Opera Němá z Portici ve Staatstheater Kassel byla promarněnou šancí

Dílo mělo premiéru 29. února 1828 v pařížské opeře, je první z žánru tzv. “velké opery” a vyniká působivými melodiemi, atraktivními sólovými výstupy a velkými sborovými a tanečními scénami. Po senzačním úspěchu se okamžitě rozlétlo do celé Evropy a v pražském Stavovském divadle mělo premiéru již 30. července 1829. Není náhodou, že právě předehru k Němé z Portici hrál jako čerstvý “šlágr” v říjnu 1830 šestiletý Bedřich Smetana, tehdejší české zázračné dítě, na slavnostní akademii v Litomyšli na počest císaře Františka I.

Němá z Portici přináší silný dramatický příběh nejen o lásce a soucitu, ale především o touze po svobodě. Je to dílo, které má v sobě vzdor, sílu a nezkrotnou odvahu boje za lidskost hrdost. Také v sobě nese jeden věčný podtext – jakou cenu je třeba za takový boj zaplatit a kdy a proč se povstání proti útlaku zvrtne. Její děj volně vychází z povstání proti španělské nadvládě v Neapoli v roce 1647. Inspirací pro titulní postavu Fenelly bylo dílo Waltera Scotta Peveril of the Peak (1823). Tuto sestru chudého rybáře Masaniella svede a opustí Alfonso z Arcos. Jeho otec, neapolský místokrál, ji pak nechá tajně uvěznit, aby nerušila přípravu svatby Alfonse se španělskou princeznou Elvírou. Při svatebním obřadu však vyjde celá pravda najevo – Fenelle se totiž podaří z vězení prchnout, přímo před chrámem hledá ochranu u Elvíry, která jí záštitu slibuje. Dalšímu zatčení v nastalém zmatku Fenella unikne a uchyluje se k bratrovi. Touha po pomstě nad svévolí mocných propukne ve velkém povstání, v jehož čele stane Masaniello. Povstání je sice úspěšné, na Masaniellův vkus však příliš krvavé a on odmítá jinými povstalci požadované zavraždění místokrále a jeho syna. Na Fenellinu přímluvu dokonce poskytuje Elvíře i Alfonsovi (jehož totožnost nezná) přístřeší. Proto je svými někdejšími druhy a přítelem Pietrem označen za zrádce, a to i v okamžiku, kdy má jako vůdce povstání převzít vládu nad Neapolí. Pietro dokonce omámí Masaniella jedem a sám se ujme velení. Alfonso mezitím shromáždil svá vojska a vede je do střetu s povstalci. Ve vypjatém okamžiku dochází k náhlému výbuchu Vesuvu. Blouznícího Masaniella přivádí sice Fenella k plnému vědomí, on se pustí do boje, ale novou záchranou Elvíry si podepisuje ortel smrti – umírá rukou svých vlastních přátel jako zrádce. Povstání je zastaveno. Fenella se v zoufalství vrhá do mořských vln.

Němá z Portici je dílo tak silné, že v době svého vzniku burcovalo davy, podporovalo svobodomyslné cítění po celé Evropě a jeho tehdy notoricky známé melodie si pískali lidé na ulici. Představení 25. srpna 1830 v Bruselu se stalo podnětem k povstání za osvobození Belgie, což je v historii operního žánru naprosto ojedinělé. Tato opera je přelomovým dílem – zahájila etapu “velké francouzské opery”, ovlivnila Meyerbeerovu a Halévyho tvorbu a vzbudila obdiv Richarda Wagnera. Její úspěch přetrval i ve 20. století, v jeho první polovině se stala předlohou k několika filmům. Dnes však upadla takřka v zapomenutí. A to přesto, že je nejen hudebně mimořádně působivá, ale že dílo v sobě skrývá i jeden zcela unikátní a originální paradox – hlavní postava v opeře je němá! Role němé dívky Fenelly, která je příčinou tragické zápletky, byla napsána pro primabalerínu pařížské Opery Lise Noblet, která ji také na premiéře ztvárnila.

Novodobých inscenací tohoto díla je přitom pomálu. I v zahraničí, kde bývají dramaturgové odvážnější a nebojí se “zalovit” mezi pozapomenutými klenoty oper 19. století, je její uvedení raritou. Jedním z důvodů je možná i její interpretační náročnost. Daniel Francois Esprit Auber (1782–1871) v ní totiž napsal dva obtížné tenorové party, které vyžadují vynikající pěvce s velkým rozsahem a jistými výškami. K tomu je třeba připočítat rovněž velmi exponovaný sopránový part Elvíry. A těžké je i nastudování velkých sborových scén.

V Kasselu si byli vědomi této náročnosti a neváhali obsadit do hlavních rolí renomované pěvce v čele s vynikajícím tenoristou Ricardo Tamurou v roli Masaniella (mimo jiné zpíval Verdiho Radama na festivalu Arena di Verona či Vévodu z Rigoletta v newyorské Metropolitní opeře). V tomto obsazení mohla Auberova opera skutečně zazářit v plném lesku. Nezazářila. Důvodem je zcela absurdní přístup režiséra Paula-Georga Dittricha. Po režijních a dramaturgických zásazích nebyla celkovým výsledkem inscenace opery D. F. E. Aubera Němá z Portici, ale tvar, v němž opera jako žánr přestala existovat.

Pětiaktové Auberovo dílo je zcela rozbito, struktura, děj a smysl zničen. Vyznat se v něm prakticky nelze. Režisér celou operu rozebral na části, znovu je poskládal, přeházel, proškrtal, balety vypustil, přidal další hudbu (i popovou), a to vše proložil dopsanými rozsáhlými mluvenými dialogy a celými scénickými bloky; některé z nich podkresluje zlomek Auberovy hudby. To vše proto, aby Dittrich mohl vytvořit dokumentární divadlo o historických revolučních událostech v Kasselu. Zpěvné texty zůstaly ve francouzštině, mluvené jsou v němčině. Vznikla žánrově nevyhraněná směs opery, činohry se scénickou hudbou, filmu a historického filmového dokumentu. Vůbec v ní nejde o hudbu a Němou z Portici.

O nové dramaturgii se však v programu nedočtete, je v něm jen originální děj, jako autoři libreta jsou uvedeni pouze skuteční Auberovi libretisté Eugène Scribe a Germain Delavigne. Na jevišti se přitom děje něco docela jiného!

Představení začíná inscenováním předehry, při níž teenagerka při sledování televize usne a ocitne se v minulosti (scénografie Sebastian Hannak). Dobře, řeknete si, takto proběhla “legalizace” historie a teď tedy poběží originální děj, který dívka zřejmě prožije ve snu. Ale ouha. Místo živé Fenelly je na jevišti pouhá loutka (!), kterou vodí dvě ženy – ona teenagerka a další loutkovodička. Loutka Fenelly připomíná svou velikostí a částečně i způsobem vedení japonské loutky typu bunraku a je znázorněním asi necelý metr vysokého děvčete v co možná nejvěrnější a „lidské podobě“. Výraz její tváře je však (na rozdíl od bunraku) neměnný a až děsivě strnulý, což působí vedle živých lidí dosti morbidně; navíc loutkou pohybují dvě podobně vyhlížející ženy. Přitom dojemný příběh Fenelly je v Auberově opeře prvořadý. Večer je rozdělen na čtyři scénické části (oddělené jednou přestávkou) – zahradu a kapli v zámku místokrále, rybářskou vesnici, ukázku nacvičování operního představení v bruselské opeře 1830 a na přednáškový sál. Během večera se střídá současnost, do níž vstupují postavy z vlastní opery oblečené ve stylizovaných dobových kostýmech (Anna Rudolph); v druhé scéně s historicky načrtnutou scenérií rybářské vesnice přicházejí na jeviště lidé z hlediště (v souladu s divadelním projektem zapojujícím diváky do inscenace zde zůstávají po celou dobu představení) a usedají na připravené žide, mezi sítě se spouští postupně několik reprodukcí známých obrazů, mimo jiné Delacroixova Svoboda vede lid (obraz z roku 1830), aby před nimi mohli vybraní diváci pózovat. Po této části přijde divadlo na divadle – Dittrich připisuje zcela novou scénu, ukázku toho, jak se studuje operní inscenace. V ní vystupuje režisér se skladatelem a charakter představení se mění na takřka činoherní, protože i pěvci mají dopsané rozsáhlé mluvené pasáže a zpívají jen chvílemi. Tato část se odehrává za spuštěnou oponou (!) a k publiku v hledišti se dostává zprostředkovaně pomocí videa, zpěv je reprodukovaný (pěvci mají porty). Zde také přichází první rozsáhlý výklad o revolučním dění v Kasselu kolem roku 1830, při němž se promítají na oponu mapky a nákresy přibližující tyto historické události. Pak následuje trocha hudby a čtvrtá část ve zmíněném přednáškovém sále se současným kancelářským nábytkem, v němž se vše děje bez dekorací. Přichází to hlavní – přednáška civilních osob, které jiným civilním osobám (oněm rekrutům z publika) vykládají o podstatě revoluce. Od začátku natáčejí představení kameramani přítomní na jevišti, detaily se promítají na spuštěnou oponu a obrazovky nad jevištěm. Nechybějí samozřejmě promítané nápisy a citáty. Hraje se i v hledišti, což je dovedeno do nepříjemné krajnosti – uprostřed hlediště na místě, kde bývá při zkouškách režisérský pult, je instalováno malé pódium, na němž se hraje jak s loutkou Fenelly, tak zde zpívá i představitel Pietra. Na konci představení je postupně loutka Fenelly rozebrána a celé jeviště sjede se všemi osobami do propadliště ztrácejícího se v dýmu. Mimochodem – do současnosti a k televizi se nic nevrátilo, teenagerka zmizí se všemi ostatními. Některé původní dějové zápletky a zvraty tu jsou, ale v celkové souvislosti samozřejmě nepostižitelné. A faktickou absencí Fenelly poškodil režisér i první část opery, kdy se ještě jakž takž držel originální dějové osnovy.

Vlastní děj byl inscenátorům spíše na obtíž a Auberova hudba také, byť klíčové výstupy během večera v podstatě zazněly. Ale když už se začal hudební výstup rozvíjet a bylo zřejmé, jak kvalitní operou Němá z Portici je, přerušil jej režisér některým ze svých zásahů. Trestuhodné bylo především rozdělení klíčového výstupu Masaniella jednou z rozsáhlých mluvených scén hodnotících obecný význam revoluce. Zkušený pěvec, přítomný během nevhodného přerušení své árie na jevišti, při jejím dalším pokračování vypadl z napětí a tempa a pak těžko hledal intonační jistotu. Ústřední pochodovou sborovou scénu, která zůstala ponechána ve svém celku, hlavní šlágr opery, poškodil režisér jinak – sbor rozmístil i do hlediště, kompaktnost zvuku vzala tedy za své. V hledišti byly slyšet pouze doprovodné hlasy pánů, vedoucí melodie dámské části sboru na jevišti zanikla.

V této souvislosti je obtížné hodnotit hudební provedení. Dirigent Kiril Stankow vedl představení většinou přesně, i když se hráči při předehře nějakou dobu hledali. O plastičnosti hudebního provedení a tempové vyváženosti však nelze hovořit. Je to škoda, protože bylo zřejmé, že instrumentalisté Staatsorchester Kassel jsou technicky výborně disponováni. Hudebně nevynikla ani předehra a těch několik čísel, která měla to štěstí, že byla provedena bez přerušení ve svém celku. Sólisté museli lavírovat mezi civilností a občasnými náznaky původní dramatičnosti. Že toho byli schopni, je samo o sobě obdivuhodné. Ricardo Tamura byl vynikajícím Masaniellem. Má excelentní výšky, jisté, znělé. Vyrovnaný ve všech hlasových polohách byl rovněž Andrés Felipe Agudelo jako Alfonso s bezproblémovými “céčky”. Představitelka Elvíry Emma McNairy má jasný, barevný soprán plně znělý v celém rozsahu náročného partu. Kulaté výšky, přesné koloratury – bylo radost jí poslouchat. Na vysoké technické úrovni se zhostil virtuózního basového partu představitel Pietra Filippo Bettoschi. Obsazení bylo celkově vyrovnané i v menších rolích – zvučný bas Floriana Spiesse zvýraznil postavu důstojníka místokrálovy stráže Selvy, jistý byl Sam Taskinen v roli rybáře Borelly; rovněž členové sboru účinkující v menších sólových rolích podali velmi kvalitní výkony odpovídajícím způsobem korespondující s představiteli hlavních rolí: Szczepan Nowak – rybář Moreno a Daeju Na – Alfonsův přítel Lorenzo. Operní sbor Staatstheater Kassel zpíval po zvukové i technické stránce kvalitně, ale byl pod dirigentovou taktovkou občas nejednotný. Překvapivě mimořádnou rozkolísaností se vyznačovala především scéna na tržišti (podle Auberova originálu počátek třetího dějství). Naopak jímavý sbor a capella si své kouzlo díky jednotě provedení zachoval.

Němá z Portici v Kasselu je ukázkou současných inscenačních trendů. Co tyto trendy přinášejí? Především smutek nad osudem opery v dnešní době. Tato produkce vyvolává řadu otázek. Nikoliv inspirativních o smyslu lidského bytí, o vzdoru, o lidství a o svobodě. Ale o budoucnosti opery jako takové. O pokoře, pochopení, umělecké invenci a v neposlední řadě i o (ne)znalostech inscenátorů. A také o rysech naší společnosti. Jestliže má být divadlo reflexí současného světa, pak tento osud výtečné Auberovy opery Němá z Portici není reflexí lichotivou.

Jestliže chtěl režisér vytvořit vlastní dokudrama o revolučním dění, klidně mohl. A mohl použít jako scénickou hudbu i části Auberovy opery, ale měl se podepsat pod výsledek jako autor a nový jevištní celek uvést s patřičnou charakteristikou. Jak ale zhodnotit fakt, že inscenační guláš Paul-Georga Dittricha byl uveden jako originální dílo Daniela Francois Esprit Aubera?

Inscenace Němé z Portici ve Staatstheater Kassel je ukázkou toho, jak pod heslem moderního přístupu úspěšně zničit krásnou operu.

Daniel Francois Esprit Auber: La muette de Portici
14. května 2022
Staatstheater Kassel

Inscenační tým:
Hudební nastudování: Kiril Stankow
Reži: Paul-Georg Dittrich
Scéna: Sebastian Hannak
Kostýmy: Anna Rudolph
Světla: Marie-Luise Fieker
Dramaturgie: Teresa Martin
Video: Kai Wido Meyer
Výroba loutek: Magdalena Roth
Sbormistr: Marco Zeiser Celesti
Řízení projektu PLUS-Projekt: Franziska Okolo
Musiktheatervermittlung / PLUS-Projekt: Marlene Pawlak

Obsazení:
Alfonso, syn neapolského místokrále: Andrés Felipe Agudelo
Elvíra, španělská princezna: Emma McNairy
Masaniello, neapolský rybář: Ricardo Tamura
Fenella, Masaniellova sestra: Josephine Buchwitz
Fenella, Masaniellova sestra: Franziska Dittrich
Fenella, Masaniellova sestra: Franziska Rattay
Pietro, rybář, Masaniellův přítel: Filippo Bettoschi
Lorenzo, Alfonsův přítel: Daeju Na
Selva, důstojník místokrálovy stráže: Florian Spiess
Borella, rybář: Sam Taskinen 
Rybář: Hakan Çiftçioğlu
Rybář: Szczepan Nowak