Operní panorama Heleny Havlíkové (166)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mladistvá ústecká Tosca
Třebaže ústecká opera, která bojuje s návštěvností, vyšla svému publiku vstříc Toskou, jedním z nejhranějších titulů světového operního repertoáru, na páteční premiéře 16. května 2014 plno nebylo. Škoda, protože se podařilo vytvořit inscenaci, která přesáhla obvyklý standard ve dvou aspektech – režijním přístupem a obsazením titulní představitelky. Tomáš Pilař, který se u nás začíná prosazovat koncepčně promyšlenými a výtvarně neotřelými režiemi při respektu k partituře (Verdiho Síla osudu v Liberci, Martinů Voják a tanečnice v Plzni nebo Ištvánova Kráska a zvíře v brněnském Divadle na Orlí), si našel klíč i k titulu, který se takovému „zacházení“ vzpírá: do prostoru a času ale i hudebního určení a timingu situací je velmi přesně a realisticky ukotven. Pilař tuto realistickou vrstvu respektoval prostřednictvím kostýmů, když věrně zachoval časovou i společenskou danost příběhu, který Victorien Sardou a podle něj i Pucciniho a jeho libretisté Luigi Illica a Giuseppe Giacosa zasadili do Říma a roku 1800, ba dokonce datovali přesně odpolednem, večerem a brzkým ránem 17. a 18. června v době, kdy po bitvě u Marenga napoleonská vojska a italské osvobozenecké hnutí získávaly znovu moc nad papežským státem, který mezi tím ovládl neapolský král Ferdinand IV. a nastolil policejní teror pod vedením barona Scarpii. Právě to je správná dimenze pro zkušeného výtvarníka Josefa Jelínka, který navrhl kostýmy ve stylu druhého roka v robách slavné zpěvačky Florie Tosky se zvýšeným pasem, vlečkou i diadémem a ve zdobném bohatě vyšívaném fraku i vestě a fiží na náprsence včetně paruky pro barona Scarpiu a jeho suitu v kontrastu s jednoduchým oblečením volnomyšlenkářského umělce Cavarodossiho. A tento styl se odrazil i v reliéfu, který ozvláštnil stěny i podlahu jeviště. Scénu tvoří prázdný prostor sevřený pouze třemi stěnami s otvory pro dveře, rudě polstrované pro druhé dějství a bíle pro popravu, který doplnily pouze pro druhé dějství u Scarpii v paláci Farnese stůl a křeslo. Zadní stěnu horizontálně „prořezávala“ dramaticky klikatá linie, která pro třetí dějství v Andělském hradu po vyzdvižení horní části stěny tvořila ostré hrany hradeb, odkud Toska skokem ukončí svůj život. Na živosti dodali inscenaci také tanečníci, kteří nahradili v kostele Sant’Andrea obraz, který maluje Cavaradossi, sochu Madony i anděla.

Na tomto základu pak mohl Pilař pomocí různobarevných a různorodě tvarovaných světel, dýmu a hereckých akcí rozehrát střety prudkých vášní – lásky i žárlivosti, přátelství i nenávisti. Až do karikatury vyhrotil role Scarpiových nohsledů jako shrbených patolízalů svého chlebodárce, kteří ale vůči ostatním s přičinlivou horlivostí uplatňují svoji moc. V Pilařově přístupu je čitelná inspirace poetikou Roberta Wilsona, kterou ale přímočařeji váže na příběh. A zatím také nemá ani respekt a bohužel v současných ústeckých podmínkách ani možnosti, které si jeho americký vzor svým renomé a až pedantsky důsledným lpěním na detailech do nejvyšší preciznosti vybudoval. Pilařovy záměry tak bylo třeba mnohdy spíše odhadovat, protože koordinace osvětlovačů a rozmístění sólistů na scéně fungovala jen přibližně. Přesto se mu podařilo vytvořit Tosku jako velké hudební drama, na kterém se svým nastudováním podílel i dirigent Miloš Formáček, pod jehož taktovkou hrál orchestr s plným nasazením.

Je s podivem, že sopranistka Luisa Albertová zatím u nás nedostala více příležitostí. Tato absolventka studijních programů zpěv pod vedením Rotrauda Hansmanna a hudebně dramatické herectví Didiera von Orlowsky a Uweho Theimera na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst může stavět na barevném objemném sopránu, muzikalitě i umění rozvrhnout si pěvecké síly, aby tak dramatickou roli jako Tosca, která je při jejím mládí zatím na hranici jejího oboru, obsáhla. Rozumně ji nepojala jako exaltovanou hysterickou divu, ale spíše jako mladou ženu, která touží si i v tak hraničních podmínkách, do kterých se dostala, uchovat svou lásku. Nikolaj Višňakov takové „lidštější“ pojetí nesdílel a založil stejně jako své jiné role i Cavaradossiho na síle svého zvučného tenoru s jistými výškami, ale bez plastičtějšího odstínění. A Nikolaj Někrasov na premiéře postrádal charisma, kterým jindy dokáže s plnou intenzitou obdařit role ďábelských zloduchů typu Scarpii. Hodnocení autorky: 75 %
***

Inspirace na dny příští
Pražské jaro – Collegium Marianum, Jana Semerádová – umělecký vedoucí, Damien Guillon – kontratenor, Daniel Johannsen – tenor, Tomáš Král – baryton. Jan Dismas Zelenka: Lamentationes Jeremiæ prophetæ, ZWV 53. Emauzské opatství, úterý 20. května 2014 ve 20:00 hodin.

Pražské jaro – Les Arts Florissants. Claudio Monteverdi: Concerto: Settimo libro dei madrigali. Dvořákova síň Rudolfina, neděle 25. května 2014 ve 20:00 hodin.

***
Giacomo Puccini:
La rondine (Vlaštovka)
(koncertní provedení)
Dirigent: Martin Leginus
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Asistent režie, scéna, choreografie: Petr Jirsa
Světelný design: Hynek Dörner
Orchestr Státní opery
Koncertní mistr: Štěpán Kaniak
Šárka Knížetová (klavír)
Světlana Janová (celesta)
Sbor Státní opery
Premiéra 14. května 2014 Státní opera Praha

Magda de Civry – Eva Hornyáková
Ruggero Lastouc – Luciano Mastro 
Lisette – Jana Sibera
Prunier – Jaroslav Březina
Rambaldo Fernandez – Zdeněk Plech
Yvette / Georgette – Gabrijela Ubavić
Bianca / Gabrielle – Yukiko Šrejmová Kinjo
Suzy / Lolette – Jana Horáková Levicová
Gobin / Mladík / Adolfo – Jan Ondráček
Périchaud / Rabonnier / Majordomus / Crébillon – Ivo Hrachovec

www.narodni-divadlo.cz
***

Giacomo Puccini:
Tosca
Dirigent: Miloš Formáček
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Sbor, balet a orchestr Severočeského divadla
Premiéra 16. května 2014 Severočeské divadlo Ústí nad Labem

Floria Tosca – Luisa Albrecht (alt. Valeriya Vaygant)
Mario Cavaradossi – Nikolaj Višňakov (alt. Miroslav Dvorský)
Baron Scarpia – Nikolaj Někrasov
Cesare Angelotti – Serguei Nikitine (alt. Pavel Švingr)
Spoletta – Tomáš Christian Brázda
Kostelník – Petr Matuszek (alt. Serguei Nikitine)
Sciarrone – Martin Matoušek (alt. Radek Krejčí)
Pasáček – Anna Klamo
Žalářník – Andrey Styrkul

www.operabalet.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde

Foto Hana Smejkalová, SD Ústí nad Labem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Vlaštovka (ND Praha)

[Celkem: 3    Průměr: 5/5]

Vaše hodnocení - Puccini: Tosca (SD Ústí nad Labem)

[Celkem: 1    Průměr: 2/5]

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Richard

Orchestr při první Vlaštovce byl na poměry SoP více než dobrý, je fakt trapné a nízké takto dehonestovat mladého nadějného dirigenta, který hráče přiměl ke kázni a snaží se tam nastolit pořádek. Stejně tak je mně špatně od žaludku z toho, jak pan Otava dokáže prát špinavé prádlo na veřejnosti.

Milly

Mladý a nadějný, výborně. A že ani na Slovensku toho tolik nastudoval, zřejmě si ho nevážili. A tak je rovnou v Praze hudebním ředitelem. A ta kázeň? Vše nahlas, žádná jemnost, překrývání sólistů. Arogance moci. Na takového jsme opravdu v Praze čekali. Zajímalo by mě, zda by v Bratislavě mohlo být ve vedení opery tolik Čechů, jako je u nás Slováků.

jaja

Milly> asi ano, v pripade, ze by nemeli dost vlastnich…