Operní panorama Heleny Havlíkové (223)

  1. 1
  2. 2
Šedá touha po Juliettě. – Iris: kosatec, který v Plzni uvadal. – Velkolepost i niternost Matoušových pašijí. – Inspirace na dny příští.
B. Martinů, Julietta, NDM 2019 (foto Martin Popelář)

Šedá touha po Juliettě
Samostatnou recenzi premiéry Julietty Bohuslava Martinů v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě najdete na Opeře Plus zde.

Iris – kosatec, který v Plzni uvadal
Samostatnou recenzi premiéru Iris Pietra Mascagniho v Divadle J. K. Tyla v Plzni najdete na Opeře Plus zde.

J. S. Bach: Matoušovy pašije, Collegium 1704, Lenka Cafourková, Václav Luks, Rudolfinum 9.4.2019 (foto Petra Hajská)

Velkolepost i niternost Matoušových pašijí
Když před pěti lety, 15. dubna 2014, provedly Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v Praze monumentální Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, uzavíraly tyto soubory teprve druhý ročník cyklu svých koncertů v Rudolfinu, nazvaný tehdy Hvězdy barokní opery. V té době už sice tato instrumentální a vokální uskupení vedená od svého založení v roce 2005 Václavem Luksem patřila k mezinárodně uznávaným interpretům tzv. historicky poučené interpretace. Ale zda se jim podaří prorazit pravidelnými cykly přímo v Rudolfinu a zasáhnout podstatněji do obohacení pražského kulturního života, zdaleka nebylo jasné. Soubor ovšem díky své systematičnosti, stabilně špičkové úrovni a zvaní zajímavých sólistů začal na své skalní příznivce nabalovat další a další posluchače, díky kterým se Collegiím daří vyprodat Rudolfinum natolik, že se dokonce některé koncerty opakovaly.

Zájem o takzvanou „starou hudbu“ vedl i u nás k založení mnoha souborů – Collegium Marianum Jany Semerádové, Musica Florea Marka Štryncla, Ensemble Inégal Adama Viktory, Ensemble Damian Tomáše Hanzlíka, Czech Ensemble Baroque Romana Válka, Capella Regia Roberta Huga, ale i řada dalších. Nicméně na tak rozsáhlá díla, jakými jsou právě Matoušovy pašije nebo Missa Salisburgensis Heinricha Ignaze Franze Bibera si u nás troufnou hlavně Luksova Collegia (Biberova mše letošní koncertní sezónu Collegia v katedrále sv. Víta zahajovala).

J. S. Bach: Matoušovy pašije, Collegium 1704, Václav Luks, Rudolfinum 9.4.2019 (foto Petra Hajská)

Z interpretačních možností však Václav Luks nevolí bombastickou velkolepost, ke které směřuje jeden přístup provádění barokních mší a oratorií, ale při subtilnějším obsazení se při méně opulentním zvuku koncentruje na rozpracování detailů z té spousty variant, které právě barokní hudba otevírá při mnohem větší míře improvizačního vkladu interpreta, než nastolila další hudební období.

Právě Matoušovy pašije (BWV 224), jeden z vrcholů Bachova kompozičního mistrovství ze závěrečného lipského období jeho života (premiéra na Velký pátek 15. dubna 1729), k takovému přístupu skýtají intenzivní východisko. V porovnání například s oratoriem Izrael v Egyptě a jeho až „křiklavou“ a nervy drásající zvukomalbou zkušeného operního dramatika Händela, které jsme v provedení Collegia slyšeli před měsícem, je Bachovo pašijové oratorium přes svou rozsáhlost se sedmdesátkou čísel střídmější, niternější, komornější. Dá se říci rafinovanější při využití dvousouborové kompoziční techniky v orchestru i sboru, mnohočetných orchestrálních sól, harmonizovaných chorálů, recitativů jen s bassem continuem (především Evangelisty a Ježíše) a turbae-sborů na slova 26. a 27. kapitoly Matoušova evangelia, recitativů accompagnato i árií a komentujících sborů na meditativně hluboké texty básníka Picandera.

J. S. Bach: Matoušovy pašije, Collegium 1704, Susanne Langner, Václav Luks, Rudolfinum 9.4.2019 (foto Petra Hajská)

Václav Luks rozvedl velké dynamické možnosti, které skýtá plný zvuk spojených orchestrů a sborů vedle komorního projevu tam, kdy sólový hlas doprovázejí pouze sólisticky pojednané nástroje včetně jejich zvukově zajímavých variant   –  housle, viola da gamba, flétny, hoboj milostný i hoboj da caccia. Hloubku vyjádření úzkosti, bičování, výkřiků, pláče, smrti i tiché radosti a naděje ve smilování dotvářeli sólisté. Klíčová postava pro interpretaci více než dvou a půl hodinového díla je postava Evangelisty. Collegium tentokrát přizvalo Erica Stoklossu, který svým oblým tenorem a jemnými výškami dodal melodicky bohatým recitativům o posledních dnech a hodinách Kristova života velkou emotivní zainteresovanost. Gradovala do dramatického okamžiku bezprostředně po Ježíšově smrti: „Vtom se chrámová opona roztrhla v půli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno.“ Vedle takto „zvrásněného“ výrazu neměl basista Jan Martiník jako Ježíš tolik příležitosti, nicméně do Kristova klíčového výkřiku Eli, Eli, lama sabachtani zkoncentroval mimořádnou naléhavost.

Protože Václav Luks poskytl v áriích příležitosti mnoha interpretům, mohli posluchači porovnávat různé vokální a výrazové odstíny. Hlubokou procítěností hořkého pláče při prosbě o slitování (Erbarme dich) zaujala především altistka Sophie Harmsen, barevných sopránem, který se nádherně nesl, oslnila Lenka Cafourková (Blute nur, du liebes Herz), kompaktním altem zaujala při bolestném nářku nad bičováním Krista Aneta Petrasová (Können Tränen meiner Wangen). Hutným basem naplnil roli Piláta Tomáš Šelc.

J. S. Bach: Matoušovy pašije, Collegium 1704, Jan Martiník, Václav Luks, Rudolfinum 9.4.2019 (foto Petra Hajská)

Méně výrazný vklad do provedení Matoušových pašijí dodal fádnější tenor Krystiana Adama. Méně výrazní byli tentokrát basisté – Jaromír Nosek, s útlejším hlasem Hugo Oliveira nebo Michał Dembiński (Jidáš). S hloubkami svého partu se svým světlejším altem ne zcela vyrovnala Susanne Langner a menším, pohyblivým spíše subretním až ostrým a intonačně ne zcela přesným sopránem nezaujala ani Céline Scheen (Ich will dir mein Herze Schenken nebo Aus Liebe will mein Heiland sterben).

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na