poslední době se mi podařilo v Rakouské národní knihovně ve Vídni identifikovat oratorium od Antonia Cestiho – skladatele, který je vedle Francesca Cavalliho považován za nejvýznamnějšího představitele benátské opery po Monteverdim a odborná literatura od něho žádné oratorium neeviduje. Toto oratorium jsme začátkem srpna dvakrát provedli v Itálii – v dómu středověkého městečka Casertavecchia poblíž Neapole a v klášteře S. Francesco v Bagnacavallu nedaleko Ravenny, v rámci tamního festivalu staré hudby.

A konečně mě mimořádně těší spolupráce na zatím ještě vzdáleném, ale čím dál reálnějším britsko-italském projektu obnovení Teatro San Cassiano v Benátkách. Měla by to být detailní rekonstrukce nejstaršího benátského operního divadla (a prvního veřejného operního divadla na světě) z roku 1637 – operní obdoba rekonstruovaného Shakespearova divadla Globe v Londýně.    
Děkuji vám za rozhovor a přeji úspěšné uvedení novodobé premiéry!