Operní panorama Heleny Havlíkové (100)

Týden od 3. do 9. prosince 2012

 – Lohengrin coby nalezenec Kaspar Hauser
 – Královražda jako Ikarův pád
 – Opojný Flórez v Rudolfinu
 – Inspirace na dny příští
***

Lohengrin coby nalezenec Kaspar Hauser

Díky přímým přenosům z evropských prestižních operních domů, kterých se u nás ujalo pražské Bio Oko, se diváci mohli účastnit tradičního zahájení podzimní operní sezóny v milánské La Scale – události jinak dostupné jen bohatým vyvoleným. Kdo do Bia Oko dorazil, určitě nelitoval.Scala uvedla Lohengrina Richarda Wagnera (premiéra 1850 ve Výmaru) vskutku velkolepě. Hlavní podíl na úspěchu má dirigent Daniel Barenboim (1942), v Argentině narozený izraelsko španělský dlouholetý šéfdirigent La Scaly (také jsme ho mohli již několikrát poznat při hostování v Česku), který svůj orchestr dokonale zná, stejně jako Wagnerovy partitury – a bylo cítit, že z „kolektivního“ tělesa se stal jeden organismus, dýchající, bouřící a plynoucí i ztišenými proudy a plochami Wagnerovy velkolepé hudby.

Režie přenosu vkomponovala do přenosu o přestávkách, vyplněných zajímavými rozhovory s inscenátory a protagonisty, jakési „umělecky“ se tvářící barvotiskové pohlednice z putování „múzy“ do Scaly – je příznačné, že situace před divadlem v tu dobu vypadla zcela jinak. Nasazení Lohengrina na otevření milánské sezóny ve Scale totiž předem vyvolávalo mediální třenice, na nichž se ochotně přiživovali i politici – neboť Scala má přece „vlastenecky povinně“ zahajovat Verdim. A k „protestům“ před divadlem se ochotně přidali anarchisté a extremisté, kteří tak rádi bojkotují například ples vídeňské opery. Tyto žabomyší roztržky ale premiéra Lohengrina smetla do zapomnění úžasným uměleckým zážitkem (který by možná ocenili i oba odvěcí rivalové).

Německý režisér Claus Guth (1964), který nedávno posílil své renomé Straussovou Ženou beze stínu (pro Scalu i Covent Garden), k motivu Lohengrina přistoupil sice originálně, ale jeho koncepce nebyla hlavním vkladem do strhujícího úspěchu inscenace. Wagnerovskou pohádku o labutím princi pojal jako téma „identity“ a jejího hledání – téma sice psychologicky a filozoficky nosné, ale které nelze bezezbytku aplikovat na rytíře Lohengrina, který svou identitu nehledá – jen ji nesmí projevit, což je něco zcela jiného. Lohengrin není Plaváček bez minulosti, který se (v pojetí režiséra Gutha) z ničeho nic ocitne bosý, schoulený a chvějící se na jevišti, jako svého druhu Kaspar Hauser. A zdráhavě přebírá roli idolu, kterého v něm chce vidět nejen měšťanská společnost, ale především Elsa. Ta je zde za hysterickou neurotičku, poznamenanou od malička týráním od dominantní Ortrudy, která ji peskuje rákoskou při hře na piano. Její obsedantní kousání nehtů i škrábání rukou má svůj původ dozajista ve složitém vztahu k Telramundovi jako pěstounovi i zamýšlenému manželovi a ve smrti bratra, jejíž spáchání Else tak systematicky dávají za vinu; Gottfried se jí neustále zjevuje jako malý chlapec i mladík s jedním labutím křídlem.

Guth příběh, který se u Wagnera odehrává v první polovině 10. století v Antverpách, přesunul o několik století k době vzniku opery. Jindřich Ptáčník má generálskou uniformu s honosnými epoletami, sbor fraky a cylindry nebo vojenské a četnické uniformy a pušky s nasazenými bodáky. S výtvarníkem kostýmů Christianem Schmidtem vytvořili skutečně výraznou scénu s dvoupatrovým pavlačovým „činžákem“, který s pomocí světel ve 3. dějství ustoupí do pozadí a pozornost je soustředěna na „kouzelnou krajinu“ umístěnou na jeho dvorku, s dřevěným molem, rybníčkem naplněným do půli lýtek vodou a uschlým rákosím. Na molu se také strhne první manželská hádka dvou lidí, které o sobě vůbec nic nevědí; každý od toho druhého očekává něco jiného. V Guthově koncepci Lohengrin vyústí do situace, kdy se králi Jindřichu Ptáčníkovi – v podání skvělého René Papeho – vlastně uleví, když takoví psychicky labilní jedinci, kteří se příliš vymykají měšťanským pořádkům, zmírají. Nakonec se kolem rybníčku i v něm navršila spousta mrtvol, když k Telramundovi a utopené Else  přibyla i Ortruda, která si v detailu kamer řezala zápěstí nožem s divadelní krví, a Lohengrin, obklopený houfem četníků, sebou na zemi škubne naposledy. Na molo vystoupí mladíček zbavený labutího křídla. Už při předehře čarodějka Ortruda přinese Gottfriedovu botičku a okázale z ní vyleje vodu – ve finále pak Lohengrin téma botičky zopakoval. Lodice, u Wagnera tažená labutí, byla vhodně nahrazena tímto mladíkem, jehož souvislost s labutí připomínala průběžně během celé inscenace hra a peříčky (občas i ve formě indiánské čelenky, s níž si hraje malý Gottfried – a která pak zůstane pohozena v rákosí, kde Lohengrin ubije Telramunda. Guthova stylizace Lohengrina do „muže bez minulosti“, který se náhle zjeví, aby se sebe přijal úkol hrdiny, docela fungovala – a bylo až s podivem, kolik se na závěr na březích rybníčku navršilo mrtvol.

Barenboim se tentokrát vyvaroval proklamací proti podfinancování kultury – snad i proto, že měl plno starostí s tím, jak sehnat záskok za Anju Harteros, která měla na premiéře zpívat Elsu, ale na poslední chvíli pro nemoc odřekla. Nakonec ji velmi důstojně zastoupila německá sopranistka Annette Dasch. Režisér jí určitě ani nestačil povědět, kudy má na jeviště přicházet a kudy odcházet – patrně jí pouze doporučil, ať se sem tam obsedantně poškrábe – ale přesto její výkon byl po boku Jonase Kaufmanna dokonalý. Ale o významu práce režiséra tato epizoda vypovídá vše.Ovšem výkon Jonase Kaufmanna v roli Lohengrina si zasloužil absolutorium. Jeho lahodný hlas obsáhl jak vábivá pianissima, tak exploze citu a vzdoru výzvám osudu – publikum doslova omámil. Vynikající výkony ovšem podali všichni sólisté i sbor – René Papeho jako Jindřicha Ptáčníka nebo skvělou Elsinu sokyni Evelyn Herlitzius v roli čarodějky Ortrudy. Při vší kontroverznosti Guthova pojetí Scala předvedla, jak se dnes může inscenovat opera.

Hodnocení autorky: 90 %
***

Královražda jako Ikarův pád

Pokud se v pátek sedmého prosince před milánskou Scalou demonstrovalo kvůli zahájení operní sezóny Wagnerem, pak v sobotu osmého tito kverulanti jistě bledli závistí – Metropolitní opera pro přenos vybrala novou inscenaci Verdiho Maškarního plesu.Italský šéfdirigent Fabio Luisi i orchestr Metropolitní opery mají Verdiho hudbu hluboce zažitou a předvedli to i v novém nastudování Maškarního plesu s jeho střídáním stylů od operetní odlehčenosti po temně dramatické části. Met si zakládá na špičkovém obsazení a platí to i pro obsazení Maškarního plesu. Pokud uplatníme nejvyšší měřítka při vědomí, že se na přímém přenosu kromě sólistů podílí i celý štáb zvukařů, pak tenorista Marcelo Álvarez jako král Gustav zápasil s výškami i věrohodnějším vztahem ke své milence, která v podání Sondry Radvanovsky oplývala ženskou dráždivostí. Její manžel a králem podvedený přítel Anckarström v podání Dmitrije Hvorostovkého působil zpočátku až unaveně, svou velkou árii pomsty ve 3. jednání však zvládl velkolepě.Maškarní ples Giuseppe Verdiho měl římskou premiéru v roce 1859 – téma královraždy bylo stále velmi citlivé a tak děj, odvíjející se od skutečné královraždy z roku 1792 ve Stockholmu, byl pro jistotu přesunut do Bostonu 17. století. Americký režisér David Alden (1949) příběh sice vrátil do Stockholmu, ale dobu děje přesunul do 20. let 20. století, těžko soudit proč – zdá se, že dnes udělat operu tak, tak si ji představoval autor, vyžaduje větší odvahu, než ji „aktualizovat“. Nad kosými černo-bílými stěnami visí obří plátno barokně opulentního obrazu Ikarova pádu – zda jako analogie konce krále Gustava nebylo jasné, protože ten procházel operou jako vladař otrávený vládnutím a muž, který sice zpívá o tom, jak fatálně propadá lásce k ženě svého přítele, z jeho jednání se však zdá, že ho tato krasavice vlastně ani příliš nezajímá a varování černých andělů smrti s mohutnými křídly nechává bez povšimnutí.

Alden z Gustavova pážete Oscara učinil jakýsi symbol inscenace – obdařil ho křídly a také bradkou (pokud v příběhu není transvestita, hůř se to prodává). Téma Ikarova pádu jako analogie Gustavova konce bylo na scéně (Paul Steinberg) stále opakováno jak v projekcích, tak v doslovném závěrečném „pádu Ikara“ – kdy Gustav je zavražděn svým přítelem, zde kuchyňským nožem, třímaným Hvorostovským a Oscar je připraven o svá křídla.

V souvislosti s milánskou premiérou Lohengrina a přenosem Maškarního plesu z Met je třeba zmínit také mediálně (i kritiky) zveličovanou roli režisérů – Lohengrin není Guthův a Maškarní ples Aldenův – jsou to díla Wagnera a Verdiho dokonalá.

Hodnocení autorky: 85 %

***
Opojný Flórez v Rudolfinu

Ve čtvrtek v pražském Rudolfinu vystoupil jeden z nejlepších tenoristů současnosti v oboru tenor leggiero, lehký tenor Juan Diego Flórez. Pražské publikum získal už při svém prvním vystoupení při Pražském jaru v roce 2009 a známe ho i z přímých operních přenosů do kin, když Metropolitní opeře exceloval v Lazebníku sevillském, Donizettiho opeře Dcera pluku, Belliniho Náměsíčné nebo Rossiniho Hraběti Ory.Úspěšný byl i tentokrát – vyprodané Rudolfinum bouřilo nadšením tak, že Flórez po programu nabitém devíti áriemi a několika písněmi přidal dalších pět čísel včetně dvou árií vévody z Rigoletta, závěrečné árie hraběte Almavivy z Lazebníka sevillského, která bývá pro svoji mimořádnou obtížnost vynechávána a přidal také svůj parádní výstup, árii Tónia z Donizettiho Dcery pluku s pověstnými devíti vysokými c. Když si uvědomíme, že vystupoval s klavírním doprovodem, takže neměl žádnou odpočinkovou pauzu, kterou při koncertech s orchestrem vyplňují orchestrální skladby, je kondice tohoto tenoristy, čerstvého držitele prestižního rakouského ocenění Kammersänger obdivuhodná. Jeho zpěv působí jako by bylo zcela snadné dosahovat v plné znělosti a ve všech dynamických odstínech výšek, klenout melodické oblouky na dlouhém dechu a hýřit brilantními koloraturami a skoky – to vše a naprostou intonační jistotou, bohatém odstínění výrazu a elegantním používáním ozdob.

Vlastní hlavní program Flórezova koncertu pro evropské turné, do kterého vedle Paříže, Londýna, Berlína, Říma nebo Vídně dodatečně zařadil i Prahu, byl zajímavě sestaven. Vedle Romeovy kavatiny z Gounodovy opery a Paridova soudu z Offenbachovy operety Krásná Helena uvedl árie z u nás prakticky neznámých  oper italských, francouzských skladatelů a španělských zarzuel, v historické ose od počátku 18. století po století 20. K neznámým jménům jako je Giovanni Bononcini, Vincenzo Campi nebo Édouard Lalo přidal trojici Rossiniho písní (z doby, kdy tento mistr italského belcanta komponování oper opustil) a po bloku belcanta se přehoupl k operetně odlehčeným zarzuelám.Pokud bychom za každou cenu chtěli na Flórezově pražském vystoupení hledat nějakou vadu na kráse, pak jakkoli je Vincenzo Scalera bravurním klavíristou a citlivým doprovazečem, klavírní verze operních árií přece jen nenahradí plný orchestrální zvuk. Flórez občas také jako by „vypustil“ závěrečné noty fráze, takže to ubralo na napětí a energii výrazu. Jeho projev, včetně talentu komediálního, má v sobě eleganci, s níž ale vášeň působí spíše disciplinovaně než s nespoutanou divokostí, kterou hýří jeho ženské kolegyně – ať už Cecilia Bartoli nebo Natalie Dessay.

Hodnocení autorky: 95%

***
Inspirace na dny příští

Georges Bizet: Carmen. Dirigent: Philippe Jordan, režie: Yves Beaunesne Účinkují: Anna Caterina Antonacci, Nikolai Schukoff, Genia Kühmeier, Ludovic Tézier. Přímý přenos z Pařížské opery, Bio Oko Praha a další kina v regionech, čtvrtek 13. prosince 2012 19:30 hod.

Gaetano Donizetti: Lucia di Lammermoor. Dirigent Miloslav Oswald, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Aleš Valášek. Lucia – Elena Gazdíková / Barbara Sabella / Olga Jelínková, Enrico – Filip Tůma / Vladislav Zápražný, Edgardo – Ondřej Koplík / Milan Vlček / Rafael Alvarez. Moravské divadlo Olomouc, premiéra v pátek 14. prosince 2012 19:00 hod.

Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu. Hudební nastudování Petr Jiříkovský, rrežie Oldřich Kříž, scéna a kostýmy Jan Kříž. Konstance – Liana Sass / Eva Štruplová , Blonda – Iva Hošpesová / Yukiko Kinjo Šrejmová,  Belmonte- Tomáš Kořínek / Aleš Voráček,  Pedrillo – Jan Ondráček / Bronislav Palowski , Osmin – Miloš Horák / Jevhen Šokalo, Selim paša Miloslav Veselý. Jihočeské divadlo České Budějovice, premiéra v pátek 14. prosince 2012 19:00 hod.

Giuseppe Verdi: Aida. Dirigent Fabio Luisi, režie Sonja Frisell. Účinkují Liudmyla Monastyrska, Olga Borodina, Roberto Alagna, George Gagnidze, Štefan Kocán, Miklós Sebestyén. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR, sobota 15. prosince 2012 18:45 hod.

***

Richard Wagner:
Lohengrin
Dirigent Daniel Barenboim
Režie Claus Guth
Scéna a kostýmy: Christian Schmidt
Choreografie: Volker Michl
Světla: Olaf Winter

Heinrich der Vogler – René Pape
Lohengrin – Jonas Kaufmann
Elsa von Brabant – Annette Dasch
Friedrich von Telramund – Tómas Tómasson
Ortrud – Evelyn Herlitzius
Der Heerrufer des Königs – Željko Lučić

www.teatroallascala.org

***

Giuseppe Verdi:
Un ballo in maschera
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: David Alden
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světelný design: Adam Silverman
Choreograf: Maxine Braham
The Metropolitan Opera and Chorus
Premiéra 8. listopadu 2012 Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 8.12.2012)

Amelia – Sondra Radvanovsky
Riccardo (Gustavo III) – Marcelo Álvarez
Renato (Count Ankarström) – Dmitri Hvorostovsky
Ulrica (Madame Ulrica Arvidsson) – Dolora Zajick (alt. Stephanie Blythe)
Oscar – Kathleen Kim
Samuel (Count Ribbing) – Keith Miller
Tom (Count Horn) – David Crawford
Silvano (Cristiano) – Trevor Scheunemann
Judge – Mark Schowalter
Servant – Scott Scully

www.metopera.org

***

Juan Diego Flórez (tenor)
Vincenzo Scalera (klavír)
6. prosince 2012 Dvořákova síň Rudolfina Praha

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto archiv (La Scala), K.Howard (Met), J.Vaněk (J.D.Flórez)