Operní panorama Heleny Havlíkové (102)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Do kin Met vyslala obnovenou inscenaci z roku 2003, s dirigentem Fabiem Luisim (který vystřídal Jamese Levina), novým obsazením a v původní režii Francescy Zambello a scéně Marie Bjernson. Libreto, vycházející Vergiliovy Aeneidy, si Berlioz napsal sám – zachytil dobytí Tróje řeckou lstí s dřevěným koněm, kdy věštkyně Kassandra marně varuje Trójany, aby koně do města nevtahovali. V druhé části pak líčí osudové milostné vzplanutí mezi královnou Kartága Dido a trojským bojovníkem Aeneasem. Téma, které by vydalo na několik oper, nebo v případě Didony stačilo Purcellovy na krátkou, nicméně emocionálně mimořádně silnou intimní operu, Berlioz ještě doplnil baletem v rozsahu, který by naplnil samostatné baletní představení. Trójané jsou dvě opery spojené v jednu, „po francouzsku“ ještě nastavené baletem. Téměř pět hodin hudby a tance je však na dnešního diváka příliš mnoho.

Když už se Met rozhodla znovu vrátit Trójany na repertoár, bylo by patrně vhodnější zvolit jinou formu než obnovit nastudování z roku 2003 (ostatně žádné z dosavadních nastudování se dlouho neudrželo). Pokud režie Francescy Zambello a scéna Marie Bjernson už po premiéře vyvolávaly rozpaky a kritiku, třeba říci, že právem. Scéna je postmoderní směsicí citací antických motivů a znaků současnosti, kdy podivné prosklené půlkruhové „terárium“, obklopující trůn královny (který připomíná jakýsi „street view“ Kartága), působí již zcela neorganicky – zvláště ve spojení s kostýmy (Anita Yavich), které respektují Berliozovo časové umístění děje. Režie Zambello provokuje brutalitou při dobytí Troje, kdy zacházení s dětmi je na hranici únosnosti a vkusu – a bezradností, jak naložit s velkými baletními čísly (choreografie Doug Varone).

Ovšem Berlizova hudba je impozantní a nabízí se srovnání s Wagnerovým Ringem. Berlioz si bohužel ukrojil příliš velké sousto – skvělé hudební motivy opakuje zbytečně často a oslabuje tak jejich dramatický účin a rozsáhlá baletní čísla jsou spíše jen jakousi (ve Francii povinnou) hudební i divadelní vatou. Kdyby dramaturgie měla odvahu sáhnout k radikálním škrtům, Trójané by se jistě neuváděli jen výjimečně.Orchestr Met hrál tradičně bezchybně, nicméně přes rafinovanost a propracovanost Berliozovy partitury spíše nevzrušivě. Obrovský výkon museli v daném časovém rozsahu podat sólisté. Kassandru zpívala zkušená sopranistka Deborah Voight – při vší úctě k této operní divě tato role už odhaluje limity jejích možností, kdy ve spodních polohách zněl její hlas hluše a její herecký projev se omezil na snahu nepříliš zdařile mimicky (díky kamerám) nahradit nedostatky režie. Lépe si vedla Susan Graham v roli královny Dido, ale herecky se jí také nedařilo zvěrohodnit vzplanutí lásky k Aenaeovi. Teprve třiatřicetiletý Američan Bryan Hymel, který skutečně jakoby byl pro „meziobor“ Aenea předurčen (v a rozhovoru o přestávce připomněl své francouzské kořeny), má především energii a sílu pro vyjádření hrdiny od Tróje, milostné scény vedle Susan Graham mu už tak přesvědčivě nevycházely.

Největším přínosem Trójanů – inscenace, místy (hlavně v baletních číslech) nudné, tak byla možnost seznámit se s úplnou podobou Berliozovy opery.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Verdi + Orff = exkluzívní, elitní, nesmrtelný, monumentální…???

„Velkolepý a na všechny smysly útočící vstup do nového roku 2013 přinese velkoryse pojatý koncertní program, připravovaný na míru pražskému Kongresovému centru: nové nastudování kantáty Carmina Burana doplní kromě vizuálních efektů také elitní Verdi Gala“. – Tak začíná tisková zpráva ke koncertu, který se konal 5. ledna v Kongresovém sále pražského Paláce kultury od 14 a 19 hodin.

Koncert rozhodně nebyl velkolepá show, to je jen marketingová nadsázka – ostatně toho si je agentura ArtTriton jistě sama dobře vědoma a tento styl nadsazené reklamy patří k jejím znakům, když prodávala Rusalku (2010), Nabucca (2011), Carmen (2012) a letos chce takto nabízet Traviatu pro své kočovné operní show pro několika tisícová auditoria na zámcích. Také leták ke koncertu v Kongresovém paláci se hemží slovy exkluzívní, elitní, nesmrtelný, monumentální, velkolepý, špičkový, na všechny smysly působící…

Bezesporu velkolepá je ovšem Carmina Burana a sám autor ji považoval ve své kariéře za přelomové dílo, kterým založil nový hudební směr, jakýsi návrat k syrovým kořenům hudby. A postavení letošního jubilanta Verdiho v dějinách opery je nesporné.

Byla jsem zvědavá, jak se Bavorák Orff (1895-1982) snese s Italem Verdim (1813-1901), jehož árie, sbory a předehry tvořily první část produkce do přestávky – toto spojení ale v rámci takto masově koncipovaného komerčního podniku fungovalo. Pokud jde o avizovanou laserovou a pyrotechnickou show, mnohé produkce zpěváků popové a rockové hudby poskytují mnohem opulentnější „podívanou“ za pomoci nejvyspělejších technologií – z tohoto hlediska byla „show“ v Kongresovém centru skromnější. Zásadnější je ovšem otázka, proč právě Carmina Burana je třeba provázet laserovou „podívanou“ – základem Carmina Burana jsou latinské texty písní, často dosti rozverných, milostných a pijáckých, jde o středověké písně neznámých autorů 11. až 13. století, sebrané kolem roku 1230, objevené v klášteře v Benediktbeurenu – a jakkoliv Orff sám měl v souvislosti s touto kantátou scénickou představu „divadla světa“, spojování Carmina Burana se „show“ (nebo její reprodukce v obchodních domech) je dnes obvyklé. Takové spojení ale ve svém principu adekvátní není a nijak sílu Orffovy kantáty neposiluje, spíše ji rozmělňuje.

Vlastní výkony Severočeské filharmonie Teplice, Českého filharmonického sboru, chlapeckého sboru Pueri Gaudentes i sólistů pod vedením Norberta Baxy byly poctivě odvedenou prací a diváci nebyli ošizeni nějakou klamavou reklamou.

Problémem bylo nazvučení prostoru Kongresového centra, takže orchestr zejména ve smyčcové sekci zněl hluše. Celkový zvuk navíc až do 21. řady rušil hlučný větrák u laserového zařízení. Ve verdiovské první části byly pěveckými protagonisty sopranistka Jarmila Mrkusová (árie Pace, pace, mio Dio  ze Síly osudu, É strano! É strano!Traviaty) a tenorista Nikolaj Višnjakov (Celeste Aida z Aidy, La donna é mobileRigoletta a Di quella piraTrubadúra). Vydávat tyto sólisty za špičkové je přece jen značná nadsázka: V posledních letech máme v Praze – ale třeba i v Krumlově – možnost vidět a slyšet operní hvězdy vskutku diametrálně odlišného špičkového formátu. Na úroveň, kterou předvedli takový Flórez nebo Garanča, sice protagonisté koncertu v Kongresovém centru nedosáhli, ale poctivě odvedli jistě to nejlepší, co dovedou – jen by reklama neměla přehánět, i ke škodě těchto sólistů.

0 0 vote
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Lucia di Lammermoor (MD Olomouc)

[yasr_visitor_votes postid="35615" size="small"]

Vaše hodnocení - Bizet: Lovci perel (SD Opava)

[yasr_visitor_votes postid="21313" size="small"]

Vaše hodnocení - Ponchielli: La Gioconda (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="20643" size="small"]

Vaše hodnocení - Berlioz: Les Troyens (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="36706" size="small"]

Vaše hodnocení - Verdi & Orff (Kongresový palác Praha 2013)

[yasr_visitor_votes postid="36879" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments