Ondrej Šoth poprvé v plzeňském baletu

  1. 1
  2. 2

Taneční podobu Smrti v Benátkách uvádí v netradičním zpracování DJKT v Plzni 

Soubor baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni má od soboty na svém repertoáru netradiční novinku. Taneční podobu novely Thomase Manna Smrt v Benátkách, kterou připravil choreograf a režisér Ondrej Šoth. Po Cabaretu Ragtime či surrealistické Krvavé svatbě je to další inscenace, která přináší divákům neobvyklé podoby tanečního divadla, představuje jiné možnosti ztvárnění, vyjádření a výrazu. Nyní tedy na jevišti Nové scény Nového divadla ožila literární předloha, která inspirovala již dříve hned několik tvůrců. Smrt v Benátkách zpracovává legendární film Luchina Viscontiho, světově proslulá je opera Benjamina Brittena, baletní podobu již téma získalo i díky choreografovi Johnu Neumeierovi. Ondrej Šoth uvedl svoji Smrt v Benátkách v Košicích v roce 2014. A nyní ji režíroval v západočeské metropoli. „Smrt v Benátkách pro mne byla vždy neuvěřitelným příběhem, nádherným příběhem o pravdě, o symbolech, o lásce,  vyznává se Ondrej Šoth. „S dramaturgyní Zuzanou Mistríkovou a výtvarníkem Andriem Sukhanovem jsme vytvořili příběh, který je třetím rozměrem Mannovy knihy s její tajemností a záhadností – nic se neděje náhodou, všechno je osud a člověk před ním nemůže utéci. Uchopit neuchopitelné a povýšit prostřednictvím symbolů, to je úkol, který mě fascinoval,“ uvádí dále na adresu své inscenace.Šéf baletu Divadla J. K. Tyla Jiří Pokorný sliboval taneční představení, které zdejší publikum ještě nevidělo. Smrt v Benátkách je skutečně typem inscenace, která svým charakterem vybočuje a nepochybně je i inscenací pro náročného diváka. Nejedná se totiž o jevištní podobu předlohy, tancem a výrazovými prostředky ztvárněný děj. Jde jen o jeho upravenou esenci. Tanec neztvárňuje příběh, ale vyjadřuje psychické stavy hlavní postavy, spisovatele Gustava von Aschenbacha. Jde o čistě abstraktní, symbolické, až surrealistické divadlo. Spíše než k baletu má blízko ke gymnastice a akrobacii. Spíše než k temperamentu, rychlosti, s níž si tanec spojujeme, tíhne ke statičnosti. Žádné piruety. Ale zpomalené, rozvážné pohyby, fyzicky velmi náročné pózy a cviky. Nehnutě stojící tanečníci na otáčející se točně. Vše se odehrává v temnotě, která především v prvním dějství evokuje prvky černého divadla, v druhém pak spoře nasvícené zadní jeviště vytváří pozadí k obrazu na pláži.

Protože v programu nenajdete obsah, rozklíčování inscenace, jejích symbolů, dějů, pohnutek a činů záleží na divácké znalosti tématu nebo na fantazii.

Dvě dějství inscenace se zabývají jen dvěma vztahy, spíše psychickými stavy hlavního hrdiny. První osamoceným Aschenbachem a jeho vzpomínkami na dávné časy rodinného štěstí s manželkou a dcerou. Druhé líčí vztah literáta k chlapci Tadziovi. Aschenbach přichází na temné jeviště s několikametrovým prknem, které nosí, na němž cvičí on i představitelka jeho manželky, po němž přechází, které od něj přebírají černí tanečníci. Prkno se na konci představení vrací. Jako symbol cesty, či našeho nevyhnutelného konce? Náročné scény s prknem jsou efektní, expresivně působí scény s Aschenbachovou manželkou v rudých šatech, které kontrastují s temnotou stejně jako éteričnost jejich rozkošné dcerky (výborná Ema Landová, žákyně Baletní školy Divadla J. K. Tyla). Červený míč, symbol prchavých vzpomínek se vrací i v druhém dějství, zasvěceném Tadziovi. Bílé šály, do nichž se Aschenbach a Tadzio zaplétají, nahradí na konci opět prkno, s nímž na svých bedrech odchází Tadzio. Umírající Aschenbach zůstává sám.Celá inscenace je poskládána z bezesporu odvážných, někdy více (akrobatické cviky na trámu, černí tanečníci splývající s pozadím a jejich ruce v bílých rukavicích, bílé šály, jimiž se proplétají Aschenbach s Tadziem), jindy méně až rádoby originálních prvků (přitahování se na trámu, cviky se židlemi). Vše se děje na temné jednoduché scéně, v jejímž popředí je dlouhý červený stůl s knihami, symbol Aschebachovy tvorby. A v efektních kostýmech, ve druhé půli dobových. Nápaditou hudební koláž k inscenaci vytvořil Ondrej Šoth mimo jiné z děl Gustava Mahlera, Phillipa Glasse, Wima Martense a Arva Pärta.

Jednotlivé choreografické prvky se ale v obou dějstvích zbytečně často opakují, jen v nepatrně změněných variantách. Proto představení, jakkoli originální, působí místy zdlouhavě. A to jak v prvním, tak ve druhém dějství. Přitom na tanečníky klade inscenace skutečně velké nároky. Právě pro svoji abstraktnost a přitom náročnost na přesnost. Plzeňský balet má ovšem výborné představitele, kteří skvěle naplnili netradiční typ inscenace. V hlavní roli exceloval Miroslav Hradil, který dal Aschenbachovi pohybovou jistotu i potřebný výraz. Podobně jako grácii a eleganci vtiskla postavě jeho ženy Zuzana Hradilová. Manželům Hradilovým, dlouholetým členům baletního souboru Divadla J. K. Tyla, je také celá inscenace věnována.Srdečný závěrečný aplaus tak ocenil nejen jejich premiérový výkon, ale byl i vyjádřením díků za všechny nezapomenutelné role, které na plzeňské scéně dosud ztvárnili. Výtečným výkonem na sebe upozornil v roli Tadzia student Taneční konzervatoře Praha Kristián Pokorný. Mladý sympatický tanečník svůj precizní, procítěný výkon podtrhl i bezprostředností svého projevu. A je nepochybně ideálním představitelem Tadzia. V dalších rolích vynikli především Richard Ševčík (Alfred), Martina Diblíková (Tadziova matka) a Grzegorz Mołoniewicz (Polský chlapec).

Smrt v Benátkách je spíše než tanečním divadlem jakousi pohybovou kompozicí. Působí jako obraz, který zvolna ožívá. A je na divákovi, aby v něm pátral a hledal.


Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Šoth: Smrt v Benátkách (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="159435" size="small"]

Mohlo by vás zajímat