Operní panorama Heleny Havlíkové (226): Nuda na Rusi v Paříži podle Warlikowského

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Předposlední ze sedmi nových inscenací letošní sezony Pařížské národní opery byla 6. dubna 2019 v Opéra Bastille Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče, v hudebním nastudování dirigenta Inga Metzmachera a v režii Krzysztofa Warlikowského, na scéně a v kostýmech jeho pravidelné spolupracovnice (a manželky) Małgorzaty Szczęśniak. Recenze je psána ze záznamu představení 16. dubna 2019.
D. Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu – Opéra de Paris 2019 (foto Bernd Uhlig)

Dmitrij Šostakovič (1906–1975) bezesporu patří ke skladatelům, kteří zásadním způsobem svou tvorbou ovlivnili obraz „operní krajiny“ 20. století. Přitahovala ho témata z různých úhlů nahlížející do spletitostí a tajemství „ruské duše“ – ostatně jeho osobní běh života, kdy se narodil do ještě carského Ruska a prožil na vlastní kůži drsné zvraty přechodu ke komunistickým zítřkům, ilustruje peripetie jeho hledání uměleckého výrazu duše a doby dokonale. Jeho první opera Nos (Leningrad 1930) s libretem podle Gogolovy povídky je jedovatě jízlivým groteskním ruským ozvukem surrealismu. Literatura Šostakoviče inspirovala i pro druhou operu, kdy ho zaujala črta Nikolaje Leskova Lady Macbeth Mcenského újezdu (vyšla 1865), která je ruskou adaptací hrdinky Shakespearovy tragédie.

S literátem a publicistou Alexandrem Prejsem (s nímž spolupracoval již na Nosu) napsali libreto, které Šostakovič zhudebnil jako stejnojmennou operu (op. 29) o čtyřech aktech rozdělených do devíti obrazů s pěti symfonickými mezihrami. Šostakovič ji zamýšlel jako první část „sovětského Prstenu Nibelungova“ o postavení žen na Rusi, jejíž čtvrtá část měla vyústit v sovětskou revolucionářskou hrdinku. Tento záměr však neuskutečnil. Premiéra Lady Macbeth se konala 22. ledna 1934 v Leningradě v Malém operním divadle (MALEGOT) a hned dva dny na to v Moskvě, v Hudebním divadle Němiroviče-Dančenka. Obě uvedení byla přijata s nadšením. Lady Macbeth Mcenského újezdu velmi rychle pronikla i k nám – po bratislavské premiéře v roce 1935 ji o rok později uvedlo Nové německé divadlo v Praze německy a v českém překladu ve stejném roce Olomouc.

D. Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu – Opéra de Paris 2019 (foto Bernd Uhlig)

Úspěchem na sebe Šostakovič ale upozornil ideology a cenzory sovětského režimu, dokonce vyvolal nelibost samotného Stalina – dostal se na černou listinu a od roku 1936, kdy v Pravdě, ústředním deníku režimu, byla Lady Macbeth Mcenského újezdu odsouzena jako „buržoazní“, se jeho opery i symfonie v SSSR neprovozovaly. K uvolnění došlo až po Stalinově smrti, Katěrina Izmajlova – jak Šostakovič sám Lady Macbeth „sebekriticky“ v roce 1962 upravil – v nové redakci (včetně nového opusového čísla 114) měla premiéru v roce 1963 opět v moskevském Hudebním divadle Němiroviče-Dančenka. V této upravené verzi se pak hrála i u nás (Smetanovo divadlo 1965), než se k původní verzi vrátilo pražské Národní divadlo v roce 2000 (v hudebním nastudování Františka Preislera ml. a v režii Davida Radoka) a v roce 2018 ostravské Národní divadlo moravskoslezské (hudební nastudování Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil). V posledních pěti letech patří Lady Macbeth Mcenského újezdu celosvětově do devadesátky nejčastěji uváděných oper (o dvě místa za Janáčkovou Káťou Kabanovou).

Šostakovičova Lady Macbeth se odehrává v Mcensku v 60. letech 19. století. Mladá a krásná Katěrina se z chudých poměrů provdá do bohaté kupecké rodiny – v zapadlé oblasti, navíc sama negramotná, je náhle „odsouzena“ k nicnedělání. Byť její „klec“ je pozlacená, v kupeckém prostředí, kde jediným zdrojem povyražení je chlast a sex, se užírá nudou. Navíc ani pět let po sňatku se submisivním synem bohatého despotického Borise Izmajlova Zinovijem, kterého nemiluje, nemá potomky. Neví, čím se zabavit, nemá přátele a neví si se svým životem rady. Vše změní příchod nového nádeníka k Izmajlovým, mladého pohledného „donchuána“ Sergeje. Katěrina mu rychle podlehne, konečně pozná vášnivou lásku. Najednou má v životě nějaký cíl – a jde za ním „přes mrtvoly“, doslova. Velké shakespearovské téma se v zapadlé ruské vesnici promění v krvavý morytát.

D. Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu – Opéra de Paris 2019 (foto Bernd Uhlig)

Šostakovičovo hudební zpracování je drsné, živočišně syrové, provokuje i hudebně popisným vyjádřením orgasmů – ostatně i na stránkách pařížské opery je u této inscenace uvedeno, že „Některé scény mohou být nevhodné pro mládež nebo vyvolávat pohoršení“. Warlikowski totiž ze Šostakovičovy opery akcentoval hlavně drsnost více než na 100 % do obscénní brutality a násilnicky kruté zvrácenosti a orgií s paralelou lidské společnosti a jatek.

Polský režisér Krzysztof Warlikowski (*1962) je jedním z tvůrců proměny evropského divadelního jazyka s novátorským využíváním videa. Po řadě oceňovaných činoherních inscenací se jeho zájem rozšířil na operu a působí nejen ve Varšavě, ale v řadě předních operních divadlech. Před pár týdny získal Mezinárodní operní cenu za nejlepší novou produkci – za režii Janáčkovy opery Z mrtvého domu v londýnské Královské opeře.

D. Šostakovič: Lady Macbeth Mcenského újezdu – Opéra de Paris 2019 (foto Bernd Uhlig)

Warlikowski je vyhlášený svými provokativními, často až šokujícími režijními koncepcemi: Třeba před deseti lety v Pařížské národní opeře v inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos pojal hrdinku jako Marilyn Monroe, sexuální symbol 60. let, zapojil i pánské toalety a King Konga; nedávno Verdiho Dona Carlose přesadil do současnosti, v retrospektivě traumatizované paměti mladíka, který skončil po nedokonané sebevraždě v blázinci.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na